Den, kdy jsme vůbec nevěděli 1/2

Tak. A byl tu pátek a vy se jistě těšíte až se dozvíte, co se stalo ;o)
Večer jsem napsala nouzové sms asi deseti holkám ze třídy, že nemám žádné rtěnky ani nic podobného. Ráno jsem se probudila přišlo mi smsek asi 5. Zdálo se mi zajímavé kouknout se na čas, kdy mi přišli. Verča mi ji poslala snad v 5! Magor… ;o)
Probudila jsem se 3 minuty před 6:45, na kdy jsem měla nastavený budík. Hodila jsem na sebe oblečení, dala jsem si šaty do batůžku spolu s dalšími věcmi. Nejedla, provedla ranní hygienu a asi ve čtvrt na 7 jsem vyšla z domu v domnění, že chodit tak v domluvený čas tj. 7:00 je zbytečné, jelikož tam ještě nikdo nebude, jsem měla namířeno do pekárny, abych tam něco snědla. Když jsem ale šla a koukla před školu, zjistila jsem, že tam už je hrozně moc lidí. Na ham jsem se vybodla a hopsala přes přechody. Měla jsem jen jeden vzorek rtěnky. Málomálo… ;o(
Tomáš Batík si tam před školou zapálil doutník a spolu si je tam kouřili. To byl ale smrad. ;o)
Za nedlouho začalo ojediněle chodit pár lidí. Jemně jsme je znásilnili a na tvář či na ruku jsme jim napsali 9. C. Ach. Je možné, že by někdo nevěděl, co to tam sakra děláme!? Každý rok se deváťáci shromáždí před školou a rtěnkama, fixama nebo čímkoli jiným čmáráme po příchozích žácích. Minulý rok to ti kreténi přehnali a tak jsme měli zakázáno skoro všechno. Museli jsme házet jen suchou rýži a malovat rtěnkami a smývatelnýma fixama. Voda být nesměla a tak jsme si kvůli té rýži připadali jako na svatbě ;o) Někdo ale místo házení do vzduchu to brutálně házel na kolem jdoucí ;o)
Celou dobu tam na nás řval policista stojící na rohu školy a asi v 7: 45 tam přišel ještě jeden, o něco sympatičtější. Ten první byl hroznej buzerant (nemyšleno jako narážka na jeho sexualitu!)
No. Myslela jsem, že mě to bude bavit víc. Ale bylo to hezké. ;o) A byly jsme deváťáci. Celý rok jsme byli největší. Teď už ale budeme zase ti malí. V devítce jsem se seznámila s mnohem více lidmi z jiných tříd, než minulé roky. Byla jsem hrozně ráda, protože to byl vždy můj sen! ;o)
Nakonec už nás kolem osmé zahnali do školy. Přišli jsme do třídy. Naše lavice chyběla, byly na ní kytky a tak jsme s Verčou seděli jen na židlích. Ne ale dlouho, jelikož jsme furt někde pobíhali, všichni. Já jsem viděla svůj obličej, na kterým bylo obrovské 9. C od Jirky Fidjeja. Maličko jsem se zhrozila. ;o) Pak jsem si drhla nohu, měla jsem na ní kapičky jakoby od fixy, kdyby cákala.. Vůbec to nešlo umýt.. ;o( Tak jsme tam pak běhala špinavá! Úplně ;o)
Předali se nějaké ceny a poděkování, fotky, které nám třídní pí. uč. Vančurová vyvolala na její náklady, jako dárek pro nás. Moc hezký. Pak už si nás volali na poslední zvonění. Přemístili jsme se do třetího, čili posledního patra a čekali. Kluci tam našli nějakého kostlivce, tak si řekli, že ho vezmou s sebou dolů ;o)
Společné foto všech devítek a šlo se dolů. Vančurová nahoře klimbala obrovským zvonem, který si na nás speciálně připravila a my šli dolů. Všude byla hromada lidí a koukali na nás. Nevěděla jsem moc, co dělat ;o) Tomáš a Honza Ryšavý sjeli jedny schody na tácech, které našli nahoře ;o) Nejlepší to bylo ale dole, když jsme sešli úplně domů a nevěděli co dělat. Zacpali jsme hlavní dveře ven a tak nikdo, kdo chtěl jít domů, nemohl procházet ;oD Objímali jsme se tam a pár lidí brečelo. Mezi ty šťastné jsem nepatřila. Furt mi to nedošlo a furt nedochází.. ;o( Objímali a objímali. Verča musela jít k zubaři ;o(
Jak jsme se tam objímali a brečeli, někdo si vzpomněl na jedno videjko… Úžasně se k tomu hodilo! ;o)
Po dlouhé, dlouhé době jsme se zašli za učiteli a dali jim přáníčko a ženské části růže. Pak jsme už museli jít do Atria na předávání vysvědčení. Měli jsme tam být ve tři čtvrtě na deset a začátek měl být v celou.
Byli jsme před Atriem. Rozdala jsem zase kousek včera koupených Jahůdek a zavolala Verče. Říkala, že už končí a sprintovala k nám.
Zasedli jsme a čekali. Rozhodla jsem si dojít pro foťák a když jsem přicházela, přišla i Verunenenenka, takže to stihla přesně! ;o)
Nejdřív měl snad proslov ředitel a pak přišlo to, co jsme si připravili. Pořadí bylo podle ABeCedy, takže jsme byli poslední.
9. A měla prezentaci fotek. Bylo to hrozně hezký. Pak si rozdali vysvědčení a nakonec začali skandovat jméno třídní učitelky. To bylo nádherný a ona brečela ;o) Už když mluvila, tak se jí několikrát zlomil hlas..
Béčko přečetlo společné proslov a pak jsme přišli na řadu my. Přenesli jsme se na podium, Jakub Mančal přečetl Lucčin proslov a pak si on, Tomáš a Petr Říha (bůh žehnej jeho nosu) přinesli kytary, usedli na schody pod námi, ostatní se seběhli kolem zpěvníku a jeli jsme.
Nejdřív předehra, pak lajlalalalaj laj laj, laj lalalala lajj lajlaj, lajlalalala ljal laj laj!… a pak
Nebe je modrý a zlatý, bílá sluneční záře,
horko a sváteční šaty, vřava a zpocený tváře,
vím, co se bude dít, býk už se v ohradě vzpíná,
kdo chce, ten může jít, já si dám sklenici vína.

Ref:
Žízeň je veliká, život mi utíká, nechte mě příjemně snít,
ve stínu pod fíky poslouchat slavíky, zpívat si s nima a pít.

Ženy jsou krásný a cudný, mnohá se ve mně zhlídla,
oči jako dvě studny, vlasy jak havraní křídla,
dobře vím, co znamená pád do nástrah dívčího klína,
někdo má pletky rád, já si dám sklenici vína.

Pak ještě pár slok citoslovcí a končili jsme. Jenže Vančurka nám říkala, že ještě jednu písničku a tak jsme dali nepřipraveně Sladké mámení. Většina lidí neznali slova, takže z toho nic moc nebylo… Ale při pohybech na „Léta tryskem pádí, čas nikoho příliš nešetří, padam padam padam pada!“ se všichni rozesmáli ;o)

Pak si na podium vylezla i Vančurka a začala vyvolávat na vysvědčení. Tomáš Batík, první v abecedě jí dal s kytkou i vázu, kterou jsme jí koupili a vždycky, když jsme k ní šli, jednu kytičku jsme jí tam hodili. Bylo to moc hezké. K vysvědčení dávala ještě malou kvádrovitou bílou papírovou krabičku, ve které byly, jak jsem později zjistila, dvě propisky, teda spíše propiska a mikrotužka ;o) Nakonec jsme jí ještě dali obraz s její karikaturou a kolem ní byly naše pasové fotky. Před tím jsem to celé neviděla, ale teď, když jsem to viděla, musela jsem uznat, že to bylo krásné! ;o) Ona z toho taky byla vedle ;o)
Pak jsme se od tamtaď přemístili vedle, kde byl takový raut. Stůl s rychlými špunty a jedním sektem a pak stoly pokryté tácky s pizzou a chlebíčky. Pizza byla dnes k obědu ;o)))
Umyla jsem si obličej, jelikož mi až teď došlo, že ho mám zmalovaný a že 9. C přes celý obličej mi na něm sídlí pořád. Nějak jsem se ošplouchla a dala se do jídla. Po jedné pizze už jsem ale měla dos
t ;o) Zatím se rozlévalo víno, špunty létali vzduchem a samovolně přistávali na hlavách. Jediný alkohol, ten sekt, zmizel ve vteřině. Stejně mi pořád připadá divné, že nám ho tam koupili. Bylo to moc hezký! Všechno ;o) Kluci si pak zase zapálili doutníčky a nabízeli učitelům. Vančurka nejdříve nechtěla, ale pak si dala. Chi.
Šli jsme ven. Před školu. S někým jsme se rozloučili a s ostatními jsme byli před školou na tom mém milovaném zábradlí. Povídali jsme si a pak šli domů.
Chtěla jsem být doma a psát, nebo prostě jen ležet a nic nedělat. Bohužel má kravina a harddisk měl jiné představy a tak jsem pro něj musel a s Ančou jít. Celý výlet trval asi 4 hodiny! Podrobnosti vynechám. Jen.. šli jsme do toho obchodu s počítači a tak tolik hezkých kluků! Vím, že teď mluvím jako nějaká růžová kráva, ale to byste někdy měli vidět! Málem mi vypadly moje falešné zuby! (Sorry, chtěla jsem napsat oči, ale nechala jsem se unést)
Takže jsem přijela domů, rychle si naházela všechno oblečení, co mě napadlo do baťohu, najedla se asi ve třech minutách kuřecího styku (steaku) a salátu, vzala si spacák, tašku s jídlem a baťoh a belhala se pozdě před školu na místo srazu. Máma mi chtěla dělat kázání o tom, co u Elišky na chatě dělat nesmím a že jí mám pořád psát a kdyby se něco dělo… Říkala mi to teď jen ve spěchu na schodech. ;o)
Přibelhala jsem se tam. Ještě jsem celou dobu myslela na to, že mám hrozně velký batoh a hrozně moc věcí a že se na mě budou všichni dívat, ale dorazila jsem a zjistila, že mám ještě malou tašku oproti ostatním. Ještě k tomu jsem nepřišla úplně pozdě. Po mně přišli asi ještě 2 nebo 3 lidi a Elišce R. jsme řekli, ať na nás čeká na Floře, že za ní dojdem. ONA NA VŠECHNY SRAZI TOTIŽ CHODÍ POZDĚ!!! ;o)
Jelo nás 11. Mělo nás jet 12, ale nakonec Jana nemohla… ;o( Eliška Konývková, majitelka chaty, většinou blonďatá, ale teď si nabarvila vlasy na zrzavo a tak si ji prosím nepleťte s Jirkou Fiedlerem, který tam jel jen na 1 den, vlastně ani to ne. Jen do půlnoci stejně jako Verča Šaumanová, ta malá blonďatá, co už je větší než já, ale vždycky bude v našich srdcích jako ta malá. Odveze je paní Fiedlerová. Dále jede Matouš Jedlan, to velké střívko, o kterém tak moc mluvím a Tomáš Batík, kterému jsem až tam začala říkat Tomáš místo Batík ;o) Ti odjedou druhý den kolem poledne. Pak já, Petra Kozáková, na kterou jsme úplně během pobytu na chatě změnila názor, Petr Říha, budoucí přestřídu spolužák na Litoměřický, Krůta – nebuď tak introvertní!, Eliška Roslerová, jejíž jméno teď nemůžu napsat s přehlasovaným o, jelikož nevím, kde je přehláska, a která je úžasná a bydlí TEĎ ulici nade mnou a Verča Hatalová, která vypadá, že od teď bude jen a jen abstinovat ;o)
Vyjeli jsme od školy jednu zastávku, tam kde bydlím a šli na Jiřák k číňanům koupit (mami? Ájo? čtete to? ;oD) nějaký ten chlast. Složili jsme se a Tomáš s Matoušem a možná ještě s někým šli něco koupit. Vrátili se vysmátí. Prý jim prodavač dal tašku, aby to nebylo vidět a mrkal na ně ;oD Tak se tam vrátili a koupili ještě něco. No.. Bylo toho celkem dost.. ;o) Strčili jsme si to do batohů, zavolali Elišce, ať přijede na Jiřák šli si to k metru. Těm, co byli na koncertě Klingera vybíhali vzpomínky na tu noc. Heh. Tak jsem se dost smáli… ;oD Omlouvám se, o tom nevíte nic ;o)
Přijeli jsme tam, usedli do jednoho průchodu a když přijelo metro a my v něm viděli EliškuR, vzali jsme všechny věci a nastoupili jsme do metra. Třetina, ve které jsem měla tu čest být, šla do jiných dveří. Vystupovali jsme na Můstku. Jeli jsme a jeli a najednou Verča H. říká, že už jsme tady a že musíme jít. Dvakrát jsem se ptala, jestli si je jistá a ona kývala. Ke druhým dveřím nebylo nikoho vidět a tak jsme vyběhli z metra. Dveře se zavírají a vy už teď jistě aspoň tušíte, co bude následovat. Najdou jsme zjistili, že druhá půlka si ve vlaku vesele povídá. Začala jsem mávat a metro se rozjíždělo. Na poslední chvíli jsem zahlídla udivený výraz Elišky.
„Verčo, jsme na Muzeu.“ někdo zjistil. Noco, poslala jsem rychle sms, že za nimi přijedem a začali jsme kroutit hlavou a představovali si, jak se nám budou tlemit. Nezklamali. Smáli se nám do xichtu hned, jak jsme přijeli. No, kdo by se taky divil, že? ;oD
Přestoupili jsem na B a tentokrát bez obtíží dojeli patrně na Smíchovské nádraží. Já a ještě pár lidí jsme konstatovali, že jsme tam asi nikdy nebyli. Problém ale byl, že jsme nemohli najít náš bus č. 247, myslím. Nebo 246? No. Chvíli jsem jen tak bezcílně zevlili kolem a pak jsem se šli zeptat na info, kde nám ale řekli, že podávají informace jen o vlacích. Tak jsme vyslali Fídjeja a ten se vrátil! Dokonce i zjistil, kde bus staví a tak jsme se k němu vydali. Sedli jsme si na tašky, mně se několikrát otevřela krabice s bábovkou, takže mi to vypadlo (pšt! ;o)
Za nedlouho nám přijel nějaký bus, který začínal na 24. Nacpali jsem se na to místo pro vozíčkáře. Bohužel já a Eliška R. jsme vešly jinými dveřmi. V uličce se udělala zácpa, takže já a Ela jsme byli odříznuty od zbytku. Mezi tím, co mi zase několikrát spadla bábovka a mezi vražednými pohledy zbytku autobusu jsme se přemístily do středu dení. ;o) Za nedlouho jsem si všimla, že na mě pořád kouká nějakej chlap. Vyměnila jsem si proto místo s Matoušem. Na něj koukal taky a tak to vzal do svých očí a koukal na něj taky. Po pár minutách to chlap vzdal a otočil se zády k nám. Není nad to být ta křehká slečna. Matoušovo místo bylo totiž mnohem, mnohem komfortnější! ;o)
Po 27 minutách, jak psali v jízdním řádu, jsme dojeli. Po pravé straně domky, po levé pole. Řekli jsme si, že nebudeme to pole obcházet a že to vezmeme přes něj. Chabé protesty některých byly přehlédnuty a my, vyznavači kravin jsme se prodírali vysokým a brutálním porostem rostoucí na tom poli. Pár lidí zůstalo pozadu, protože čekali s Verčou H., který si převlékala boty. Někdo z nich měl grepík a oni ho tam začali pít! A já se na něj tak těšila! ;o(( Tak jsem dostala později… Ale nebyl tak dobrý, jak jsem si myslela ;o) No ale abych se vrátila k poli. Postupovali jsem sakra pomalu a sakra bolestivě. Na začátku jsem byla v prvních pozicích a to bylo maso! Pak se mi asi třeba rozvázala tkanička nebo tak a zůstala jsem v zadu. To byla nádhera! Jako chodit po silnici, jak to bylo vyšlapané! No, bylo to pomalejší a namáhavější než jsem si mysleli a tak jsme vzali to nejbližší cestou k silnici. Po té jsme šli, pak jsme zabočili na druhou a pak tam a tam, tam a tam. Celou doby jsme byli Eliškou upozorňováni, že žádný luxus ta chata není a tak jsme my si z ní dělali srandu ;o)
Myslím, že tak po hodině jsme došli na místo. Bylo to v Chuchly, zahrádkářská osada Třešňovka a ten domeček byl kouzelný! Velký asi jako půlka našeho obýváku, 2 patra. Na druhém tom patře byly 4 postele a stůl a balkón ;o)
Eliška nás provedla po pozemku, hodili jsme si věci nahoru, dali jídlo do ledničky, rozbalili šíšu a dělali kraviny. Po nějaké době nám šla Eliška ukázat kde je záchod. Bylo to asi 200 metrů od té chatky. Já, Eliška R. a Verča Š. jsm
e tam běžely. Já jsem ale měla strašně divný pocit. Připadalo mi, že běžím strašně pomalu a ruce a nohy jsem cítila tak nějak divně a tak jsem toho asi ve tři čtvrtě cesty nechala.
Záchod byl zamčený a my jsme neměli klíčky. Eliška se divila, protože správce jí někdy říkal, že jsou záchody většinou otevřené. Tak jsme s nepořízenou šli – běželi zas domů. Eliška R. a já jsme si potřebovaly odskočit a tak jsme šly pryč. Já jsem si byla jisté, že někde blízko bude nějaký lesík či více keříků. Nakonec jsme našli lesík asi zase 200 metrů od chaty, ale na jinou stranu než byly záchody. Já jsem si tam našla jedno místečko, kam jsem chodila pořád, ale myslím, že takováto informace patří mezi ty nezajímavější…
Nahoru, k chatce to bylo do kopce, takže jsem chvíli vyčerpáním šly po čtyřech, ale jak se povrh aspoň trochu vyrovnal, šly jsme zase normálně.
Dělali jsem tam různý hovadiny. Jednou jsem ležela ne Matoušovi a Verče H. a najednou na nás ostatní naskákali a já si nejdřív zlomila záda a pak jsem měla ruku v takové vykloubené pozici. Máme s tím fotku, ale tam vůbec nejsem vidět! ;o)
Naše třída ujíždí na disco, Venga boys a jejich Boom boom boom se stalo naším oblíbeným hitem a když Verča Hatalová uviděla triko I love Disco, musela ho koupit a tak teď to strašný diskofilní triko nosí. Já ho chci taky! ;o)
Eliška R. si dala asi maličko víc z nakoupených zásob a byla strašně hyperaktivní. Furt tam běhala a hledala, co by vypila. Měla jsem o ní starost, ale Tomáš jí pak uložil. Eliška tak 15 ležela a pak už byla v pohodě. Taková malátnější, ale dobrý ;o) Verča Hatalová na tom byla hůř, ale myslím, že by nebyla ráda, kdybych tady o tom psala ;o) Stačí jen, že už nebude existovat „Ses posral v kině?!“ (naše třídní hláška) Verča prostě vůbec nevěděla!
Už se mi to do jednoho článku nevejde, pokračování už je online, zde.

9 komentářů: „Den, kdy jsme vůbec nevěděli 1/2

  1. Já a chodit všude pozdě???! To si mě musíš s někym plíst 😀 :-DTy si taky úžasná, dík ;)Aspoň sme mimo hlouček v buse pokecali…To místo v lesíku bylo super 😀 O své hyperaktivitě se zmiňovat nemusim 😀

    To se mi líbí

  2. definice introverta je takova, ze introvert nechce dat znat sve pocity, nerad o nich mluvi. Vetsinou se tudiz strani spolecnosti a je rad sam. Coz ale nemusi byt. Jiste znas i ty spoustu lidi, kteri jsou treba ve spolecnosti radi, ale nedavaji najevo city (protoze nechteji, nebo je jim to proste neprijemne). A o tom to je,o)Kájo, ohromně se u toho bavím,o)

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.