Kvůli tomu, že chci být instruktorka na táboře (posledních pár míst volných!!), chodím na školení, abych dostala papír, že můžu pracovat s dětmi. Je toho moc a strach, že zkoušky pokoním je veliký. Budou za 5 dní a vzhledem k tomu, že o víkendu budu zaneprázdněná, přešla jsem na intenzivní učení už teď. Vzpomínala jsem na všechny věci, které nám přednášeli, sehnala si papíry, které nám rozdali, podívala se do zápisků, které jsem si napsala a hlavně přečetla již půlku příručky, kterou nám dali. Ležím v tom, mlátím se do hlavy a říkám si Proč já to vlastně dělám?, což nám bohužel objasnili snad v první kapitole. Z dobré vůle, protože chceme děti něco naučit a chceme, aby měli stejně dobré zážitky jako my. Ach jo.
Začala jsem tedy číst. Co všechno musím udělat proto, aby mělo každé dítě dobré vzpomínky? Aby se nenudilo? Co udělat, když zlobí? Co udělat, když nic nedělá? Jak být dobrým vedoucím? Pozor, já – cítící se pořád jako dítě – budu vzorem, budu mít možná i autoritu a to, co řeknu, na ty malý smrady bude mít celoživotní dopad! Pak přichází první pomoc. Aha, takže budu muset dávat pozor, jak se před děckama zachovám a budu mít taky moc velkou zodpovědnost. Když se něco stane, zápis v trestním rejstříku mě možná mine, ale to, že jsem těžce poznamenala dítě, ve mně bude na furt. Fajn. K tomu se samozřejmě vztahuje bezpečnost a ochrana zdraví dítěte, která předchází úrazu a výčitkám a nakonec přijde na scénu i mnoho hnusných nesrozumitelných zákonů a paragrafy a čísly, které vidím poprvé a kterých se bojím.
Najednou si vzpomenu na matku, která dělá zdravotní sestru a je – jak ona s oblibou říká – pořád jednou nohou v kriminále. Mohla by dělat sekretářku za stejné peníze a možná i za víc, ale ona radši každý vstává s tím, že možná dneska někoho nedopatřením sprovodí ze světa. Práce ji baví, nechá si na sebe zvracet ze své vlastní vůle a myje zadky i předky s potěšením. Má dobrý pocit, pomáhá.
Lidé jsou zvláštní. Jak jde čas, dobrovolníků je stále míň. Ale jsou. Proč? Nepochopitelné!
Jediný kočičí tuleň na světe 
Zodpovědnost je to veliká, ale taky obrovská sranda, ne? 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Doufám! ;o)
To se mi líbíTo se mi líbí
Neboj, už takovou zkušenost mám za sebou a zatím jsem nikho ze světa nezprovodila. Ačkoliv jsem k tomu párkrát neměla daleko;o))Důležitý je mít chladnou hlavu a nepanikařit!:)
To se mi líbíTo se mi líbí
Jé já bych taky klidně dělala instruktorku na táboře. Jen do té chvíle, než by mě ti haranti odrovnali :-D.. Já si myslím že by mě spíš považovali za "kámošku" než za autoritativní vedoucí. Ale snad se ti to povede a nic se tam nikomu nestane.:-) Pak určitě napíšeš že? Jaký to bylo.
To se mi líbíTo se mi líbí
Opakem dobrovolníka je nevolník že? 😀 Ano takových lidí je málo, ale jsou a zaslouží uznání. 🙂 To seš docela torufalá se pustit do něčeho takového. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
tak to by me taky bavilo kájo… ale nebudu se učit tyhle věci 😀 to si radši počkám tak do 30 let 😛
To se mi líbíTo se mi líbí
Tak v první řadě přeju hodně štěstí, ať se ti zkoušky podaří …
To se mi líbíTo se mi líbí
Já myslím, že to s nima určitě zvládneš. 😉
To se mi líbíTo se mi líbí
Rozhodně velká odpovědnost. Stačí mi doma jeden bratr o dost mladší mít dalších několik capartů na krku tak fakt nevim. Rozhodně přeji ať dáš ty zkoušky.
To se mi líbíTo se mi líbí
být instruktorkou by mě určitě bavilo, ale to učení 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
neco podobneho jsem zazil i ja:)
To se mi líbíTo se mi líbí
Tygřík: Právě toho se bojím. A vzhledem k tomu, že nemán žádné zkušenosti, nemám z čeho usuzovat, jestli budu vyšilovat nebo budu v pohodě. ;oD
To se mi líbíTo se mi líbí