Nestydím se za to, že chodím k psychologovi

prvni-setkani-faze-psychoterapie-psycholog

Samota. Bezmocnost. Strach. Úzkost. Nekonečnost situace. Nemáme to teď lehký. Ani normální žití života není lehké. Teď k tomu normálnímu žití přišla situace, kterou nikdo neznáme. Pro mnohé je to i zásah do rozpočtu či/a změna zaměstnání. Ta se dotkla i mě. Naštěstí k lepšímu, ale i tak jsem po několika letech znovu vyhledala psychoterapii. Vyhodili mě ze zkušebky a v nové práci jsem zase nastoupila do zkušebky, sousedka nad mou ložnicí nás budila často v noci svou souloží, a já už cítila, že jsem nešťastná častěji, než bych chtěla být.

Od konce první vlny už tedy zase chodím k psychologovi. A říkám vám, že byste vy měli taky, a to i když jste se třeba nezbláznili, jako já minule. Jen vidina toho, že si trochu vylepšíte život za to stojí, protože pokud nechcete risknout, že třeba posmrtný život existuje, tak tohle je všechno, co tu máme. A je fajn si to užít, protože víc toho nebude. A když se vzbudíme s pocitem, že už se nemůžeme dočkat jít spát, tak přežíváme a nežijeme.

Už 4 roky mluvím o chození na terapii, kde jen mohu. Teď jsem to vybalila i na online meetingu s kolegy ze svého korporátu, kde většinu ani neznám. Je to takové tabu téma, o kterém se normálně nemluví. Za ty 4 roky se ke mně obrátilo už strašně moc lidí s nějakými otázkami ohledně psychické pomoci a tak vím, že mezi námi „normálními psychicky zdravími lidmi“ je hrozně moc těch, kteří se necítí úplně dobře a nějakou pomoc buď vyhledali nebo o ní přemýšlejí. A to je dobře. Není vůbec za co se stydět! Když se fyzicky necítíme dobře, také vyhledáme pomoc. Proč ji teda nevyhledáváme, když se cítíme špatně psychicky? Stydím se za rýmu? Ne. Stydím se za úzkost? Ano. Proč by tam měl být rozdíl? Život je těžký. Pojďme požádat profesionála, aby nám s ním trochu pomohl!

Pokud by mi někdo začal argumentovat s tím, že taky mileniál si vymýšlí a že v minulosti se to tolik neřešilo, tak má určitě pravdu. V minulosti se psychika tímto způsobem neřešila. Řešila se alkoholem, drogama a sebevraždama. Já hlasuju pro psychologa! Naše generace nechce už jen přežívat. Chce opravdu žít.

Co bylo mé asi největší zjištění? Že si neustále lžeme. Nebo si neumíme své pocity správně vyložit. Nevíme, proč se nějak cítíme. Nebo si myslíme, že víme, ale reálně vůbec to tak není a ten pocit vyplývá úplně z něčeho jiného. Nejsme zvyklí se v našich emocích hrabat a radši se koukneme na 10 dílů seriálu za sebou, abychom to nemuseli řešit. Přijít na ten opravdový důvod je těžké a je dobře, když se na to dívá někdo, kdo vidí ty drobné ukazatele správného důvodu, a dokáže nás k němu pošoupnout. Když už známe ten opravdový důvod, můžeme s tím lépe pracovat a situaci efektivně řešit.

Tady je pár nejčastnějších dotazů nebo pochybností, které slyším, když mě někdo s tímto tématem kontaktuje:

„Psycholog je jen takový člověk, kterému se druhý vypovídá. To se můžu vypovídat i kamarádovi.“

Omyl. Psychoterapie není jen o tom, že mluvíte. Taky dostáváte otázky, které by vás ani vašeho kamaráda nenapadly. Profesionál také dokáže odhadnout, proč se jak chováte a někdy třeba řekne i věci, které se vám nelíbí, ale někdy jsou pravdivé. Před ním se také narozdíl od kamaráda nemusíte nijak přetvařovat.

„Je to drahý. Na to nemám.“

V Česku máme dva druhy – jeden je pro samoplátce a druhý je placen pojišťovnou. Na pojišťovnu se dají najít i dobří. Často je jen čekací doba na první objednání dlouhá. Já měla ale svého stávajícího do týdne od prvního zavolání a objednání.

Chtěl bych k někomu chodit, ale nevím, jak na to.“

Minule jsem šla na psycho kliniku na doporučení, tentokrát jsem do googlu zadala „psycholog na pojišťovnu“ a moje místo bydliště, abych to neměla daleko. Vyběhla na mě nějaká neznámá jména, tak jsem je vygooglila, našla pár recenzí a vybrala si z toho 2, co se mi nejvíc líbili. První paní řekla, že na mě nemá místo, a druhý mě objednal hned za týden. K tomu od té doby chodím. Není to taková věda. I mě překvapilo, jak to bylo snadný.

„Teď se stejně nemůžu s nikým vidět kvůli koroně“

Už pár měsíců mám tvoje terapie po skypeu. Připojení dobré, obraz taky a ještě si nemusím oblékat kabát a chodit do toxického světa! Pokud nemáte doma klid, jde to i jen po telefonu, kdy se třeba jdete projít ven a během toho probíráte svůj život.

„Proč bych to měl dělat?“

Čím větší pořádek máte v sobě samém, tím lépe a objektivněji dokážete vycházet s ostatními. Třeba už sebou nenecháte tolik zametat nebo budete moct efektivněji pomáhat ostatním, když se nebudete užívat sami sebou. Jak říká můj psycholog: „Když neumíte vycházet se sebou, jak můžete vycházet s ostaními“. A jak říká RuPaul: „Když nemilujete sebe, jak sakra můžete milovat něoho jinýho?“ Can I get an amen up in here?

„Jak se u toho budu cítit?“

To záleží na každém jednotlivci. A na tématu. Někdy jsem smutná, někdy veselá, někdy dotčená, že o mně psycholog zjistil věci, které jsem před sebou skrývala nebo si je nepřipouštěla. Hrabat se v sobě není úplně procházka růžových sadem, ale má to výsledky.

„Jak dlouho musím chodit, abych byl v pohodě?“

Záleží, co chcete dokázat. Minule jsem asi po 5 měsících řekla, že už to zvládnu a přestala jsem chodit. Teď nic ale konkrétního na vyřešení nemám a popravdě si myslím, že by mi úplně nevadilo chodit dlouhé roky a pomalinku řešit ty svoje problémy a pocity. Protože když bych třeba vyřešila to, co řeším teď, tak přijdou nové věci a nové starosti a je fajn mít někoho, kdo vám s tím pomůže. Kdo si myslí, že za měsíc bude mít všechno vyřešený, bude nepříjemně překvapen.

„Jak často bych měl chodit?“

chodím jednou za 14 dní. To je asi maximální doba. Nejčastější frekvence je asi 1x týdně. Já když vím, že to budu mít těžký, požádám ho o 1x týdně místo 1x za 14 dní.

Vidím tam dost pozitiv. Proč to teda nezkusit? Za zkoušku nic nedám a teď můžu opravdu jen získat.

Budu ráda, když mi třeba napíšete do komentářů váš názor či zkušenost a podpoříte tak ty, kteří ještě váhají nebo si nejsou jisti. Předělala jsem systém psaní komentářů, tak by to mělo jít bez přihlášení.

Sponsored Post Learn from the experts: Create a successful blog with our brand new courseThe WordPress.com Blog

WordPress.com is excited to announce our newest offering: a course just for beginning bloggers where you’ll learn everything you need to know about blogging from the most trusted experts in the industry. We have helped millions of blogs get up and running, we know what works, and we want you to to know everything we know. This course provides all the fundamental skills and inspiration you need to get your blog started, an interactive community forum, and content updated annually.

Nevysvětlitelné zkraty v mozku

Facebooky, instagramy a tak dále už pár let slouží hlavně chlubení a snižování si sebevědomí. Já se proti tomu snažím bojovat občasnými články ze života, abyste věděli, že nikdo není dokonalý, všichni jsme idioti a že to s vámi není tak úplně hrozné.

brainVzhledem k tomu, že bydlíme s Ježíškem v bytě, nemáme zahradu ani místo poblíž bez lidí, po dvou měsících v korona-bytě jsme si řekli, že vyjedeme někam pryč. Hotely stále nefungují, tak jsem zvolila apartmán na airbnb. Moc jsem chtěla do Poděbrad; jsou blízko, jsou malý a jsou hezký. Napsala jsem ženě z apartmánu, že bychom moc chtěli poznat Poděbrady a vypadnout z Prahy a za týden jsme nasedali do vlaku Českých drah.

Protože to bylo blízko (tedy levné) a já se štítím korovirových lidí, rozhodla jsem se snad poprvé v životě pro první třídu. Ukázalo se to jako špatný nápad. Ta samá idea napadla i všechny ostatní, takže první třída plná a ostatní (i kupéčka) prázdná.

Snažila jsem se na to nemyslet a kochala jsem se domečky kolem trati, které mají zahradu a jsou blízko Prahy a přemýšlela nad tím, že by mě před pěti lety nenapadlo v některým z nich bydlet. Teď – posíleno koronou – už ano.

Dojeli jsme do Poděbrad, vystoupili a já nažhavila mapy. Dvanáct hodin pěšky. Proč mi to zase nefunguje. Nesnáším to. Debilní mobil. Debilní mapy. Bože. Aspoň je hezky. Tak ještě jednou: 12 hodin pěšky. Pokračovat ve čtení „Nevysvětlitelné zkraty v mozku“

Večer 31 a den 32 – Návrat sebepoškozování a zlobivé auto

Nic moc nepíšu, protože jsme si na pobyt doma zvykli a už se tu nic moc zajímavýho neděje. Včera a dneska mě něco přeci jenom překvapilo. Znovu jsem začala se sebepoškozováním a taky jsem nečekaně byla strašně dlouho venku.

Sebepoškozování

V pondělí jsme si koupili v Aerovod.cz za 90 kč přehrání filmu Vlastníci. Bohužel nám hned po zakoupení přestal fungovat internet a tak jsem si v malování na projektoru aspoň kreslili kočky.

93419758_10216968375426537_2344397173988261888_o.jpg

Včera už konečně na film došlo. Chtěla jsem u něho jíst salát, takže jsem krájela zeleninu. Najednou mi nůž sklouzl po hladké paprice a zařízl se mi do prstu. Do toho stejného prstu a podobného místa, které jsem si odřízla při krájená chleba před 12 lety a poté napsala článek Mé první sebepoškozování. Byl to docela velký kus, ale pořád na prstu držel, tak jsem ho připlácla na možné původní místo, aby se mi tam zahojil. Od té doby na posledním článku ukazováčku levé ruky takovou kulatou bouličku. Tak včera jsem kus té bouličky odřízla. Pokračovat ve čtení „Večer 31 a den 32 – Návrat sebepoškozování a zlobivé auto“

Den 25 – Virtuální prokrastinace

bhkjlkFotoalbum je udělané. Koupelnu jsem uklidila. Přestěhovala jsem avokádo, aby mohla kočka kultivovaněji jíst trávu. No. Co bych tak mohla ještě udělat, abych se vyhnula produktivnímu a vyčeprávajícímu úkolu, co mě tu čeká?

Ráno mi poslali email, že fotoalbum už je udělané a je předané poštovní firmě. Od té doby jsem už byla pět krát na stránkách té firmy, abych zjistila, jestli se to nějak nepohlo. Samozřejmě se to nepohlo. A ani se to nepohne, protože o svátcích a víkendech nedoručují.  Stejně se ještě určitě několikrát juknu.

Taky jsem se ráno rozhodla udělat virtuální rodinné velikonoční setkání. Nechtěla jsem se tím teď moc zaobírat, ale najednou si mě zavolal Ježíš, že potřebuje pomoct s výběrem virtuálního letáku na svoují zítřejší virtuální party. Hned jsem samozřejmě musela udělat leták i na naší party, která je až za několik dní.

Pokračovat ve čtení „Den 25 – Virtuální prokrastinace“

Den 23 – Konec jedné prokrastinace

1

Právě jsem odeslala objednávku na fotoalbum k našemu pětiletému výročí. Mísí se ve mně pocity. Strávila jsem na tom klidně 40 hodin čistého času. Jednou se mi hotový výrobek z online editoru celý vymazal, takže jsem musela začít od znova. Dneska se mi o tom dokonce i celou noc zdálo.

Tím ale i skončila moje každodenní zábava a teď si budu muset najít novou. Což o to, práce je tu dost. Ale komu se to chce dělat? Fotoalbum byla ta nejzábavnější a nejsmysluplnější prokrastinace, co jsem za poslední hodně dlouhou dobu realizovala. Pokračovat ve čtení „Den 23 – Konec jedné prokrastinace“

Den 20 – První hádka a ne/výhody roušek

První hádka po 20 dnech, co jsme neustále spolu:

Hned jak jsem dopsala včerejší článek o tom, že nejdůležitější je mít rád ostatní, jsme se s Ježíšek pohádali a urazili kvůli té nejmenší píčovině na světě. Patrně z komára udělala slona nervozita z hladu a z mé strany pomohla i teta Irma. Dopadlo to tak, že jsem nemohla usnout až do 4 do rána a podvědomě jsem spaní hlukem a hýbáním stěžovala i Ježíšovi, který se nakonec přestěhoval na sofá.

No, řekněme, že to fakt nezávidím lidem, kteří tráví karanténu/omezení pohybu s někým, s kým si úplně nesednou. Ať je to partner, člen rodiny nebo kamarád, musí to pro vás být moc těžký. Hrozně moc vám držím palce a zkuste se nezbláznit a toho druhého nezabít. Na procházky se u nás furt může!lskjdf

Výhody a nevýhody nošení roušek

Výhody nošení roušek:

  • Nemusím se bát, že si špatně nandám rtěnku nebo že si jí rozmažu po celém obličeji.
  • Nemusím si nic dělat z pupínků, které mám v dolních dvou třetinách obličeje.
  • Nemusím si utírat nudle a nikdo nevidí, co mi kde teče.

Nevýhody nošení roušek:

  • Není možné si utřít nos.
  • Nesmím před tím jíst aromatické jídlo nebo mít kocovinu.
  • Některé moje roušky se s výdechem nafouknou a s nádechem splasknout a kopírují můj obličej a mně to přijde strašně trapný.
  • Zdá se mi, že nenadýchám tolik kyslíku, jako jsem zvyklá, takže můj mozek nemůže plně fungovat.
  • Při nošení brýlí si foukám do očí a často se zamlžují.
  • Neumím si představit, jak se v roušce kýchá a jsem hrozně ráda, že se mi to ještě nestalo (modlím se, ať to tak i zůstane).
  • Strašný vedro na pusu a nos (hlavně když vyběhnu schody v domě). Nechápu, jak v tom někdo může jít třeba běhat.

Shrnutí:

  • Radši budu doma.

Pokračovat ve čtení „Den 20 – První hádka a ne/výhody roušek“

Den 19 – 24 hodin mimo náš byt

Strávila jsem 24 hodin mimo našich 45 m², abych dělala zábavu matce, která teď bude 2 týdny sama doma. Po tolika úplně stejných dní ve stejném prostředí se stejnými kočkami a stejným Ježíšem jsem měla jet autem, pak být v jiném bytě a interaktovat s dvěma jinými osobami. I když mi ty osoby byly dost blízké, necítila jsem se tak dobře a normálně jako jindy, když se s nimi vidím.

V den odjezdu jsem si povídala s kamarádkou, která mi říkala, že už si doma krásně zvykli a nedokážou si představit, jak zase budou každý den chodit do práce a dělat další věci venku. Já to mám dost stejně. A myslím, že kdyby se teď všechno vrátilo úplně do normálu, byly bychom z toho všichni vedle a interakce s dalšími osobami by nebyly tak snadné jako byly před tím. Pokračovat ve čtení „Den 19 – 24 hodin mimo náš byt“

Den 15 – První vycházka

Dnešek je naším prvních dnem, kdy můžeme ven. Já jsem to ráno oslavila suchým kašlem, který ale už nemám. Odpoledne jsem šla na první vycházku. Jednalo se o 2 bloky cesty k popelnici na plechovky a cestou zpátky do malého krámku pro drobnosti.

Před vyjitím jsem byla nervózní. Ani jsem nevěděla, co si vlastně vzít na sebe. Ale mobil ukazující 6 stupňů mi poradil, že asi není takové teplo, jako to přes okno vypadá. Nebylo.

Ty plechovky jsem měla ve velmi malém pytlíku, který byl plný až nahoru. Když jsem přecházela přes přechod, viděla jsem v dálce tramvaj a chtěla jsem si popoběhnout. To se úplně nepovedlo a po kolejích se s rámusem rozsypaly ty plechovky. Poodstoupila jsem, nechala jsem projet tramvaj, rozhlížela se, jestli mě nezabije auto a většinu plechovek posbírala. Cestou zpátky jsem našla ještě nějaké menší, tak ty už jsem hodila do normálního koše. Pokračovat ve čtení „Den 15 – První vycházka“

Karanténa – Den 14

Á, je to tady. Poslední den naší státem nařízené karantény. Za pár hodin nám to končí a my si budeme moct skočit do obchodu pro jídlo nebo jet do přírody, kde nejsou žádní toxičtí lidi.

Nevím, jak vám, ale nakonec plán všechno hrozně uklízet se úplně nevydařil. První týden jsme umyli okna a možná udělali pár dalších věcí, které bychom normálně asi nedělali, ale tento týden už jsme si dost zvykli a přebytečný čas zaplácli (nebo hlavně já) spánkem. Já spím prakticky pořád. Hlavně o víkendu. Vstanu, nasnídám se, jdu se zachumlat do postele, kde usnu, vzbudím se na oběd a pak následuje úplně legitimní poobědová siesta. Pak už teda většinou nespím, ale dneska jsem se ze siesty vzbudila kolem čtvrté odpoledne. Takže napíšu článek, napíšu pár lidem, navečeřím se a už je zase čas jít spát! Pokračovat ve čtení „Karanténa – Den 14“

Karenténa – Den 13

Moje dnešní probuzení bylo plné smíšených pocitů. Patrně jsem asi dost citlivá, což se projevuje v mých snech. Od začátku karantény se mi skoro každou noc zdá něco s koronavirem a já se kvůli tomu furt budím a veelmi mě to otravuje. Dneska se mi nic takového nezdálo, za to mě probudil Ježíš, který se v noci najednou rychle překulil, otevřel oči a dlouho někam upřeně civěl. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl „Ty věci, který se musí koupit“ a šel zase v klidu spát. On si to dnes samozřejmě nepamatuje.

Mám udělanou svou první roušku, takže už jsem připravená na první výlez mezi lidi! Ježíš se rozhodl si udělat jednu ze svého šátku představujícího tradici z jeho vesnice, ale poradila jsem mu, aby si nejdřív udělal jednu z mého trička jako zkušební a pak až přešel na tu druhou, která by měla být i hezká. Ježíšek nikdy nešil, takže jsem mu všechno ukazovala a byla překvapená, kolik triků vlastně umím a to si zašívám jen batohy a trička. Vlastně to není úplně tak lehký. Ježíškovi dělají největší problém uzle a tak je teď v druhé místnosti a vždyvky, když má začít nebo ukončit šití, přijde ke mně a já mu to znova ukážu. Je hrozně roztomilej. Pokračovat ve čtení „Karenténa – Den 13“