Kultury bylo pro dnešek už dost

Dneska budu psát o pátečním strašně dobrým dni, který tak dobře nevypadal. Myslela jsem, že bude úplně normální… Místama velmi nudný…

Ráno. Nádherné paprsky slunce padající do mého obličeje byly příjemné a tak jsem velmi rychle dostala dobrou náladu. Tu však kazilo pomyšlení na písemku z Dějáku, kterou jsme měli psát, ale stejně jsem neměla tak blbou náladu, jako mívám, když něco píšem (což bylo způsobeno tím sluníčkem). Cestou do školy jsem koupila 2 lízátka a chtěla jsem i nějaký pečivo jako snídani, ale byla tam fronta a tak jsem se na to vybodla. Přišla jsem do školy (snad po prvé za tento školní rok, kdy jsem přišla v dobu, co ještě nebyla otevřená), hodila kabát a boty do skříňky a šla do druhého patra na děják. (Po celou dobu jsem fotila, takže ty fotky dám MOŽNÁ na karku).

Pro info: Zavedli jsme systém, že každý měsíc losujeme, kdo s kým a kde bude sedět. Teda jenom na dějáku. Teď sedím s Matoušem a je to strašná sranda! ;o) ((Wow, teprve první smailík, zato už několikátá závorka ;o)) No takže, začala první hodina a Vančurka nám řekla něco ve stylu „Vzhledem k tomu, že se nám rozbil počítač, dám vám stejnej test, co jste psali.“ Ups, asi jsem ještě se ještě nezmínila, že to byla oprava… ;oD No a to, co řekla bylo úúúúúžasný, jelikož jsem tu písemku uměla nazpaměť! Sbitek hodiny jsem měla strašnou radost a já, když mám radost, tak pořád musím mluvit a to se při hodině moc nesluší. Nevadí, tak jsem to utlumila. Juchů!

Hodina skončila a všichni se přesouvali do šaten a pak ven. Šli jsme do divadla. Myslím, že tam šli všechny osmičky i devítky, ale hlavu do ohně bych za to nedala. Jeli jsme přecpanou tramvají 9, kterou jsme ovšem přecpali my, pak přestoupili na 19, tou jsme dojeli někam, kde to neznám a měli 5-10 minut rozchod. Já a Verča jsme běžely na stranu, kde nic nebylo.!. ;o) Nevadí, vyfotila jsem si „Vepřovou kýtu za 99 kč“ a šli jsme. (Do toho divadla) Bylo tam hodně škol a proto hrozná tlačenice. Hodili jsme si kabáty (a bundy) do šatny a sednout. Naše třída zaplnila 1 z posledních řad. Verča seděla vedle Říhy a vedle něj Krůta ->Trojka* a pak někdo, to už je moc daleko, to jsem teda nepostřehla. Já seděla samozřejmě vedle Verči a na druhý straně byl Fiedler vedle Verča F., Eliška N. a tak. No…to vás asi moc nezajímá, co? Nevadí.
*trojka=Kája P., Eliška R. a Veronika H.

Verča tam vzala všelijaký bonbóny a tak jsme je potichoučku žrali. Od usednutí do třetího zazvonění jsme si povídali o „Péčku“. Né o tom, co tam dělaj, ale o tom názvu. Verča do teď nevěděla co to je a já jsem se to dozvěděla až tento týden..;o)

Představení začalo malým péčkem, jelikož tam 2 postavy právě dosouložily…teda aspoň myslím. Ještě jsem asi neřekla, že jsme šli na Lakomce. Já (a myslím, že se mnou bude většina souhlasit) jsem si představovala něco jako Atrium—blé a nuda, ale bylo to dobrý! …..myslela jsem, že toho napíšu víc, ale nevypadá to na to. Nechi převyprávovávat (Pár pařmenů-tady jsem kdysi byl býval bydlívávoval…;o) celej příběh a vlastně se tam nic zázračnýho taky nedělo. ;o) Ale moc se mi to líbilo! Nejen to

Konec, do školy a domů. Moje představa o kecání před školou se vytratila, jelikož tam skoro nikdo nebyl. Pak se něco dělo, ale to se mi psát nechce. Teď se koukneme na večer!

Ach! To, že půjdu s mámou na koncert mě děsilo! No to bude nuda! Dokonce jsem přemýšlela na vhodnou výmluvou, ale pak jsem to vzdala. To by přeci nebylo moc slušné! Do večera jsem dělala velmi nezáživný věci a děsila se ho. Máma měla jít na hokej, ale nakonec nešla. Neochotně jsem se nasoukala do sukně a čekala až máma vydá příkaz k odchodu. Zavolala taxík a za chvíli už jsem běžela zakouřeným schodištěm.

Zastavili jsme před véééélikým kostelem a vééééélikým davem lidí nalepeným na sobě. Podívala jsem se na druhou stranu a přišlo mi to místo nějak povědomí. No jasně! Tady jsem byla s Kájou a tady bydlí! Řekla jsem to mámě a ona silně pochybovala. Kdo měl nakonec pravdu?? JÁ! ;o) Moc dlouho trvalo, než nás pustili do vnitř a pak to bylo ještě horší! Všichni se tlačili jako ve školní jídelně! Hrůza! To mě otrávilo! Dotlačily jsme se k rezervovaným místám pro FNKV (to byly lístky z máminý práce) a zabraly jich 6. Nechápala jsem proč a máma mi furt opakovala, že jsou pro „Maňulu“ (kolegyně z práce). Ale já jsem se furt ptala, jestli zabere 6 míst?!?!?!? A až když přišly, tak mi došlo, že je to ještě pro dcery a kámošky atd atd. Áha, stejně jsem byla otrávená! Nuda nuda a zima. No ale pak!! Všichni ti aktéři tam přišli a ten hlavní začal něco vykládat a pak hráli a já si všimla, že se tam ten jeden chlap furt usmívá a všechny rozesmívá. V tu ránu jsem byla v pohodě a „blažená“! Strašně se mi líbilo, jak tam hráli (až na jednu žensku-ta mi nebyla sympatická, pořád se nějak divně ksichtila, blé!)

Bylo to fakticky úplně skvělí! chtěla jsem toho napsat mnohem víc, ale teď už si to nechám pro sebe. Stejně se mi asi tenhle článek moc nepovedl, myslela jsem, že to bude lehký všechno to psát, ale není. To nevadí, napíšu ještě NĚCO.

Při tom koncertu jsem si uvědomila o sobě tolik věcí! Třeba, že když jsem šťastná tam můj stálý usměv je tupý a musím HODNĚ dělat abych nevyprskla smíchy a to dělám tak, že když vidím, že to na mě jde, mačkám (moc-au) si dlaň. A když se tleskalo tak jsem si dělala pauzičky na mačkání všech prstů, ale pak jsem je měla takový nějaký…že bolely a tak jsem tleskala spíše symbolicky aby mi neupadly. ;o) Taky jsem si uvědomila, že jsem upřímná a málokdy se stává, že něco člověku neřeknu.

Achjo. Tenhle článek vůbec nevyslihl to, co jsem chtěla! Jsou tam napsány detaily, které jsou pro mě důležité ani nevím proč, ale vám nic neřeknou! Ach. Tak jo, já už teda končím.