Nevysvětlitelné zkraty v mozku

Facebooky, instagramy a tak dále už pár let slouží hlavně chlubení a snižování si sebevědomí. Já se proti tomu snažím bojovat občasnými články ze života, abyste věděli, že nikdo není dokonalý, všichni jsme idioti a že to s vámi není tak úplně hrozné.

brainVzhledem k tomu, že bydlíme s Ježíškem v bytě, nemáme zahradu ani místo poblíž bez lidí, po dvou měsících v korona-bytě jsme si řekli, že vyjedeme někam pryč. Hotely stále nefungují, tak jsem zvolila apartmán na airbnb. Moc jsem chtěla do Poděbrad; jsou blízko, jsou malý a jsou hezký. Napsala jsem ženě z apartmánu, že bychom moc chtěli poznat Poděbrady a vypadnout z Prahy a za týden jsme nasedali do vlaku Českých drah.

Protože to bylo blízko (tedy levné) a já se štítím korovirových lidí, rozhodla jsem se snad poprvé v životě pro první třídu. Ukázalo se to jako špatný nápad. Ta samá idea napadla i všechny ostatní, takže první třída plná a ostatní (i kupéčka) prázdná.

Snažila jsem se na to nemyslet a kochala jsem se domečky kolem trati, které mají zahradu a jsou blízko Prahy a přemýšlela nad tím, že by mě před pěti lety nenapadlo v některým z nich bydlet. Teď – posíleno koronou – už ano.

Dojeli jsme do Poděbrad, vystoupili a já nažhavila mapy. Dvanáct hodin pěšky. Proč mi to zase nefunguje. Nesnáším to. Debilní mobil. Debilní mapy. Bože. Aspoň je hezky. Tak ještě jednou: 12 hodin pěšky. Pokračovat ve čtení „Nevysvětlitelné zkraty v mozku“

Večer 31 a den 32 – Návrat sebepoškozování a zlobivé auto

Nic moc nepíšu, protože jsme si na pobyt doma zvykli a už se tu nic moc zajímavýho neděje. Včera a dneska mě něco přeci jenom překvapilo. Znovu jsem začala se sebepoškozováním a taky jsem nečekaně byla strašně dlouho venku.

Sebepoškozování

V pondělí jsme si koupili v Aerovod.cz za 90 kč přehrání filmu Vlastníci. Bohužel nám hned po zakoupení přestal fungovat internet a tak jsem si v malování na projektoru aspoň kreslili kočky.

93419758_10216968375426537_2344397173988261888_o.jpg

Včera už konečně na film došlo. Chtěla jsem u něho jíst salát, takže jsem krájela zeleninu. Najednou mi nůž sklouzl po hladké paprice a zařízl se mi do prstu. Do toho stejného prstu a podobného místa, které jsem si odřízla při krájená chleba před 12 lety a poté napsala článek Mé první sebepoškozování. Byl to docela velký kus, ale pořád na prstu držel, tak jsem ho připlácla na možné původní místo, aby se mi tam zahojil. Od té doby na posledním článku ukazováčku levé ruky takovou kulatou bouličku. Tak včera jsem kus té bouličky odřízla. Pokračovat ve čtení „Večer 31 a den 32 – Návrat sebepoškozování a zlobivé auto“

Den 25 – Virtuální prokrastinace

bhkjlkFotoalbum je udělané. Koupelnu jsem uklidila. Přestěhovala jsem avokádo, aby mohla kočka kultivovaněji jíst trávu. No. Co bych tak mohla ještě udělat, abych se vyhnula produktivnímu a vyčeprávajícímu úkolu, co mě tu čeká?

Ráno mi poslali email, že fotoalbum už je udělané a je předané poštovní firmě. Od té doby jsem už byla pět krát na stránkách té firmy, abych zjistila, jestli se to nějak nepohlo. Samozřejmě se to nepohlo. A ani se to nepohne, protože o svátcích a víkendech nedoručují.  Stejně se ještě určitě několikrát juknu.

Taky jsem se ráno rozhodla udělat virtuální rodinné velikonoční setkání. Nechtěla jsem se tím teď moc zaobírat, ale najednou si mě zavolal Ježíš, že potřebuje pomoct s výběrem virtuálního letáku na svoují zítřejší virtuální party. Hned jsem samozřejmě musela udělat leták i na naší party, která je až za několik dní.

Pokračovat ve čtení „Den 25 – Virtuální prokrastinace“

Den 23 – Konec jedné prokrastinace

1

Právě jsem odeslala objednávku na fotoalbum k našemu pětiletému výročí. Mísí se ve mně pocity. Strávila jsem na tom klidně 40 hodin čistého času. Jednou se mi hotový výrobek z online editoru celý vymazal, takže jsem musela začít od znova. Dneska se mi o tom dokonce i celou noc zdálo.

Tím ale i skončila moje každodenní zábava a teď si budu muset najít novou. Což o to, práce je tu dost. Ale komu se to chce dělat? Fotoalbum byla ta nejzábavnější a nejsmysluplnější prokrastinace, co jsem za poslední hodně dlouhou dobu realizovala. Pokračovat ve čtení „Den 23 – Konec jedné prokrastinace“

Den 20 – První hádka a ne/výhody roušek

První hádka po 20 dnech, co jsme neustále spolu:

Hned jak jsem dopsala včerejší článek o tom, že nejdůležitější je mít rád ostatní, jsme se s Ježíšek pohádali a urazili kvůli té nejmenší píčovině na světě. Patrně z komára udělala slona nervozita z hladu a z mé strany pomohla i teta Irma. Dopadlo to tak, že jsem nemohla usnout až do 4 do rána a podvědomě jsem spaní hlukem a hýbáním stěžovala i Ježíšovi, který se nakonec přestěhoval na sofá.

No, řekněme, že to fakt nezávidím lidem, kteří tráví karanténu/omezení pohybu s někým, s kým si úplně nesednou. Ať je to partner, člen rodiny nebo kamarád, musí to pro vás být moc těžký. Hrozně moc vám držím palce a zkuste se nezbláznit a toho druhého nezabít. Na procházky se u nás furt může!lskjdf

Výhody a nevýhody nošení roušek

Výhody nošení roušek:

  • Nemusím se bát, že si špatně nandám rtěnku nebo že si jí rozmažu po celém obličeji.
  • Nemusím si nic dělat z pupínků, které mám v dolních dvou třetinách obličeje.
  • Nemusím si utírat nudle a nikdo nevidí, co mi kde teče.

Nevýhody nošení roušek:

  • Není možné si utřít nos.
  • Nesmím před tím jíst aromatické jídlo nebo mít kocovinu.
  • Některé moje roušky se s výdechem nafouknou a s nádechem splasknout a kopírují můj obličej a mně to přijde strašně trapný.
  • Zdá se mi, že nenadýchám tolik kyslíku, jako jsem zvyklá, takže můj mozek nemůže plně fungovat.
  • Při nošení brýlí si foukám do očí a často se zamlžují.
  • Neumím si představit, jak se v roušce kýchá a jsem hrozně ráda, že se mi to ještě nestalo (modlím se, ať to tak i zůstane).
  • Strašný vedro na pusu a nos (hlavně když vyběhnu schody v domě). Nechápu, jak v tom někdo může jít třeba běhat.

Shrnutí:

  • Radši budu doma.

Pokračovat ve čtení „Den 20 – První hádka a ne/výhody roušek“

Den 19 – 24 hodin mimo náš byt

Strávila jsem 24 hodin mimo našich 45 m², abych dělala zábavu matce, která teď bude 2 týdny sama doma. Po tolika úplně stejných dní ve stejném prostředí se stejnými kočkami a stejným Ježíšem jsem měla jet autem, pak být v jiném bytě a interaktovat s dvěma jinými osobami. I když mi ty osoby byly dost blízké, necítila jsem se tak dobře a normálně jako jindy, když se s nimi vidím.

V den odjezdu jsem si povídala s kamarádkou, která mi říkala, že už si doma krásně zvykli a nedokážou si představit, jak zase budou každý den chodit do práce a dělat další věci venku. Já to mám dost stejně. A myslím, že kdyby se teď všechno vrátilo úplně do normálu, byly bychom z toho všichni vedle a interakce s dalšími osobami by nebyly tak snadné jako byly před tím. Pokračovat ve čtení „Den 19 – 24 hodin mimo náš byt“

Den 15 – První vycházka

Dnešek je naším prvních dnem, kdy můžeme ven. Já jsem to ráno oslavila suchým kašlem, který ale už nemám. Odpoledne jsem šla na první vycházku. Jednalo se o 2 bloky cesty k popelnici na plechovky a cestou zpátky do malého krámku pro drobnosti.

Před vyjitím jsem byla nervózní. Ani jsem nevěděla, co si vlastně vzít na sebe. Ale mobil ukazující 6 stupňů mi poradil, že asi není takové teplo, jako to přes okno vypadá. Nebylo.

Ty plechovky jsem měla ve velmi malém pytlíku, který byl plný až nahoru. Když jsem přecházela přes přechod, viděla jsem v dálce tramvaj a chtěla jsem si popoběhnout. To se úplně nepovedlo a po kolejích se s rámusem rozsypaly ty plechovky. Poodstoupila jsem, nechala jsem projet tramvaj, rozhlížela se, jestli mě nezabije auto a většinu plechovek posbírala. Cestou zpátky jsem našla ještě nějaké menší, tak ty už jsem hodila do normálního koše. Pokračovat ve čtení „Den 15 – První vycházka“

Karanténa – Den 14

Á, je to tady. Poslední den naší státem nařízené karantény. Za pár hodin nám to končí a my si budeme moct skočit do obchodu pro jídlo nebo jet do přírody, kde nejsou žádní toxičtí lidi.

Nevím, jak vám, ale nakonec plán všechno hrozně uklízet se úplně nevydařil. První týden jsme umyli okna a možná udělali pár dalších věcí, které bychom normálně asi nedělali, ale tento týden už jsme si dost zvykli a přebytečný čas zaplácli (nebo hlavně já) spánkem. Já spím prakticky pořád. Hlavně o víkendu. Vstanu, nasnídám se, jdu se zachumlat do postele, kde usnu, vzbudím se na oběd a pak následuje úplně legitimní poobědová siesta. Pak už teda většinou nespím, ale dneska jsem se ze siesty vzbudila kolem čtvrté odpoledne. Takže napíšu článek, napíšu pár lidem, navečeřím se a už je zase čas jít spát! Pokračovat ve čtení „Karanténa – Den 14“

Karenténa – Den 13

Moje dnešní probuzení bylo plné smíšených pocitů. Patrně jsem asi dost citlivá, což se projevuje v mých snech. Od začátku karantény se mi skoro každou noc zdá něco s koronavirem a já se kvůli tomu furt budím a veelmi mě to otravuje. Dneska se mi nic takového nezdálo, za to mě probudil Ježíš, který se v noci najednou rychle překulil, otevřel oči a dlouho někam upřeně civěl. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl „Ty věci, který se musí koupit“ a šel zase v klidu spát. On si to dnes samozřejmě nepamatuje.

Mám udělanou svou první roušku, takže už jsem připravená na první výlez mezi lidi! Ježíš se rozhodl si udělat jednu ze svého šátku představujícího tradici z jeho vesnice, ale poradila jsem mu, aby si nejdřív udělal jednu z mého trička jako zkušební a pak až přešel na tu druhou, která by měla být i hezká. Ježíšek nikdy nešil, takže jsem mu všechno ukazovala a byla překvapená, kolik triků vlastně umím a to si zašívám jen batohy a trička. Vlastně to není úplně tak lehký. Ježíškovi dělají největší problém uzle a tak je teď v druhé místnosti a vždyvky, když má začít nebo ukončit šití, přijde ke mně a já mu to znova ukážu. Je hrozně roztomilej. Pokračovat ve čtení „Karenténa – Den 13“

Karanténa – Den 12

Včera jsme dělali řízky a při tom si zpívali koledy. Zapomněli jsme do nich dát ale bazalku. Do dnešní pizzy jsme jí dát nezapomněli.

Co se týče divno věcí, začínáme se čím dál tím víc chovat jako kočky. Mňoukáme, kňučíme a vrníme na sebe. Hřbetem a hlavou se otíráme o věci a jeden o druhého. A v neposlední řadě skáčeme na postel/gauč/stůl, kde se stáčíme do klubíčka a ležíme. Opravdové kočky už nás akceptují jako nezbytný hýbající se nábytek. Pokračovat ve čtení „Karanténa – Den 12“