Čtvrtý den na cestě

Začátek tohoto dnu píšu asi po čtvrté nebo po páté a musím se hodně držet, abych nevybuchla. Dva dny jsem se zdržela, vzala jsem si moc velké sousto… No, ale musím být přeci zodpovědná a tak to chci, i přes strašný pocit v břiše, dopsat. A kvůli komu to dělám? Važte si toho; Kvůli vám!
Jedenáctého pátý, třetí den v Anglii a čtvrtý na cestě. Nikomu se nechtělo z postele a kdo by se divil. Náročný den za náma a zase jeden před náma, jenže snídaně a povinnost k tomu nezdržovat celý autobus jen kvůli pár minutám neklidného spánku nás tedy z postele vyhnala.
Snídaně při zapnuté televizi a babička přišla ze zahrady, jízda autem a cesta autobusem do Winchestru.
Winchestr, naše rodina to město neznala ;o) Jenže, kdo by si pamatoval všechny města. ;o))
Prošli jsme bránou, která byla před lety samozřejmě na začátku města, ale Winchestr se rozrostl, takže teď jsme jí procházeli a byla v centru.
Šli jsme do hradu Great Hall, jediný dochovaný hrad z doby rodu Wessex, kde se nachází legendární kulatý stůl. Rozdělili jsme se na 3 skupiny, jenže se tam pak namíchali všichni a já s Verčou jsme ztratily tu naší skupinu. Nakonec jsme kulatý stůl neviděly. To mě mrzí… ;o( Co se dá dělat, slunce se kvůli tomu nezastaví a tak po krátkém odpočinku před hradem jsme se vydali k něčemu, co už vůbec nevím, co bylo. U toho jsme měli rozchod. Většina šla do krámku se specialitou kraje. Kdybych věděla, jak se to jmenuje, určitě bych vám toho řekla víc… Takhle budete jen vědět, že to skoro nikomu nechutnalo.
Dále jsme pokračovali přes záchody ulicemi k velké zřícenině hradu Wolvesley Castle. Cestou jsme šli kolem mlýna a řeky. Pokusila jsem se zdokonalovat v kapsářství (ani nevíte, jak to strašně obdivuju), ale ukradla jsem jen prázdný pytlík od bonbónů… Takhle bych si moc nevydělala.
Většina hrála mezi kameny na schovku. Já jsem k nim nepatřila, protože mi to přišlo znesvěcující a radši jsem poslouchala rozhovor mezi mámou a průvodkyní o zdravotnictví. Zřícenina mě zase ničím neohromila, asi musím ještě dospět ..
Měli jsme jít do katedrály, která byla hned vedle rozpadlého hradu, ale byla zavřená. Popravdě řečeno, ani mi to nevadilo, protože těch katedrál už jsem měla dost. Byly všude a přišly mi všechny stejný. Krásný, ale stejný. ?… nepsala jsem to už? …nevím.
Pak jsme si to busem šinuly planinami na Stonehenge. Asi mě ovlivnila adoptivní rodina, protože, když jsme jim říkali, kam jedeme, tak se ofrňovali a říkali, že na tom nic neviděli. Prostě jenom kameny ;o) Mně se to teda taky nezdálo nijak extrémně úžasný. Po té jsem ale zjistila, že nemáme na to koukat a obdivovat tu krásnou práci, ale že máme přemýšlet nad tím, jak se to tam dostalo a co to mělo za význam. Ó! Jak magické! No, můj názor znáte, ale máma z toho byla unešená ;o) Udělala jsem asi 30 nic neříkajících fotek kamenů a nadšená jsem byla z přívěsku na krk za půl libry, který mám teď na sobě ;o)
Jako mnozí jsem tam byla na záchodě. Brr! Takový zážitek už asi nikdy nechci zažít! Smrad jako v pavilon opic a ta kabinka! Fůj! Kdybych to měla porovnat se záchody v Německu…. ;o))
Po tomto pro někoho ohromujícím zážitku – nemyslím ty záchody, ale Stonehenge – jsme jeli do městečka Salisbury. Cestou nám průvodkyně ještě vyprávěla duchařské historky z okolí Stonehenge. Pamatuji si jen na kruhy v obilí, ale bylo to zajímavé ;o)
Sice je v programu napsáno městečko, ale mě to tedy přišlo jako normální město. Nejdřív jsme si šli prohlídnout katedrálu (chlemdach). Má nejvyšší kostelní věž v Anglii, která je ale postavená maličko špatně, protože se naklání. Prý ale nehrozí, že by spadla ;o))
Katedrála to byla opravdu obrovská. Měla pak i takovou zahrádku, kde byla pohřbena hromada lidí. V trávě byly památníky a my jsme na nich leželi, svačili a dělali kraviny. Zvláštní pocit.
Pak rozchod. Hledali jsme banku nebo směnárnu, ale byla neděle a tak jsme toho moc nezašli. nakonec jsme si koupili něco na jako McFlurry a odebrali se na místo srazu.
Jéžišmarja, dneska se toho asi zas tak moc nedělo, nebo že bych na něco zapomněla? Já toho mám o půlku míň, než v předešlých dnech. Asi jsem na něco zapomněla. Už jsem psala, že hned první den, ten v Londýně, jsem začala nenávidět focení? Vždycky, když jsme někam šli, přála jsem si, aby tam byl zákaz a já mohla s čistým svědomím foťák odložit dělat, že truchlím nad tím, že si tu krásu nemohu vyfotit a později se o to s Vámi podělit. Dvakrát jsem omylem vyfotila něco, kde se fotit nesmělo… Pardon, ale já si zákazu nevšimla… Až po pohledech ostatních a nesmělých upozornění kamarádů jsem to zjistila… ;o)
Jeli jsme v hrozné zácpě! A nudily se, tak jsme koukaly z okna a fotily si nosní dírky a mávaly z okna a prohlížely jsme si chcíplého psa v autě vedle nás na předním sedadle.
V rodinách jsme po večeři – co asi bylo? – zaútočily na trampolínu a snad poprvé snědly vždy po večeři nabízený dezert, kterým byl buď karamelový (nic moc) nebo čokoládový (lepší) jogurt. Nebo spíš puding…

16 komentářů: „Čtvrtý den na cestě

  1. Nenapada me zadny smyslupny komentar, ale jako spravny spamer drzici tradice chvalim clanek, na kterej sem si jako "VIP Ctenar" musel pockat jen do sedmi nez mi dojde express :))

    To se mi líbí

  2. Mimochodem se ta specialita jmenuje-pirožek :-)Ty miluješ kapsářství jo? Takže naše malá nová zlodějka… 😉 Běhat mezi zříceninami ti přišlo znesvěcující ale svačit na pomníku—to ti jako znesvěcení nepřijde??!! 8-OS tím focením tě chápu…člověk si to potom tolik neužívá když fotí!! 🙂

    To se mi líbí

  3. A co jako fotky???? Dávej dááávej..chci všechny vidět!!! Nikdy sem tam nebylaaaa! :(:(:(  Jo hele..jak tady psala ELiška—s tim znesvěcenim-to je podle mně taky pěkná blbost!! Jo a taky strašně milujju focení…hej vzpomínáš jak sme fotily "uměleckéééé foto :D"??

    To se mi líbí

  4. Clars: ;o))Verča: ;o));o) – No, já jsem na fotky líná, ale přibydou. Snad…Eliška:Děkuju,,,,,,, to právě bylo znesvěcující taky! ;o) ,,,,,,,,Nojo, je to na prd, ale fotky jsou fajn ;o)Kikí: ;o))

    To se mi líbí

  5. Sice píšu pozdě, ale peřece:Ahoj admine stránek. Dne 15 ledna jsi mi napsala toto:Jak Tě napadlo si udělat blog o tramvajích? To máš V nich takové zalíbení?Odpověď: Ano tramvaje se mi skutečně líbí už od 6 let a je mi nyní 22 let.

    To se mi líbí

  6. Ke komentáři 7:No tak to snad není taková práce dít na web foto. Je to práce na cca 6-7 minut. Fotek nemusí být mnoho, ale třeba jen dvě pro představu jak to tam vypadá, nebo jen ilustrační foto, ať ten článek nějak vypadá. To je můj názor, ale obrázek přidej, to ti mohu doporučit. Každý totiž nrmá takovou představivost… 🙂         😉

    To se mi líbí

  7. Svettram: Buď v klidu, obrázky jsme k ečlánkům dávala a tohle je výjimka, protože jsem byla líná…;-) – Fajn budu ti říkat krůta! ;o)Verča: Máš stejnej problém, co? ;o))Sirius: No to teda! Až dvanáctej! Cs….  Ale ta hodina ti to napůl odpouští

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.