Že by přešla krize?

V posledních asi dvou týdnech jsem byla několikrát nařčena, že nic nepíšu, a když, tak to je jen pár nesmyslných řádků na prd. Bohužel jsem si to uvědomovala, ale prostě jsem neměla náladu. Až do dneška odpoledne, a doufejme, že se to brzy nevrátí, jsem byla taková pořádsmutná. Hlavně jsem vůbec neměla náladu na psaní něčeho delšího… Chtěla jsem si číst. V klidu, doma. Bezstarostně se ponořit do starostí fiktivní postavy v knížce. Bylo pár okamžiků, kdy jsem byla radostná, ale nebylo to naplno. A já to věděla…
Přesně nevím, čím to bylo způsobeno, ale pár tipů bych měla. Když je spojíte dohromady, bude to asi ono.
Od nějaké doby jsem pořád a pořád jen psala. Nebo jsem si tak jen připadala. Něco se mi stalo a já myslela už jen na to, jak to prostřednictvím blogu ukážu světu. Psát, psát a psát. Kvůli tomu jsem neměla na nic čas. Pak ani na to psaní ne.
Stalo se mi něco, co už dlouho ne a můj mozek se s tím asi nedokáže vypořádat a pořád neví kam to zařadit. (Teď mi dva – a možná i víc – lidi vyškrábou oči za to, že jsem jim to neřekla) Byla jsem pozvaná na rande a bylo to fajn. Normální člověk by skákal do vzduchu radostí, jenže já prostě nevím. Koukám na sebe do zrcadla a říkám si „Co se to děje?“. Prostě nová věc a já nevím co s ní, i když vím.
Harddisk. Jak jsem ho rozbila, už jsem neměla na nic chuť. Jen si číst nebo spát. Byla to jen a jen moje vina. Neudržela jsem se. Vůbec jsem neoslavila tulení narozeniny! Vzpomněla jsem si na to vlastně jen pár dní před tím. Vždycky jsem na nějaké oslavy měla něco přichystaného, jako co napíšu, ale teď? Na poslední chvíli jsem se rozhodla napsat všechno, co mám po nástěnce rozházené na kouscích papírků. Mám přesně 9 témat na článek – to jsem myslela, že jich bude víc – a 4 na povídky. Teď tam jen tak smutné visí a koukají na mě. Ach jo! Žádná oslava nebyla! Napsala jsem asi 4 řádky o tom, jak mě všechno štve a trochu jsem se zmínila o dvou blogovacích letech. Někdo to ani nepochopil… Štve mě, že v tom období jsem měla zrovna dark things..
Se třídou jsme pořád spolu. Už mi to celkem leze na nervy! Ne, dělám si srandu. Jsem ráda, ale mé podvědomí to patrně chápe tak, že když tu jsou poslední dny, kdy jsme pohromadě, tak se snažíme být co nejvíc spolu a dává vědomí podvědomě najevo, že má být smutné. -A na tuhle větu jsem pyšná! ;oD.
Možná je v tom ještě něco. Stěhování? Možná taky, podvědomě.. ;oD
Sakra. A jsem zase vedle! Chtěla jsem psát o úplně něčem jiném, no nevadí. Přejdu do toho teď.
Jsem vyléčená! Snad na dlouho..
Dneska jsem dělala rozřazovací testy na Litoměřický. Ulila jsem se při tom z chemie, za což jsem byla moc ráda. Domluvila jsem se s budoucí spolužačkou, že se sejdeme o čtvrt hodiny dřív, tj. 14:15, a budeme si povídat. Na bus jsem šla přesně, měla jsem to dobře spočítaný, ale bus jel maličko pomaleji, než měl a já jsem ve tři čtvrtě cesty psala Anetě, kamarádce, že to nestíhám. Přišla jsem ke škole asi 14: 25. Cestou od autobusu jsem svým svižným krokem předhonila úplně na začátku jednoho kluka, který divně koukal. U školy jsem přecházela ulici a najednou zjistím, že mě teď předběhl on! Byla jsem nesmírně překvapena, že on, který šel docela pomalu, byl najednou přede mnou a byla jsem uražena! ;o)
Na dveřích školy byl papír se jmény a třídami, kam máme jít. Našla jsem se skoro hned a chtěla jsem najít i pár dalších jmen, které jsem znala. Připadalo mi ale, že už do papíru koukám dlouho a že by si o mě budoucí spolužáci mohli myslet, že neumím číst. Spokojila jsem se tedy jen s mým jménem a vkročila do školy.
Byla středa a doba, kdy je ještě pár žáků ve škole. Chodili kolem nás a probírali nás; „Tolik neznámých lidí“, slyšela jsem od jedné holky. “ Dneska je … kolo? – Né, dneska dělaj rozřazováky“ A ještě spoustu dalších ne negativních poznámek a rozhovorů jsem postřehla a byla jsem ráda, že se nám nesmějí a jejich neutrální a někdy i pozitivní poznámky mě potěšily
Vešla jsem do školy. V přízemí na lavicích/lavičkách seděli mně věkem podobné děti. Na dveřích, které jsem viděla jako první, bylo napsáno 104 a v domnění, že někde za tím je 101 jsem šla dál. Když jsem zjistila, že je tam 105, otočila jsem se a šla sebevědomě na druhou stanu. Teď jsem měla deja vu! Vzpomněla jsem si, že mám vlastně třídu 201 a tak jsem si to namířila rovnou ke schodům, které už jsem znala z přípravky. Málem jsem je ale minula ;o)
Po schodech nahoru jsem ještě vzpomínala na nějaký nápis „V přízemí“, který byla napsán u toho papíru a říkala jsem si, jestli jdu dobře. Uviděla jsem ale v druhém patře sedět jinou kamarádku z přípravku (až napíšu poslední den Anglie – jestli někdy, tak se o ni dozvíte víc). Ta mi řekla, že už to napsala. Nechápala jsem, jaktože tak brzo, když to oficiálně mělo začínat až za několik minut, ale jí to divné nepřišlo a tak jsem nejistě zaklepala a otevřela. Tam bylo tak 6 dětí, většina ti, co šli na osmileté studium. Učitelka, nebo asi spíš profesorka, se mě ujala.
Dostala jsem papír A3 a jeden A4. Na větší jsem měla zakázáno psát. Bylo to na A B C, což mě hodně příjemně zaskočilo. Správné odpovědi jsem jako ve SCIO testech psala na menší papír do políček.
Dostala jsem papír a zjistila, že je mi vedro a nedokážu přemýšlet. První otázka mi přišla zvláštní. Pochvíli jsem zjistila proč. Byla lehká ;o) Radostně jsem si vyplňovala a doufala, že se dostanu do první, a když bude víc skupin, tak aspoň do druhé skupiny. Byla jsem nadšená z toho, jak mi všechno vycházelo. Psala sem to mnohem dýl než ostatní, ale co! Chtěla jsem si to ještě zkontrolovat, ale asi po pěti otázkách mě to přestalo bavit a odevzdala jsem to. Doufám, že jsem něco nenapsala špatně jen kvůli tomu, že jsem si spletla písmenka…
Po tom, co jsem to tedy odevzdala, jsem vyměnila pár vlídných slov s profesorkou a sedla si na lavičku před třídu. Poslal pár sms a vydala se plíživým krokem ven.
Nespěchala jsem a měla jsem dobrou náladu a tak jsem se rozhodla jít jinou cestou než obvykle. Viděla jsem jí chodit celkem dost lidí, co se mnou jezdili autobusem. Vystupovali o zastávku dřív než já a tak jsem chtěla konečně zjistit, jestli je to kratší nebo delší.
Cestou jsem se rozhodla, že Prosek není taková králikárna jak jsem říkala a myslela si. Ta cesta byla mnohem hezčí. Panelák – ten pravý hnusný panelák – jsem neviděla ani jeden. Byly tam nové moderní domy, se kterými jsem si ale taky moc do oka nepadla, ale všechno lepší, než dvanáctipatrová krabice, ne? Dokonce jsem cestou viděla rodinné domky! To jsem koukala! ;o)
Hezčí leč mnohem delší cestu jsem zavrhla, protože je prostě mnohem delší! ;oD
Chtěla jsem se kouknout do obchodního centra, které jsem vídávala z busu. Byla jsem zklamaná, když jsem viděla, že to má obrovský nápis Billa. Stejně jsem se ale rozhodla tam zajít. Musela jsem ale přejít jednu ulici. Byla rozdělena ostrůvkem. Přeběhla jsem přes skoro neviditelnou zebru na ostrůvek, a co nevidím? Zebra za ním už totiž nebyla. No, přeběhla jsem tedy silnici bez přechodu. Nad něčím bychom se prostě pozastavovat neměli. ;oD
Vešla jsem tam. Svítila mi už dávno očíčka. Mohla jsem jít buď do Billy, jako do obchodu, a nebo tam byly eskalátory nahoru. Doufala jsem, že tam Billa nebude pokračovat a naštěstí nepokračovala. Byly tam o
bchůdky a kavárny. Nejdřív jsem byla hrozně ráda, pak jsem ale zjistila, že obchůdky jsou celkem na prd a lidí tam také moc nebylo. Byla jsem zklamaná pak ještě víc, když jsem zjistila, jak je to malé. Jen jednou dokola. Sjela jsem zase dolů a chtěla si koupit něco v Bille (nebylo už toho bylo dost? ;o). Po dlouhém rozhodování jsem si koupila hezky barevně vypadající čokoládu Figaro Lesní plody (limitovaná edícia) a vyrazila ji zaplatit. V obchodě nebyla skoro ani noha a tak jsem nemusela čekat frontu u pokladny, na kterou jsem zvyklá. Bohužel jsem to musela zaplatit 20 korunou. Mám v peněžence asi milion drobáků a nemůžu se jich pořád zbavit. Doufala jsem, že 15 korun dám z těch drobných, ale bohužel… ;o(
Prošla jsem pak kolem McDonaldu, přes parkoviště a rozhodovala jsem se, co teď. Je tam to nové metro. Ale metrem jet nemůžu. Konečné rozhodnutí byl hezký kompromis! Šla jsem podchodem, takže jsem si to mohla prohlédnout a nemusela nikam jezdit. Přišla jsem na busovou zastávku, na kterou jsem se dostala tím podchodem a asi za půl minuty mi jela 136. Byla to asi moje poslední jízda 136 z domova do nové školy a obráceně. Ach jo.
Dojela jsem na Olšanské náměstí. Šla domů. Připadala jsem si, jako, kdybych bydlela u dálnice?! Hrozně moc aut, hluk a smrad! Doledole pod námi totiž překopávají koleje, v jednom pruhu se tam nesmí jezdit a autobusy jezdí místo tramvají v ulici na naší kolmou (Ondříčkova). Je tu mnohem větší doprava, až se bojím přecházet! ;o) Teď se k tomu ale přidal ještě prach z rekonstrukce jednoho domu, takže jsem si připadala jako v Londýně! Ble! A to bylo u nás, v poklidné části skorocentra!
S těmi busy je to opravdu zvláštní. Jedna zastávka je právě dočasně v Ondříčkový. A já, bydlící kousínek od školy, jsem tam jela MHD! Přijelo mi to přímo a tak jsem tam naskočila a překvapeně hleděla ven. Já jsem JELA do školy! ;oDD To je ironie! Asi vám to tak nepřijde, ale já z toho byla prostě vedle ;o)
Nojo, jak na to koukám… konec, žádná velká kvalita, ale co! Jsem ráda, že už jsem vyléčená a z krize venku. Snad ;o)

16 komentářů: „Že by přešla krize?

  1. Krůta: Ale vždyť to není zas tak dlouhý článek, ne? Myslím…Sirius: Bohužel jsem na to zapomněla… půjdu to shánět v pátek! Snad to někde bude ;o)Maty: ;o)) Dneska to bylo super! ;oDDEliška: Hihí ;o)

    To se mi líbí

  2. Aha tak už chápu kájo proč si o tom nechtěla mluvit(o tom rande…) 😀 ale stačilo by se zeptat dobrych zdrojů… ale já nejsem tal zla 😉 neboj… a vi jruta aspon s kym o bylo…. doufam ze ja se nepletú a je to ten koho si myslim…??!! jo??

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.