The most crazy day

Když se za sobotou tak ohlédnu, tak to vlastně až tak šílené nebylo, a vám to tak jistě nebude připadat, ale pro mě to byl opravdu na hlavu padlý den. Ale tak krásně!
Sobota 11. 10. 08 (škoda že ne 09) byla na mé poměry nabytá k prasknutí. Ráno jsem se měla probudit, od 12 být na Floře s kamarádkami, pak do kina s neznámými lidmi a pak k sestřenici, kde přespím. K tomu jsem se měla při každé volné chvíli učit děják. Pro mě strašlivě plný den!
Nařídila jsem si budík na půl jedenáctou, kdybych náhodou psala tak přestrašně dlouho. Matka a sestra mě svým smíchem probudily už kolem sedmé, ale vstávala jsem tak o 2 hodiny později.
Pomaloučku jsem se probouzela, málem se sprchovala studenou vodou, najedla a zjistila, že už jsem ve skluzu. Naštěstí jen v mírném. Musela jsem jet z Rajské zahrady na Floru, což jsem vzala metrem s jedním přestupem.
Na Můstku nebo na Muzeu, já nikdy nevím, když jsem čekala na metro, ke mně přišel nějaký černoch. Opravdu mluvil na mě! Tak jsme si anglicky povídali a já se strašně bála. Já rozhodně nejsem žádný rasista, já bych se bála kohokoli, kdo by na mě v metru promluvil! Dověděla jsem se, že je to Egypťan, a on se hrozně divil, že jsem ateista. Pak jsme se rozešli každý do jiného vagónu metra.
Fajn. První věc, která se mi zas tak často nestává…

Přišla jsem 2 minuty před srazem na Floru a preventivně jsem napsala Markétě a Elišce, že mají ještě jednu minutu. Když bylo 15:01, napsala jsem jim, že už jsou v mínusu a tak tam takhle stojím uprostřed hlavního vchodu – daleko od oblaků cigaretového kouře – a jde kolem nějaký starší pán a prohodí něco ve smyslu „Tak na něj tak dlouho nečekej.“. Udiveně jsem otevřela pusu a dál se usmívala. Co se to dneska děje?
Po osmi minutách přišly celkem nastejno holky. Povídaly jsme si, pak Eliška odešla, já viděla nový/znověný Markétin byt, ukradla jsem Milu, čekaly jsme na nástupišti na Zuzku, Markétinu spolužačku, odjely, přijely, já poznala další lidi od Marky, konečně jsme se sešli všichni, koupili lístky, zaplatili lístky, odešli do kina Světozor na film v rámci Bollywoodského festivaluPřiznej barvu„. Pro neznalé, indický festival a indický film. Na začátku řekli, že je to jeden z nejlepších filmů Bolywodu.
Začalo to fajnově, vtipně a bezstarostně, ale od půlky jsem tam brečela a ve třičtvrtě filmu histericky brečela! Titanik je proti tomu veselohra! To byl jeden z nejdrsnějších filmů, co jsem kdy viděla! Patří mezi ty, na které budete myslet ještě týden a pořád budete mít depresivní myšlenky. Vzhledem k tomu, že s sebou už nosím všude balíček kapesníků, byla jsem v pohodě, jen mi to bylo trapné a tak jsem se se svým kapesníčkem skrývala, ale když mě Marky a později i její kamarádka požádaly o kapesník, přestala jsem se skrývat a byla jsem ráda, že nejsem sama. Od půlky jsem vnímala jen na půl, jelikož jsem byla tak překvapená zvratem, že jsem jen koukala na plátno a děsila se, co bude dál. Nejhorší bylo, když už jsem byla hysterická a pláč už si nežádal jen kapesník, ale i hýkání a to samozřejmě, když bylo zrovna ticho… jako normálně… Byla jsem opravdu ráda, že jsem nebyla sama…
Ke konci už jsem měla dost smíšené pocity. Přála jsem si, aby to skončilo, protože kdyby to bylo delší, jsem si jistá, že by mi vybouchla hlava a brečela bych už krev, ale na druhou stranu jsem si přála, aby to neskončilo nikdy, protože vím, jak vypadám, když jsem brečela, a to i málo… Dokonce přišla i absurdní část, kdy v tom největším krveprolití se mi chtělo hrozně smát. Znáte ten hysterický smích? Jak už prostě vůbec nevíte co, a připadá vám všechno tak absurdní, že se musíte smát? Vyprsknout jsem mohla až při závěrečných titulkách, ale vydržela jsem to. Plus mínus…
Nakonec to tedy skončilo. A jako já vypadali všichni. Všichni taky nemluvili a měli tragický výraz. Já jsem se musela rychle pakovat na metro, z důvodu noci, strachu a strachu, že už mi nepojede žádný bus.
V metru jsem seděla a mlátila hlavou do sešitu fyziky z 6. C, který jsem teď použila na zápisky z dějepisu. Samozřejmě jsem toho do sebe moc nedostala. Za to jsem se zase dostala do toho filmu. Zděsila jsem a měla jen jednu myšlenku. Mám hlad.
Přijela jsem na Depo Hostivař. To už byla tma a mlha, o které taky teď někdy budu psát, byla všude. Zjistila jsem, že mi to ujelo, a že další bus pojede až za 30 minut. Dala jsem si MP3 a seděla, stála, chodila, myslela na ten obrovský hlad. Nakonec jsem se asi na 15 minut usadila – stoupla – na místo jakoby na nástupišti a stála. Vždycky kolem mě jel nějaký bus a mně se líbilo, jak ty světýlka hezky v té tmě svítěj a tak jsem se usmála. Vzhledem k tomu, že světýlka svítila na mě, řidič viděl úsměv a usmál se taky nebo zamával. Potom jsem se usmívala pořád, jelikož se mi hrozně líbí, když někoho rozúsměvním. A líbilo se mi to všecko. Ještě k tomu, když je všude kolem tma… ta má na mě moc zajímavé účinky. Miluji ji!
Kousek ode mě seděli dva kluci. Když jsem kolem nich šla, tak ztichli a – ať žije periferní vidění – koukali po mně. To taky člověka potěší, ne? Jak jsem tam tak stála, přijel jim autobus. Nastoupili a já, už úplně nejvíc usmívající se, jak je ten život skvělý, jsem na ně koukala. Pak jsme si mávali. To bylo hrozně milý.
Odjeli, mně přijel za nějakou dobu konečně ten autobus. Sedla jsem si a začala jsem si sama pro sebe povídat anglicky. Z toho ten název. Ale ne, že bych si povídala jen tak v duchu, NE! Já přeci nejsem normální! Polohlasně jsem si povídala. Je mi to fakt jedno. Já byla šťastná a kromě jídla mi nechybělo nic.
Přijela jsem. Najedla jsem se a pořád byl život skvělý.
Ano. Mě ke štěstí stačí maličkosti. A jsme za to ráda.

7 komentářů: „The most crazy day

  1. Jo bylo to super s váma. 🙂 To musel bejt asi doják…  Ten histerickej smích znám 😀 Já tmu moc nemusim no… pořád v ní vidim samý uchyly čekající za rohem (a to ikdyž třeba v noci DOMA zhasnu na chodbě-ikdyž tam nikdo nemůže být-prostě tam "je"!! 😀 )Teda to muselo bejt pěkný s těma klukama 😀 Byly aspoň hezký??! 😉

    To se mi líbí

  2. Teda čekala jsem nabitější program :oD Já jsem třeba jela někam k České Třebové cca 180km od Prahy vlakmo….A ještě čekala hodinu na spoj:-) Teda Tuleni, a víš co ti ještě musím říct? My musíme dát někdy spicha, když už jsem v té Praze taky…..:o)

    To se mi líbí

  3. na ten festival jsem chtěla jít taky… miluju bollywoodské filmy;-) a vůbec jsem takový ten blázen do Indie, šla bych tam oděna do svátečního sárí a na čele bych měla připnuté bindi.:-)Jsem ráda, že se ti film líbil, i když měl trošku negativní účinky… a ti kluci – a kteří po tobě nepokukují, co?;-)

    To se mi líbí

  4. Ahoj člověče:DNerada tě ruším z tvé činnosti,ale zdali by si měl/a nějaký ten olný čas,mrkni prosím ke mě;D Dost nepřesvědčivá a nedbalá reklama,ale když ti řeknu že je nově založení a moc lidí na něj nechodí,koukneš se?:D Předem dík a zatím se měj-(snad tam od tebe něco najdu:D)btw:A promin ze ti to píšu semka,ale já nenašla rubriku s reklamama;)

    To se mi líbí

  5. Eliška: Jo, to já se bojím taky, ale snažím se právě nemyslet na to a být statečná a pak je to v pohodě ;oD Ale ty účinky!!!!!! ;o)Elisabeth: Musíme musíme!! No jo… nabytější program, ale pro mě je to fakt něco!!! ;oDIvusha: To jsem ráda, že nejsem jediná!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.