Myšlenkami pryč…

Psáno v pondělí 5. 11., zveřejněno o den později u mámy v práci. (internet u nás doma už nejde vůbec…)

Pondělí. Jak je známo, pondělí je pro mě často dost kritické, protože jsem taková ospalá, nebo… jak bych to řekla; můj mozek není připraven na učení 5 hodin v kuse. Většinou spím jen první hodinu a pak už celkem chápu, jenže dneska to bylo jiné. Vůbec si z toho dnu nic nepamatuju! Na matice-první hodina- jsem byla celkem v klidu, protože první pondělní hodina je vždycky spací. Bohužel se to táhlo celý den.

Koukám na tabuli, učitele, na zeď, do sešitu, mezi spolužáky, na ruce, na jídlo, na test, na řvoucího učitele a přemýšlím o úplně něčem jiném, než bych měla. Pak zjistím, že jsem někde jinde, leknu se, což znázorňuje otřes celým tělem, pak se chvilku soustředím a jsem zase u obrazů, moderního umění, schopnosti zvracet, Anči, zapomenuté svačiny, u tábora, u kluků, u holek, u naší rodiny…. Jediné, na co jsem se asi soustředila byly hodiny. Né jako ty vyučovací, ale čas. Pořád jsem sledovala, kdy končí hodina. Byla jsem zkoušená z příroďáku. Neuměla jsem nic, všechno mi buď poradili spolužáci a nebo jsem to natipovala (většinou jsem tipovala to, co mi řekli ;o) O hudebce to bylo asi největší. Měla jsem téma dost velké a krásné, takže jsem seděla na parapetu a přemýšlela a při tom se blbě tlemila.