Do školy i do práce, vždy pod vlivem thc 1/2

Na akcích, které se nekonají zrovna každý den a na kterých se mi líbí, mám vždycky chuť po hodině odejít domů. Pro někoho je to zcela nepochopitelné, ale já mám jednoduché a logické vysvětlení. Bojím se, že se to pokazí a já budu mít úplně celý pocit z akce zničený kvůli té jedné věci, kvůli které z akce odcházím naštvaná či smutná. Můj ples měl věci, které by mi celý ples pokazily 3, ale naštěstí jsem odešla v nejlepším a tak vám tu teď s dobrou náladou můžu odvyprávět můj ples, o kterém s čistým svědomím můžu říct, že byl super.
Ples byl hlavní události školy již tak měsíc. Mluvilo se o šatech, o lístcích, o předtančení i o toaletách. A zatímco všichni naši vrstevníci na jiných školách se v pátek mořili učením, u nás si polovina školy válela šunky doma, protože nám v pátek odvolali školu. Chápu vaši závist.

Já jsem si plánovala celý den válení určené pro mou psychickou i fyzickou přípravou. Nakonec to bylo tak, že jsem ráno jela na Žižkov k doktorovi, který tam nebyl a zpět. Dále jsem jela pro novou občanku. Měli zavřeno.
Abychom to shrnuli, za poslední 2 dny jsem podnikla 3 naprosto zbytečné cesty. S matkou jsme si ale řekly, že když už jsme vyjely, tak si aspoň koupíme pizzu. Nikde jsme ji ale nenašly a během hledání jsme se dohodly, že radši nějakou čínu. Byly už jsme skoro doma a čína nikde. Nepřekonatelná chuť nás ale táhla dál. Musely jsme ji mít.
Zajely jsme tedy do Europarku a pořádně se přežraly. Když už tam jsme, tak se ještě koukneme na boty, ne? Přišla jsem do krámu a moc se překvapila. Normálně totiž vybírám boty tak 5 hodin, teď jsem vešla do krámu, čapla první boty, co jsem viděla, k tomu ještě peněženku a šly jsme domů.
Toto všechno je ale nepodstatné, o plesu vám to nic moc neřekne a i pochybuji, že vás to nějak bavilo. Já to ale napsat musela.
Doma jsem si vypočítala, v kolik mám odejít, abych byla na srazu pod koním ocasem přesně v 17:30 a podle toho jsem si udělala program. Samozřejmě jsem nestíhala, ale nakonec jsem to stihla přesně. Matka se se mnou odmítala bavit a tak jsem se musela při oblékání zabavovat sama. Vymyslely jsme poslední drobnosti jako boty nebo kabát, chytla jsem si šaty, vzala kabelku, igelitku s oblečením, klíče a vyšla jsem.
Víte, co je prostě nejlepší věc na světě? Nádherný červený dlouhý šaty s obručí a k tomu velký černý stejťácký boty s dlouhými modrými ponožkami! Za tím si stojím a nikdo mi to nevymluví.
A jaká byla cesta? Na začátku jsem střed pozornosti užívala a hrdě s hlavou vztyčenou a úsměvem na tváři procházela kolem udivených lidí. Jak čas ubíhal, začala jsem z toho být nervóznější.
V metře jsem potkala spolužačku, která šla na ples také. Jen tak během řeči jsem se zeptala, jestli náhodou nemáme mít lístek. Odpověď mě odrovnala. Měli jsme ho mít. Co teď? Já myslela, že ho dostaneme tam, a nebo že ho nepotřebujeme. Nechtěla jsem platit 2 stovky vstupný… ;o/ Co ale dělat. Sama jsem vystoupila na Florenci a s nasupeným výrazem a několika desítek sprostých slov na jazyku jsem přestupovala. Z krásné a usměvavé slečny v plesových šatech se stala nasraná, drsná dívka s neústupným výrazem, které bych se moc bála.
Sešli jsme se u koně, kde pršelo a táhli jsme si to k Lucerně. Já byla šíleně nervózní. Všichni prošli a k pánovi, který se zle tvářil, jsem přišla já. Tak jsem začala vysvětlovat, že mě nenapadlo si vstupenku vzít a že, jak jistě vidí, jdu na ples a vypadám i na to, že to mám zaplacené. Po krátké chvíli mě pustil a já byla šťastná! Věci jsme si hodili do šatny, navlékly botky, upravili pásky, korzet posunuli nahoru a všude kolem slyšeli věty „Tobě to tak sluší!“, „Máš krásné šaty!“, „A ty boty?!“, „Jsi tak krásná!“. Všem to opravdu neuvěřitelně moc slušelo. Plesy jsou překrásná věc.
Zkusili jsme si nástup na imatrikulaci. Bez řevu se to neobešlo.
Jak jsme tam tak stáli a připravovali se, zjistila jsem, že vidím troje moje šaty. Náladu mi to zkazilo tedy parádně. Co ale dělat, ne?
Po zkoušce jsme vyhlíželi rodiče a prohlíželi si Lucernu.
Viděla jsem Sestru a po chvíli i mámu. Najednou na nás řvou, že už máme jít dolů, že už to začíná. Jak se tam tak řadím, volá mi Kriki, že je nahoře a neví, co teď. Vzhledem k tomu, že jsem neměla lístky u sebe, radím, ať volá mámě.
Byli jsme seřazení hrozně dlouho a vždycky, když to vypadalo, že už půjdem, najednou jsem se slyšela, jak hystericky říkám „Ty sem, ty sem, kde jsem já? Ty pojď sem, zařaď se! Já nemám místo?!“. Potom, co jsem zjistila, že se chovám, jako hysterka jsem se za sebe styděla. Byla jsem nervózní a vzrušená událostmi!
Mámu s ostatními jsem hrozně dlouho neviděla a bála jsem se, že přijdou o tu mou a jen mou velkou chvíli, kdy se ze mě stane oficiálně student Gymnázia Litoměřická. Když jsem tam uviděla máminu hlavu, uklidnila jsem se.
Najednou začala hrát naše hudba a my jsme byli rozprostření všude. V rychlosti jsme se začali zase řadit do té naší předurčené řady. Nejvíc z celého pochodu jsem se bála schodů, které byly na začátku a chodilo se po nich strašně rychle. Nevymázla jsem se a s matčinou radou na srdci Nesmíš se hrbit jsem vyšla.
Chvíli rychleji, chvíli pomaleji, podle toho, jak šli ti přede mnou. Na konci jsme se měli zařadit do pěkného kroužku. Kdyby to ale naše profesorka neukončila, točili bychom se v kruhu do dnes. Nakonec to bylo tak, že jsme byli zvláštně rozděleni na dvě poloviny a já byla úplně veprostřed s jeden a půlmetrovým rozestupem od těch, co byli vedle mě.
Dostali jsme super modrou kytku s dvěma ocasy s nápisem Do školy i do práce, vždy pod vlivem thc, z čehož jsme málem měli phc, protože se někdo přepsal a druhým nápisem Imatrikulace 2009 1. A. Potom bylo hromadné, jednotné i skupinkové focení. Doufám, že mi to aspoň na půlce sluší, protože jinak si najdu nějaký slušivý provaz a vysoký strom.
Po velkém a únavném focení jsme se rozešli. Každý ke svým. Všichni mi řekli, že mi to sluší, ale že jsem byla shrbená, což nechápu, protože jsem se tam snažila!
Co ale dál? Přišlo stužkování čtvrťáků, což mě zas tak nebralo. Bylo mi strašný vedro a tak jsem strašně dlouhou dobu chodila s kamarádkami dolů a nahoru. Nevěděla jsem, co dělat. Celou dobu jsem se těšila ty tance, o kterých jsem psala na Ančin
ém plese
. Strašně jsem se těšila. Čardáš, hada anebo jen normálně. A nedočkala jsem se ničeho. Totiž v 10:45 jsme měli jít na afterparty. Pokud umíte aspoň trochu anglicky, něco vám nebude sedět. After? Neznamená to po? Máte pravdu. Ti, co to z naší třídy organizovali, totiž zastávají názor ples je trapnej, zdejchnem se, co nejdřív, což jsem nevěděla…
Na poslední chvíli jsem konečně vytáhla holky tancovat. Jak jsem si myslela, byla to šílená prdel a mě to strašně bavilo. Bohužel už jsme museli jít pryč; Shodit v rychlosti šaty na záchodě před hromadou holek z jiných ročníků, popadnout všechny věci, hodit je mámě na hlavu a při čardáši odcházet.
Šli jsme nahoru ke vchodu a po sakra dlouhé době jsme odešli do Kfc, kde jsme měli sraz. Já myslela, že přejdeme z plesu hned na After a bude se prsat!
Přišli jsme do Kfc. „Tak jdeme?“ ptám se.
Odpověď mi přijde taková, že moje už přinasraná tvář se stáhne, stiskne zuby tak, že se bojí o jejich stav, přimhouří oči a skoro se jí kouří z nosu „Začíná to až v jednu.“.
„A co budeme do tý doby dělat?“ ptám se skrz zuby.
Pokrčení ramen a odpověď „Sedět?“.
No děti. Na ples, svůj první ples, jsem se těšila sakra moc. Miluju tanec a nemám žádnou jinou šanci ho nějak provozovat. Kor teď ne. Sestřin ples jsem prožila celý v domnění, že na mém plese budu celou dobu tam dole na parketu dělat kraviny. Realita? Dvě hodiny zasněného sledování parketu v ukrutném vedru, 10 minut tancování a pak 2 hodiny čekání na další akci? Pro mě to prostě bylo neústojné. Obdivovala jsem máminu řasenku. Ta jde dolů opravdu jen kladivem. Hlavou a později i v osamocení pusou mi probíhali myšlenky a slova, která jsou hodna jen deníčku, uším, které mě pochopí a v některých případech jen velmi hrubému zedníkovi. Skuhrala jsem nad svými vždy špatnými rozhodnutími, nad svým zasraným životem, nad vším.
Najednou změna. Prý že se někam jde. Tak jsme tak 3/4 hodiny kroužili jako supi po Václaváku a byli mimo z reflektorů svítících nad námi. Byly snad 4!
Mě opustila nasranost a chtěla jsem to zakempit do Kamikaze a ožrat se tam jako prase. Postupovala jsem se založenýma rukama a dožadovala se nějaké akce. Někdo „A proč nejdem do tý Areny?“ (Arena, místo, kde je Afterparty). Teď už se mi z nosu kouřilo určitě. Nechápala jsem, co tu děláme, když je tam otevřeno!
Před vchodem jsme viděli pána na super vozítku, co mám bratrance, kterej provozuje bordel, kterej je ale jen pro chlapy, a on u něj pracuje.
Vzhledem k tomu, že jsem vyčerpala znaky v jednom článku na blog.cz, nemůžu pokračovat. A vzhledem k tomu, že vás nechci přehltit, pokračování, které stojí za to, to mi věřte, sem dám zítra.A je zde

15 komentářů: „Do školy i do práce, vždy pod vlivem thc 1/2

  1. ó, to je sakra dlouhý :)na 2. pokračování se těšim, ta 2. část večera stála opravdu za tovšechny poznámky se mi během čtení vypařily což je u mě normální no co tak třeba si vzpomenu (tak za týden nejdřív) :)v psaní bezmyšlenkovitých komentářů jsem opravdu mistr a myslím, že v dohledné době se to moc nezlepší…a koukej to napsat brzo! 🙂

    To se mi líbí

  2. Mě se hrozně líbí, že v každým, článku máš nějakou větu, která prostě nemá chybu 😀 v tomhle třeba: Sama jsem vystoupila na Florenci a s nasupeným výrazem a několika desítek sprostých slov na jazyku jsem přestupovala. Z krásné a usměvavé slečny v plesových šatech se stala nasraná, drsná dívka s neústupným výrazem, které bych se moc bála.Můžu sbírat tulení citáty? 😉  btw. přijde mě, že sestra na tebe poslední dobou má nějaký více kazivý vliv, anebo se mi to jenom zdá? 😀

    To se mi líbí

  3. Ten pples jste měli vážně nádhernej a strašně ti to slušelo ;)… jsem ani nevěděla, že jste tak dlouho čekaly na tu after…. jdu si přelousknout ten druhej článek 🙂

    To se mi líbí

  4. Jeeej, to je fakt dlouhý článek. Nevím, že se ti s tím chtělo psát, ale když to mají ostatní potom číst, to už je super, protože jako vždy si to suprově napsala. 🙂 A myslím, že ste si užili celkem hodně srandy :-), pokračování sem ještě nepřečetla, ale už se chystám 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.