Nabito …hehe

Abych se ani trochu neopičila po své sestře, mám stejný název článku. Přišlo mi to trefné a vtipné, což určitě přišlo i jí a teď nevím, jestli z toho bude mít radost nebo ne… Narozdíl od ní mám ale jiné důvody mého permanentního zaneprázdnění. Chudák Sirius, ten už má určitě dost toho, že se s ním na icq nebavím a když, tak napíšu jednoslovnou odpověď jednou za 10 minut… No jenže, já opravdu nemám nijak čas…
Skoro to není ani týden, kdy jsem psala, že se pořád nudím. Už ale když jsem psala, jaké všelijaké příhody se mi staly, pomaličku mi docházelo, že vlastně pořád něco dělám a za nudu považuju jen to, když odpočívám u počítače nebo televize po dalším náročném dni.
Já totiž už nestíhám nic! Například jsem dva dny nebyla na internetu, takže jsem teď musela dočítávat všechno, co jste, moji milí blogeři, napsali! ;o)))
A jestli vám vrtá hlavou, co jsem dělala pár dní zpátky, čtěte dál ;o)
Pátek: Po škole jsem jela na I. P. Pavlova – když se to řekne, přidá si někdo ke stanici metra taky Pavlovův reflex? – na dopravní podnik hlavního města Prahy, abych si zrušila tramvajenku. (To byl zase jiný příběh, který mi také zaplácl jiné odpoledne; Šla jsem si totiž konečně zařídit novou tramvajenku, protože už jsem student. Vždycky jsem si kupovala na 30 dní, ale všichni mi říkali, že jsem blbá a ať si koupím 90tidenní. Tak jsem si jí teda koupila a pyšně si kráčela domů. Tam jsem se tím chlubila mámě, která na mě koukala divně. Za pár minut jsem pochopila… Na co je mi devadesátidenní kupón, když za chvíli jsou prázdniny, kdy jedu na tábor a pak stejně nikam jezdit nebudu! Už jsem se v tom strašným vedru s naštvaným ksichtem oblíkala, že ji půjdu vrátit, když v tom jsem slyšela mámu, jak mluví s někým v telefonu. Volala na DPP a zjistila, že si to můžu právě zrušit tam, kde jsem teď. Jela jsem tam tedy o 2 dny později) Zjistila jsem, kde jsem, zapojila všechny buňky, bych měla aspoň trochu orientačního smyslu a na první pokus dorazila do ulice Na Bojišti. Hledala jsem s mými doprovody tu budovu a taky našla. 100% úspěšnosti! ;o) Tak jsem tam teda zašla, pak jsem zase vyšla, protože jsem si spletla vchody, tak jsem zašla do jiného, k přepážce 4. Po několika minutách ze sebe konečně vymáčkla co chci a to, jak jsem si kupón koupila blbě, protože 7. 6. odjedu do Španělska, ona mi řekla, ať si přijdu šestého, že bych neměla na co jezdit a já jsem rychle s vystrašeným výrazem řekla, že je to dobrý, že si budu kupovat lístky.
Po této úspěšné reklamaci devadesátidenního kupónu jsme se odebraly daleko, daleko k pití. Verča pak odešla a pak jsem odešla i já s Kriki. Čekaly jsme na metro a každá jela na jinou stranu. Přijelo mi metro, ale nakonec jsem byla přemluvena, že počkám na to její. Přijelo asi za minutu. Rozloučíme se, ona jde do vagónu metra a já tam najednou zahlédnu dva kluky z 9. A! Nezmínila jsem se, že jsme patrně v tramvaji před tím viděly kluka, který s námi jezdí na tábor. Odjela jsem druhým metrem když přijelo a vystoupila na floře. Potkala jsem tam Lucku, kamarádku ze třídy. Uvědomila jsem si, že jsem vystoupila úplně špatně, protože na Želivského bych to měla k Verče blíž, no ale co. Takový už je život. Jela jsem k Verče, tam jsme si stáhly něco na referát a hrály jednu dementní ale vtipnou hru. ;o)
Pak jsem šla v celkem pozdních hodinách domů a cestou jsem potkala Mančala, ze třídy. Měla jsem přesně vymysleno, jak o tom napíšu článek. Zabýval by se tím, kolik lidí už jsme potkali a nevšimli si toho, jak jsou „náhody“ kravina a další věci. Bohužel ten čas….
Sobota: Hned ráno jsme vyrazily s mámou do nového bytu. všechno jsme si tam prozkoumaly, daly do rohu kočičí ložnici a asi po hodině jsme jely do Sconto nábytek, bytu i kapse na míru. Byla jsem unesena a strašně jsem si v tu chvíli, zařizovat si vlastní byt. Všechny ty sedačky, koberce, stoly, postele, židle, skříně! Chtěla jsem o tom napsat a zase jsem měla všechno rozvrhnutý. Od poloviny mě to ale přestalo bavit a očíčka už mi tak nesvítily… Vybíraly jsme snad půl hodiny barvu botníku. Nakonec jsme vybraly a udělaly smlouvu. Nakonec jsem koupila pár volovinek a zaplatily jsme 2 botníky. Pak jsme si šly do Sconto restaurace, nepřipadá vám to vtipné?, daly si něco k jídlu a na chvíli si sedly do zapařeného auta. Tím jsme dojely ke skladu. Máma tam doběhla a asi za 15 minut se vrátila s dvěma strašně těžkými krychlemi. Přendaly jsme je do fordu. Pak mě máma s klíči vysadila u našeho paneláku a jela pro její kamarádku.
Dostala jsem se do baráku, šla do výtahu. Tam se to zavírá takovými malými vrátky. Zmáčkla jsem 7 a asi ve třetím patře jsem vrátka otevřela. Chtěla jsem vědět, co se stane. Výtah se zastavil. Tak jsem je zase rychle zavřela. Výtah trochu popojel a zastavil se ve třetím patře. Zase jsem zmáčkla 7. Dojelo to, já jsem vešla do vchodu a snažila se otevřít předsíňku. Nešlo mi to. Strkala jsem tam všechny klíče, ale nic. Byla jsem připravená zazvonit na sousedy bydlící taky za předsíňkou. Koukla jsem na zvonky a co nevidím? Neviděla jsem jméno Cvrčková, které mělo být na zvoncích jako první. Aha… Byla jsem v osmém patře místo sedmého… Tak jsem sešla smrdícíma schodama 1 patro dolů. To už bylo všechno v pohodě. Odemkla jsem všechny zámky a dveře, vyšla do bytu a nevěděla co tam mám dělat. Vzala jsem si můj notebook, který jsem si sem vzala za účelem chytit signál, který jsme nechytila a hrála kuličku (Dx-ball) Věděla jsem, že bych už neměla hrát, ale psát, to co jsem měla v hlavě, ale pořád jsem se k tomu nemohla dokopat. Nakonec jsem se zabila a šla psát. Napsala jsem
Sedím na šedém koberci v pokoji 324×300 u stěny s dveřmi. Notebook na klíně zastrčený v zásuvce. Místnost má jedno okno s výhledem na paneláky a Parník (poliklinika). Bolí mě zadek z té tvrdé podlahy, ale jinam si sednout nemůžu. Byt je prázdný. Kromě koupelny a kuchyně nikde nejsou žádné věci, snad jen kočičí ložnice, kterou jsme dneska přinesli. Dámy a pánové, píšu Vám teď z mého nového pokojíčku. Jsme tu zatím jen na návštěvě a pak se vracíme zase zpět domů.
Přijely jsme sem s mámou. Všechno ještě prolezly, diskutovaly tom, co se sem vejde a jak to uděláme. Asi po hodině jsme vyjeli do Sconto
A pak zazvonil zvonek. Řekla jsem si, že to dopíšu někdy jindy. Když jsem se dopídila k tomu, jaký to byl zvonek a že mám jít dolů, byla to celkem doba. No ale přišla jsem, pomohla jsem s krabicemi, dovezly jsme je nahoru, vytáhly z výtahu, natáhly do bytu, rozbalily a snažily se to dát dohromady. Mámina kamarádka Lenka všechno vedla, protože v tom má největší zkušenosti. Typuju, že jsme to tak za 2 hodiny daly do hromady. Čekal nás ještě jeden botník. Rozdělily jsme si práci a pokračovali manufakturou. Ten jsme měli za půl hodiny… Byl to hezký pohled ;o) Máma mě odvezla ke Kšádovým a sebe s Lenkou na večeři.
Já jsem si ihned půjčila plavky a skočila do bazénu. Má rychlost pro namočení měla dva důvody; Vedro a mastná hlava. Nechtěla jsem, aby ji někdo viděl. Přespávala jsem u nich. V noci byla ta úžasná bouřka!
Neděle: Musela jsem rychle odejít, protože jsme zorganizovala sraz. Nejdřív jsem měla představu, že tam bude strašně moc lidí, jenže nakonec tam měli být jen dva kluci a já. Vyšla jsem tedy na bus v 11:55. Bus odjel v 11:55 a vzhledem k tomu, že jezdil jednou za půl hodiny, čekala jsem. Během sezení na lavičce na mě troubily 4 auta. Proč? Celou cestu domů jsem se pak bála, že mám něco na sukni nebo podobně. Prostě jsem se necítila svá a myslela jsem, že na mě každý civý. Nezmínila jsem se ještě o tom, že jsem zakopla a ukopla si ukazováček na noze, takže jsem měla v žabkách elegantní nohu s krvavým prstem. To taky moc na egu nepřidá… ;o)
Přišla jsem domů a za půl hodiny jsem musela na ten debilní sraz! Nemůžu říct, že by se mi tam třeba jen trochu chtělo, jenže… vykroutit jsem se z toho nemohla…
Přišla jsem před školu a tam kamarád Krůta. Čekali jsme spolu 5 – 10 minut na dalšího, jenže ten se nedostavoval. Tak jsem mu zavolala.
– Áhoj
° Čau
– Kde seš?
° No doma
– A co tam děláš?
° Sedim a volám s tebou
– A co děláš jinak?
° Co? Pařim na compu
– Aha… a jakto že nejseš tady?
° No protože si mi neřekla, kde kdy mám být!
– Ou…
Nojo…. měla jsem toho hodně a tak jsem si myslela, že jsem mu napsala… Chybička se vloudila… No a tak jsme jely k němu. Přišli jsme do jeho ulice, našli jeho barák, zazvonili, přišel a vzal s sebou letadýlko na dálkové ovládání!!! Létali jsme s ním v ulici, ale vždycky jen narazil – v lepším případě – do zdi, v horším do okna nebo do auta. Nakonec jsme se odebrali do parku na Křížek. Během cesty jsme zavolali Matoušovi, který neměl mít čas, ale nakonec měl. Řekli jsme, ať za námi přijde do parku.
Létali jsme si, houpali se, létali. Nešlo mi to ;o) Po nějaké době jsme zavolali Matoušovi, zjistili jsme, že už tu 20 minut je, ale že nemá kredit. heh..
Hráli jsme Matoušem přinesené šachy a létali. Už mi to celkem šlo, ale 2x mi to vlétlo do kopřiv a galantní leč cholerický majitel letadla Honzík proto musel jít a ani mě neseřval! ;o) Pak mi to tak třikrát vlétlo do větví a musela jsem to sestřelovat kamínky. Někdy mi sestřelování trvalo i 10 minut a to už jsem se rozlučovala s kapesným na devět měsíců… ;o) Kolem šesté hodiny večerní jsme se vydaly každý do svých domovů. Nakonec jsme ale přemluvili Ryšavýho a jeli jsme k němu domů. Nastoupili jsme do tramvaje a na příští zastávce jsme zjistili, že strašně prší! Kapalo na nás z okýnek a na ulici nebylo přes ten slejvák skoro vidět. Měli jsme to ještě jednu zastávku a rozhodovali jsme se, jestli půjdeme tu jednu zastávku pěšky. Ještě, že jsme tak neudělali, protože když jsme vystoupili na zprávné zastávce a rozhodli se jít pro chipsy naproti k číňanovi. Ten obchod byl hned naproti tomu, jak jsme vystupovali! Když jsme tam přeběhli, byly jsme mokří jako když jdu za deště do školy! Jen těch pár metrů! Nemohla jsem si představit, že poběžíme ještě 2 bloky! Koupili jsme vzrušeně troje chipsy a běželi. Všude se valila voda, po silnicích se řinula jako při povodních, ze střech padaly v pravidelných intervalech vodové provazy a okapy nestíhali, takže to z nich vytékalo! Proběhli jsme několik desítek metrů a na chvíli se schovali ve vchodu. Tam už před námi někdo čekal. Po chvíli jsme se zase rozhodli kousek běžet a schovat se pak zase pod dalším vchodem. Můj problém byl, že jsem byla v žabkách a ty se mi pořád vyzouvaly a když ne, zase jsem se bála, že je roztrhnu, takže jsem běžela pomalu… ;o( Takhle jsme s několika přestávkami doběhli až jeden vchod před Ryšavýho dům. Tam byl moc malý vchod a tak tam musel běžet sám a odemknout a pak na nás zavolat. Všechno podle plánu a tak jsme za nedlouho už byli strašně promočení a pouštěli ve vestibulu promočeného pána s dítětem ven. Otevřeli jsme dveře a tam už stála máma. Myslela jsem, že se bude třeba zlobit nebo tak, ale nic. Jen kroutila hlavou a rychle nám podávala ručníky a ptala se jestli nechceme čaj. Ručník, když jsem mokrá! Netušila jsem, jak je to příjemný! ;o)))
Přišli jsme do pokoje a já jsem si s mou dlouhou sukní hrála na vílu Amálku, abych se usušila. Zanedlouho jsem byla suchá aspoň trošku a mohla si sednout. Je zvláštní, že jsem předek měla mnohem mokřejší než zadní část oblečení a těla. ;o)
Hráli jsme tam hry, u toho popíjeli čaj a jedli chipsy. Bylo to hrozně fajn ;o)))
V 8:20 odešel Krůta a v 8:30 jsem odešla já a Matouš. Zjistili jsme, že paní Ryšavá je ještě lepší než jsem si myslela. Nekouká na ty debilní seriály a X-factor viděla teď poprvé, protože byla zvědavá, co se tam děje ;o)
Venku byla zima – když jste vyšli s tílku, sukni a mokrých žabkách – a tak jsme se s Matoušem klepali až na zastávku. ;o) Najednou se kouknu po ulici a po vodě ani památka! Nic! Proudy vody tekoucí po silnici by nevypátral ani ten nejlepší archeolog! Nikde ani kapička, nikde ani loužička!
1 hodina, 55 minut čistého psacího času bez kontrolování. Divíte se, že mám tak málo času??

11 komentářů: „Nabito …hehe

  1. Fíha tolik zážitků a zmíňka o mé maličkosti už na začátku článku panejo to sem si ani nezasloužil 🙂  Panejo tys  lítala s letadílkem na dálkový ovládání? To ses měla, já mám vrtulník 🙂 Je to dobrej článek protože : dlouhej článek = dobrej článek (i když taky záleží co v něm je ) ale u toho tvého jsem se nenudil tvoje články čtu rád,příště může být klidně i delší 🙂 ale to by ti už asi upadli ruce a co bych potom pak četl?

    To se mi líbí

  2. Je to dobrý článek takový zajmavý a asi nejvíc mě bavilo číst o tom novém bytě a jak ses zasekla v tom výtahu, asi si zkusím až k vám někdy zamířím…doufám, že nás nevyhodí taky někam na sídliště a pokud ano, tak budeme doufám někde hodně blízko vás a nejlepší by bylo, kdybychom bydlely zase ve stejném baráku, já si to sice nepamatuji jaké to tam bylo, ale muselo to být super, moje sestra si na to pamatuje i když jen trochu, v tom mají starší sourozenci docela výhodu…

    To se mi líbí

  3. Teda opravdu máš málo času, ale chvályhodné je, že si najdeš čásek na blog!!!!!!!:o) A ted psací čas je slušny:o) Mimochodem jsem sice mimopražská,ale na Floře mi bydlí chlapec a na Křížku jsem i byla:o) A je to tam fajn – akorát pro to letadélko:o)

    To se mi líbí

  4. Standa: Chudák? Chudák já, že to tady musím mít!Clars: Jo, to mají a doufám, že se někdy zasekneme ve výtahu spolu ;oDDKrůta: Ne, to by ode mě vbylo nezodpovědné! A ještě že jsem to neudělala! ;o)Elisabeth: No, já právě nejvíc zaberu času psaním… To je nejhorší! ;o) tamto, že jsem nebyla doma skoro vůbec bylo jen vyjímečně, ale taky to hrozně zaplácne čas! ;o)

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.