Splašený víkend

Když jsem začala vymýšlet tento článek, projížděla jsem si paměť a zjistila, že poslední dobou nepíšu nic, co se mi stalo, ale spíš to, co jsem zjistila anebo co mi přišlo zajímavé či zvrácené. Teď bude po dlouhé době článek o mém zážitku. Vemte si dovolenou, myslím, že to bude delší… ;o)
Jak už název napovídá, bude to o víkendu a vzhledem k tomu, že je neděle, bude to o tomto víkendu, který sice ještě neskončil, ale pochybuji, že konec dne bude zajímavější, než ty 2 dny před tím. Abych Vás neunudila k smrti, končím s tímto zdlouhavým úvodem a jedu na co nevýstižnější, ale i co nejkratší popisování tří, za sebou jdoucích, dnů.
Pátek
Touha, abych Verče ukázala Ádu (dědův zlatý retrívr jménem Adolf-nebojte, knír nemá), mě donutila, abych se narychlo dohodla s dědou, jestli by u něj Verča se mnou nemohla z pátku na sobotu přespat. Šlo to a tak moje máma odvážela Verču, mě a králíka na smetaně v 16:00 směrem Dolní Počernice. Cestou jsme se zastavily v Lidlu, kde jsme všechny spadly pod auto smíchem, když jsme si přečetly obrovský nápis na obchodě „nejlepší kvalita za nejnižší cenu“.
Přijely jsme k dědovi. Vzaly nákup, tašky králíka, bublaninu, léky a vydaly se vstříc hrozivému psovi. Byl tak šťastný, že jsme nezůstaly dlouho čisté a otisky jeho tlap jsme měli snad i na hlavě. Hned jsme s ním šly – já a Verča – na procházku. Ze začátku je to vždycky nejhorší a tak jsem ho vedla já, ale potom, co seděl uprostřed přechodu na červenou a odmítal se hnout, jsem ho předala Verče. V půlce cesty kolem nás běžely nějaké děti, které asi chodily do nějakého Sokola nebo tak. Vypadalo to strašně vtipně. Vešly jsme do parku a najednou byla všude tma. Rychle jsem Verče ukázala místa, která jsem jí chtěla ukázat, pak ještě na jedno hřiště a kolem domů Kšádových a zpět k dědovi.
Ani nevím, co jsme dělaly do doby, kdy se přiřítila Kiki (Kriki). Vím jen, že jsme měly večeři, a že jsme se s Kriki domlouvaly, co má přinést. ;o) Měla toho na starost opravdu celkem mnoho. Ještě, že bydlí tak blízko. Podle domluv přinesla kazeťák (něco na přehrávání CD ;o), monopoly a samozřejmě svoje oblečení a tak. Dělaly jsme tam kraviny a na můj vkus až moc řvaly, ale dědovi to prý nevadilo, za což jsem byla móc ráda. Po zbytek večera jsme pojídali bonbóny, popcorn, jiný bonbóny a bublaninu, kterou pekla máma, která už byla ale dávno v práci. O tom jsem se zapomněla zmínit. Chvilinku jsme hrály monopoly, pak předváděly pantomima, tancovaly, povídaly si, smály jsme se, porovnávaly se (ehm… ;oD), pily čaj, chodily na záchod, vážily se a kolem druhé v noci jsme šly spát.
Sobota
Nemám tušení, jak jsme se probudily, ale sázela bych na Krikinin budík, jelikož musela jít domů na doúčko z aj. My jsme za ní měli v 11:30 přijít. Mezi tím jsme poklidily, naobědvaly se a zase začaly hrát monopoly. Nějak jsme si nehlídaly čas a zjistily, že nám Kriki volá. Dohodly jsme se, že k ní přijdeme a pak půjdeme do kina. Pak ale Verča zjistila, že mají doma bazén, kulečník a saunu, tak jsme volaly zase, že půjdeme na kulečník a pak do kina. Pak nám volala Kriki, že Asterix ještě v kině není a že musíme jít na něco jiného. Konečným hovorem se konečně řeklo poslední slovo. Do kina se nejde! (Bylo to trochu jinak, ale já jsem to chtěla maličko zdramatizovat, tak se omlouvám… ;o)
Původní plán byl, že Verča tu přespí, pak půjdeme do kina a z kina půjde Wery domů, já se vrátím k dědovi. Naštěstí ale Verčina máma dovolila Verče, že tu může zůstat do večera a že si pro ni pak máma přijede. Byly jsme v sauně, pak šly do velké vany (všechny 3 ;oD) z které jsme si pak udělaly vířivku. Jak jsme tam tak ležely v té vaně a pobaveně na sebe řvaly „Kdo mi leží na noze, AU!“, napadlo nás, že by si asi žádní kluci takhle společně nevlezli do vany, připadalo by jim to patrně teplé. (Na to bych se teď chtěla zeptat! Teda jestli si tento blog vůbec nějaký kluk čte… ;o) Během koupání Verča přemluvila mámu, že tu může být až do zítra, ale kolem 9:30 musí být doma.
Snad po třech hodinách jsme měli vany konečně dost a vylezly jsme. Měli jsme strašný hlad a tak jsme si šly něco ukradnout. Mezitím, jak jsme hladově jedly přijel nákup, ve kterém byl – mimo jiné – i Krtkův dort od dr. Oetker(a), o který jsme si požádaly a který nás zaměstnal asi tak na 3 hodiny.
Moje teta i strejda odjeli a my jsme se pustily do vaření. Verča se ujala vedení a my jsme běhaly pro suroviny. Nebudu tady zatím podrobně popisovat, jak jsme to dělaly. Prostě jsme nějak udělaly korpus a strčily do trouby asi na půl hodiny. Mezitím jsme maličko poklidily zabordelenou kuchyň. Vyndaly jsme to z trouby, já to roztrhla a začaly jsme vydlabávat. Při této činnosti se to roztrhlo ještě několikrát a nemoha jsem za to vždycky jenom já, za což jsem byla vděčná.
Bylo vydlabáno, rozkrájely se 3 banány, které se do toho daly, a začala ta nejtěžší věc. Vnitřek. Základní chyba byla v tom, že jsme ručně šlehaly to, co mělo být šleháno elektricky a elektricky to, co mělo být ručně. Měla z toho být hmota, která se měla dát na ty banány a měla být tak tuhá, že se tam musela dávat lžící. My jsme měli hmotu tuhou tak, že když jsme jí LILY na banány, tak to prosáklo a začalo se to vylívat všude kole. S hustotou to tedy nemělo nic společného. Nevěděly jsme, co s tím dělat. Mouka anebo jíška se do toho tedy opravdu dát nedaly. Zkoušely jsme to ještě šlehat, a aby to nebylo všude kolem, daly jsme kolem mísy, ve které se to mělo šlehat. Udělaly jsme to několikrát po sobě. Nechtějte vědět, jak ta utěrka vypadala! Opravdu ne! To byl hnus!! Bohužel navzdory všemu šlehání, modlení, domlouvání a combíček zůstávalo to pořád tekuté. Další pokus spočíval v tom, že to, co je tekuté nejvíce se odlilo a přidala se tam další smetana. Bylo to sice o trošku hustší, ale jistě to nedosahovalo toho, co bychom potřebovaly. Začali jsme rozmíchávat další smetanu, když v tom se někdo přehraboval v prášcích do pečení, vanilkovém cukru a takovým podobným věcem v podobném pytlíčku a hádejte, co objevil? Smeta-fix! Zhušťovač šlehačky! No, kdo mohl tušit, že něco takového existuje? A hlavně, kdo mohl tušit, že to budou mít doma?? Prostě jsme ho tam nalily a samozřejmě to zhoustlo. Smeta-fix byl jen jeden a toho vevnitř bylo málo, tak jsem se nabídla, že skočím k pumpě, jestli ho tam náhodou nemají. Teď už říkám, že to byl blbý nápad… Proč by u pumpy měli mít Smeta-fix, že? Prostě ho tam neměli a vzhledem k tomu, že se na mě ten prodavač koukal jako na debila, koupila jsem kolu, aby to nevypadala to tak blbě a pádila k doktorovi. Bylo toho málo a proto „krtkův dort“ jako krtkův dort nevypadal, spíš to připomínalo krtinu přejetou parním válcem. ;o) Ale můžu říct, že po odležení byla dobrá! Vzhledově nic moc, ale mňam. To už ale předbíhám! Krtina se musela strčit na pár hodin strčit do lednice.
Zatím, co jsme vařili vypadlo kus pojistek, takže někde to svítilo a někde ne. Šly jsme, vyzbrojeny petlahvemi, nůžkami, a podobnými věcmi na zabití zloděje, úchyla nebo ducha, do pokoje, kde jsem nenápadně zamkla, jelikož jsem
byla opravdu vystrašená ;oD
V pokoji se svítilo. Hrály jsme nejdříve hru na sochy (Sochař má zavázané oči a šahá na sochu, která je v nějaké pozici a snaží se, aby hmota vypadala stejně jako socha) a pak něco jako slepá bába, akorát ten, co se najde první, si někam sedne, a slepá bába ještě hledá toho druhýho. U této volovinky jsme zůstaly strašně dlouho ;o) Vlastně jsme pak už šly spát ;o)
Neděle
Tentokrát vím, že Krikinin budík zazvonil a dokonce vím, že to bylo v 7:30. Při druhém zazvonění se Kiki z aktivovala a našla, kdy jede autobus tak, aby ho Verča stihla. My jsme ještě spaly. Tak nějak jsme se probudily až za nějakou chvíli a to jsme si ještě hrály na mobilu hry a povídali si. Najedou Verča řekla, že to jede asi za 9 minut. V tu ránu se všichni vyřítily z postele a snažily se vypadat jako lidi a ne jako zmačkaný pomeranč. Za minutu nám to mělo jet, když jsme vybíhaly. Kriki bydlí od zastávky asi jen 2 bloky a cestou je vidět, kde ten autobus je. My jsme ho viděly a strašně si oddychly. Běžely jsme a adrenalin by se v nás dal krájet, ale to už i při zlidšťování ráno, když jsme zjistily, kolik je. Naštěstí jsme tedy autobus předběhly a nastoupily. V autobusu byl nějaký nápis a mně s Verčou bylo divný, že nejsou cítit ta písmenka. Verča s Kriki říkaly, že je to asi nalepené z venku, ale já tomu nevěřila. Přijeli jsme na Depo Hostivař, koukli, kdy nám jede autobus zpátky, usoudily jsme, že to za 20 minut stihneme a tak jsme jely s Verčou na Želivského, tam jsme jí ukázaly tramvajovou zastávku, ona si vzpomněla, že to tu zná a my jsme se šly ještě kouknout na zastávku autobusů, jestli nám třeba něco nejede teď anebo jestli máme jet metrem zase na Depo. Nic nám nejelo a my jsme si tiply, že by jsme to ještě na Depo stihly přesně. Běžely jsme do metra, jenže nám zrovna ujelo a tak jsme musely 6 minut čekat. Nakonec jsme tam dojely a zjistily, že jsme to nestihly a že další autobus jede asi za 30 minut. Asi 10 min. jsme byly venku, ale pak nám začala být ještě větší zima a tak jsme se schovaly do metra, kde jsme ale měly výhled na zastávku. Kriki si řekl, že přesně dvě minuty před tím, než má bus přijet, půjdeme na zastávku. Bohužel jsme vykročily o 30 vteřin později a tak jsme musely běžet. I přes náš vysoce úžasný běh – dnes už po několikáté – doplněn adrenalinem jsem vběhla ke dveřím přesně, když se zavíraly. Obě jsme zkameněly. Já s rukou na zavřených dveřích a Kriki za mnou s rozpaženýma rukama. Co si teď myslíte? Doufám, že je Vám jasné, že odjel, protože to není pravda, ale snad jste se lekli! ;o) Řidič naštěstí zase otevřel… ;o)
Pak se ještě dělo pár věcí dále, ale doufám, že chápete, že už se mi nic nechce psát, vzhledem k tomu, že toto píšu asi dvě hodiny bez přestávky. Ani si to po sobě nebudu číst, tak se když tak omlouvám za nesrovnalosti, překlepy nebo kraviny. Bolí mě strašně za krkem, abych se pochlubila, tak vám sem napíšu pár údajů o tomto článku:
1,825 slov, 8,187 znaků bez mezer, 10,009 znaků s mezerami, na 3 stránky, 19 odstavců a 108 řádků

6 komentářů: „Splašený víkend

  1. ju, to je dlouhý článek. Říkala jsem si, že to určitě celý neřečtu, ale šlo to rychle:) to já na blok taky budu zrovna psát o tomhle víkendu- šla jsem totiž na maturák bráchy…hezký článek:)

    To se mi líbí

  2. Dodatek: Zapomněla jsem napsat můj odjezd, který byl také velmi adrenalinový, ale já jsem na to v tom článku zapomněla a tak bych to teď chtěla v dodatku dodat. Tedy začnu:Když jsem já jela domů a Kriki na sbor stejným směrem, což znamená i stejným autobusem, zase jsme to neodhadly a svižným klusem, až by se dalo říci, že jsme běžely klusem sprinterského běžce, za kterým běží dosti rozzuřený gepard. na poslední chvíli jsme to nějak daly a tak si tedy sedíme v tom autobusu a zjišťujeme, že jsme v tom samém busu, jako když jsme jely doprovázet Verču. Byly tam zase ty písmenka a my jsme byly zase v úžasu (tedy hlavně já) proč je tam takhle daly a kde jsou vůbec upevněná. Kriki odešla v na metro a ja jsem dojela až na konečnou a co jsem na konci neudělala?? Vaše Karolínka?? Vyšla jsem z autobusu a sáhla na ty písmenka z venčí a zjistila, že tam upevněná byla! Asi kvůli střevům, které by to trhali jako je to v metru. Tímto tedy opravdu končím! ;o)

    To se mi líbí

  3. to je super ten smetafix a těma stránkama-odkazama! je to super:ddd HLAVNĚ TEN LIDL A SMETAFIX!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!:Dbyl to super výkend"!!!!!/!!!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.