Některé dny jsou obzvlášť vydařené

Víte, proč už jsem dlouho nenapsala žádný článek? Bude se vám to zdát asi zvláštní, ale je to proto, že mám strašně moc věcí, o čem bych chtěla psát. Třeba konečně začít dlouhodobě plánovaný seriál o MHD, Obranu deníčků, časopisy, o tom, jaké by to bylo, kdyby všude na světě byli jen hermafroditi nebo o sendviči s chilli a čatný a tím oficiálně uvést další seriál. Mám toho tolik, a proto nepíšu. Nevím totiž, co si vybrat. Dnes jsem ale po dlouhé rozvaze s mokrýma očima, nešťastným výrazem a hromadou horké vody rozhodla, že to bude ten aktuální. Bude to o tom, jaké to je, když se seběhne víc věcí najednou a vy se musíte rozhodnout. A k tomu jste v pubertě a nemáte kluka ba ani nikoho, o kom byste snili.
Anetka se zná se slečnou. Slečna dělá v rozhlase a taky v kurzu. Kurz je jako příprava na novinařinu. Většinou tam chodí děti od deseti a patnáctileté berou jen občas. To jsem měla na mále. O nějakém takovémto kurzu jsem snila strašně dlouhou. STRAŠNĚ DLOUHO! Děsně jsem se těšila. Nebudu rozebírat, co se tam dělo, protože od toho tu teď nejsem. Lidi jsou tam úžasní, kurz úžasnej. Chci tam chodit. Moc.
Tak s tímto jsem jela metrem C z Kačerova. S rozzářenou tváří. Maličko mi to jen kazilo to, že jsem zapomněla mámě napsat, kde jsem a ona mi volala a strašně mě seřvala, což chápu a mrzí mě to. Máma po mě ještě chtěla, abych koupila sirky. Tak jsem se teda veselila. Koukla jsem na mobil ještě jednou. „Aha, musím odepsat Elišce na ty taneční!“, pořád s úsměvem. Taneční… taneční… taneční…. Úsměv se změnil za zděšení a bezmoc. Eliška zařizovala taneční, na které by chodilo hodně lidí z mé bývalé třídy, a já tam byla přihlášená taky. Teda přihlášená… Napsaná Eliškou v jejím seznamu a dneska bychom se přihlásili. Já ale byla pryč a u přihlašování museli být všichni, takže nic. Dlouho jsme se dohadovali, který den to bude. Nakonec jsme vybrali čtvrtek. Čtvrtek. Kurz i taneční bych v jeden den zvládnout nemohla. Jednoho jsem se musela zřeknout. Buď můj sen, který se už asi nikdy neobjeví nebo minimální scházení s mojí dokonalou 9. C. Byla jsem tak v prdeli… Bylo mi jasné, že Eliška kvůli mě už celý rozvrh, na kterém jsme se dohadovali snad měsíc, překopávat nebude. Musela jsem se něčeho vzdát. A bohužel mi bylo také jasné čeho. Taneční jsou všude, i když ne s tou mou třídou, psaní je jen jedno.

Chápete, jak to pokope náladu? Já byla absolutně v řiti! Koukala jsem na svůj odraz v oknu metra a přemýšlela. Jinak to ale nejde. Seženu lidi, kteří taky ve čtvrtek nemůžou, a udělám vlastní míň početnou skupinku. Jinak to prostě nejde.
Znám už svoje nálady a uvědomila jsem si, že se z toho musím aspoň trochu. Už po přestupu na B, třeba někde na Palmovce se mi to začalo dařit. Také k tomu přispěli ti dva kluci, kteří nastoupili o pár zastávek dřív. Znáte takovou tu náladu, kdy je vám všechno jedno? To bylo ono.
Okolnosti mě přinutili nalepit se víc na přední dveře a tak jsem na sebe koukala z blízka. V odrazu jsem koukala na ty kluky, kteří zrovna probírali, jaké má kdo boty a viděla jsem, jak se tlemí mým bílým botám, která mají na sobě tolik bláta a obrysů jiných bot, že už skoro bílá není vidět. Chápu to, že se tlemili, já bych se smála taky. Tak jsem se smála. Nebo aspoň usmívala. Přišlo mi to roztomilé a milé.
Po stanici Kolbenova jsem v odrazu za tím jedním klukem viděla nějakou věc. Reklamu. Malou. Co to je? Po další zastávce jsem se obrátila, protože se vystupovalo vpravo ve směru jízdy. Byla jsem otočná čelem k těm klukům. Vypadali, že je to vyděsilo, protože si přestali povídat. Chápu to. Totiž ta reklama byla asi 30cm od jednoho a vypadalo to jistě divně, když jsem upřeně s přimhouřenýma očima takhle divně koukala. Zjistila jsem, že to jsou prsty, ze kterých něco vytéká. Jako kdyby byly pořezané. Jenže z toho prvního prstu něco vycházelo, jako by mu to rozřízly a vylezl mu z toho nějaký… nádor? Pod tím byl nápis http://www.stopgenocidě.cz. Vůbec jsem nechápala, jak to souvisí s rozříznutými prsty.
Když se kluk přesunul jinam, mohla jsem blíž k reklamě. Na poslední chvíli jsem zjistila, že jsou to prsty, na kterých je embryo. Říkejte si, co chcete, ale já pro interrupci jsem. Lepší, než v děcáku nebo někde pohozený či usmrcený. (další téma!)
Byla jsem z toho zaskočená. Na Rajskou zahradu, mou zastávku, jsem měla ještě daleko a tak jsem myšlenkami zabrousila do něčeho, na co si už nepamatuju a začalo se mi chtít strašně smát! Takže jsem se tam usmívala jako debil, klepala se smíchy a zadržovala to. Ti kluci sledovali asi každý můj pohyb nebo co, protože najednou si o tom strašně nenápadně začali povídat. Bože
můj?! Kde je ta správná nenápadnost??
Se smíchem jsem se vynořila z metra a šla domů. Musela jsem koupit ty sirky a tak jsem zkusila jeden krámek, kde jsem ještě nikdy nebyla. Paní byla moc milá a sirky měla! ;o) To, že byla milá, mě překvapilo a s překvapeným úsměvem jsem se vydala k domu. Najednou: autobus! Běžela jsem za ním! To bylo poprvé, kdy jsem se něj nevybodla. Odveze mě to jen jednu zastávku a pořád si nejsem jistá, jestli je to rychlejší, než jít pěšky. Běžela jsem a běžela, však jsem doběhla a bus už měl dávno zavřené dveře. Začala jsem mávat rukama a řvát s naprostým úžasem, že to není možná a víte co? Dveře vepředu se otevřely! Poděkovala jsem a sjela jsem si tu jednu zastávku.
A můžete mi vysvětlit, proč to tak sáhodlouze píšu? Sice to pro mě je důležité, ale vás to jistě nudí. Za to se omlouvám! Ale ono je důležité, jak se mi měnily nálady! V metru to bylo jako na horské dráze. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… Po cestě to byla smutná nálada, po sirkách hezká, při autobusu adrenalin, neuvěření s trochou bezmoci, neuvěření, po autobusu strach a doma zase horská dráha, kde jsme se ale drželi spíše nižších hodnot a dostali jsme se až pod zem.
Když jsem totiž dojela a šla domů, oslovili mě nějací kouřící chlapi, kde je metro. Ano. Zeptali se mě, kde je metro, když stojí přímo před tubusem, kde metro jezdí, a který má z každé strany jednu zastávku. Potom jsem šla a pak běžela. Chtěla jsem strašně běžet. Být doma. Zjistit, co bude.
Příchod domů byl pln slov. Jen ale z mé strany. Omlouvala jsem se mámě a vyprávěla, co se děje. Asi po pěti minutách, kdy jsem pořád povídala, jsem měla pocit, že máma nevnímá nebo že je mrtvá. Naštěstí něco řekla. Měla taky hrozný den.
Mluvení je fajn věc. Při tom jsem byla jakžtakž stabilizovaná. Pak jsem ale šla na počítač a musela jsem na icq, vyřídit nějak
ty taneční. To mě naprosto dostalo! Všichni se na mě valili a nálada se mi posrala ještě víc. K tomu na mě odevšud řvou a icq mi 2x spadlo! To mě dodělalo! Už jsem prostě nemohla! To je na mě moc. Odhodila jsem notebook a vydala do náruče vařící vodě.
Samozřejmě. Jak si to teď čtu, vypadá to, že dělám z atomu dinosaura, ale představte si to nervové vypětí! To by dostalo snad i čtyřicetiletého nervově stabilního a šťastně zamilovaného člověka! Natož patnáctiletou holku, která o životě neví skoro nic s nikým na obzoru!
Asi budu psát víc. Uklidnilo mě to. Už jsem celkem v pohodě. Jen asi budu v nepoužitelné náladě. To je hezké. Lepší, než jsem čekala. Rozhodně.

14 komentářů: „Některé dny jsou obzvlášť vydařené

  1. Karolínko…já byla taky v prčicích…vůbec sem nevěděla co mám dělat…na koho se vykašlat a kdo mi stojí za celé změnění plánu…Takže vážně bys nezařídila tu neděli?? Třeba by tě rodiče kvůli tanečním vozili dřív… proooosííím :-*

    To se mi líbí

  2. Ty bláho! To je fakt dobrej článek!!! Já k tomu ani nemám co říct! NAprostá bomba, jako vždycky.  Hrozný je to v metru. Strašný!! NA mě se vždycky valí tolik věcí na který si vzpomenu. Třeba: Dárky, nic neumim, zítra bude dopolední zkouška a potom koncert. Prostě na mě ej toho vždycky strašně moc a já to nezvládám. To mi vždycky zkazí náladu. Fakt hrůza!! A taky…bez boye je to fakt strašně strašný!! 😦

    To se mi líbí

  3. To je super clanek!Rozhodovani,moje slaba stranka….rozhodla ses dobre.Chtela bych ti toho ted spoustu rict,ale nemuzu,protoze se uvidime za 14 dni.To je vazne zoufaly!

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.