Slečna Instruktorka aneb Takže tábore, dobré ráno!

Včera jsem se vrátila z tábora, na který jezdím už tak dlouho, že si tam připadám jako doma. I doma se však dějí změny, některé menší a některé větší. Kdybych mou změnu na táboře měla přirovnat k bytu, bylo by to asi přestěhování se na druhou stranu ulice, abych mohla koukat na starý byt z druhé strany. Jak vám totiž mohlo dojít již z názvu článku nebo jak již víte z mých předchozích článků, z dítěte se stala instruktorka.
Snad už od února jsem chodila každou neděli na táborové schůzky a projednávala, jak budou táborové dny vypadat. A najednou to tedy přišlo. Na stavbu jsem nejela kvůli nemoci a tak na mě špína padla den před příjezdem dětí – 30. 6.
Vy, co mě znáte, se rozhodně nebudete divit, že jsem byla strašně moc nervózní. Jak mě budou děti brát? Co budu dělat u první hry na stanovišti? Budu mluvit nahlas? Kam si mám dát kartáček a pastu? Co vám budu povídat…
Přišel ale den příjezdu dětí a poslední chvíle ticha se vypařily už s jejich kufry.

Na nástupu jsem stála na druhé straně než normálně s dalšími jedenácti vedoucími, dvěma hlavasi, zdravotnicí, hospodářkou a kuchařkou a byla jsem představena dětem jako Kája.
Co říct dál? První hra proběhla úspěšně stejně jako druhá, i večerní porada, o které jsem neměla ani tušení, i ranní vstávání a čištění zubů, také další den a najednou se stalo, že už jsem se nebudila nervózní. A to se u mě považuje za největší úspěch.
Během tábora jsem se dozvěděla, že většinou neberou za ins. děti hned potom, co odejdou jako děti. Nevěděla jsem proč, a když mi to objasnili, bylo mi to jasné a jasné jsem to cítila na sobě, že je to problém. I když si myslím, že u mě ne tak velký. Je to totiž proto, že si nového instruktora všichni pamatují ještě jako dítě a proto nemá takovou autoritu, jako by měl třeba za rok. U mě to bylo tak půl napůl. Se staršími dětmi, které jsem měla minulé roky ráda a bavila jsem se s nimi, jsem se bavila pořád, a když jsem něco chtěla, tak mi to v tak 70% splnili z kamarádství.
A protože jsem je měla ráda a pořád ráda mám, byla jsem s nimi celkem hodně, což i pár vedoucích komentovalo. Nebo se aspoň tvářili. Přebíhala jsem mezi vedoucími a dětmi. Každá skupinka měla své plusy a mínusy a já se nechtěla rozhodovat, se kterou chci být. Vedoucí byli fajn, že mi mohli pomoct a mohla jsem se zeptat, cítila jsem se dospělejší a bylo to něco jiného. S pobertálními výrostky přišel samozřejmě pobertální humor a mnohdy se stalo, že překročili určité hranice a to už se pak bohužel nedali zastavit. S nimi jsem se cítila ale víc v pohodě. Nemusela jsem se tak hlídat, mohla dělat kraviny a nejvíc se těšila na to, když jsme si celkem vážně povídali o tom, jaké to bylo nebo co se komu stalo, o rodinných problémech, o lásce a tak. Nemohu říct, že by se to dělo každý den, ale o to to bylo vzácnější. Také bylo úžasné, že vám ukážou, že vás mají rádi a že řeknou, že se jim bude stýskat. To se patrně u dospělých tak často nestává. (Těšte se na článek na toto téma!)
Problém, který vystrčil mou dobrou náladu plus mínus na den, byl spíš ten, že mě jen málo lidí bralo za vedoucí. To, když jsem honila děti po lese, plácala je a slyšela od nich „Ty seš taky vedoucí?“ mi nevadilo. Vím, že vypadám na 10 a chápu, že si mě prvních pár dní (týdnů!) pletou, ale to, když mě ignorují vedoucí, mě opravdu na*ralo! Nakonec mě z toho samozřejmě dostala ta moje skupinka dětí a pak už jsem si na to buď zvykla, nebo ignorace trochu zmizela.
Náš tábor je stanový, což znamená, že je holá louka, na kterou se přiveze dřevo, další dřevo, kovové tyče, plachty, další plachty a z toho se stane tábor. Není splachovací záchod, není rychlovarná konvice, není měkká postel, ale jsou už sprchy! Ukryté v lese a zase na dřevě. Myje se tak, že každý den se povinně umyje jeden oddíl, ale když si řeknete, můžete se mýt klidně každý den, čehož já jsem jako dítě nikdy nevyužila. Prase! Teď si řeknete, že žádný velký komfort, samozřejmě, ale já si pamatuju doby, kdy každý vyfasovat malý škopíček s vodou a všichni se v něm myli. Já jsem se za tento tábor myla ve sprše jednou. Hehe. Ale nebojte, jinak jsem se myla skoro každý den v říčce jménem Kocába. Není nic lepšího, než se celá umýt v pekelně studené a pekelně špinavé vodě. A když nemáte boty, máte k tomu i masáž chodidel! Ať je bouřka, voda po kotníky nebo po lopatky, zkalená nebo jen zelená, světlo nebo tma, 30 stupňů nebo 10, umyjeme se stejně! Ale to úplně nejlepší na celé koupeli je, že když vylezete z vody a cítíte se aspoň trochu čistí, přijdete do stanu, servete se sebe plavky a najednou v nich vidíte klacíčky, bláto a někdy i rybu. Mohla bych chodit do sprchy, ale to bych musela použít nohy, dojít si pro studenou a teplou vodu, nalít to do pytle, použít ruce i nohy a dát pytel do sprch, pověsit pytel na strom, dojít si pro věci, umýt se a pak zase vzít pytel a… A to je moc práce, chápete, ne?
Protože jsem na poslední schůzce neměla dobrou náladu a už na mě skákala má strašlivá chorobná choroba, nijak jsem se neangažovala ve vybírání si stanů. Chyba, kterou si budu příště pamatovat. Měly jsme totiž nejmenší stan. Spala jsem skoro na kufru anebo krásně zkroucená. Bohužel ale nemůžu všechno házet na stan. Jsem přesvědčená, že i v malém prostoru se dá udržovat aspoň nějaký pořádek. Já neměla žádný. Naprosto žádný. To byla vlastně ložnička a všude po zemi byly nějaké věci. Oblečení, baťoh, papírky, mobily, posmrkané kapesníky, kostýmy, knížky… Bylo toho hodně.
Abych se ale zase dostala trochu k dětem a k práci instruktora. Na školení pořád říkali, že musíme mít ke každému individuální přístup a dostatečně se jim věnovat. Když se octne nějaký problém, měli bychom ho řešit a vyřešit. Když jsme chodili dávat dobrou noc, stávalo se to, že děti brečely. Stýskalo se jim (většinou). Vždycky jsem obdivovala ty velké vedoucí, že děti umí utěšit a že vědí, co říkat. A najednou jsem si to musela zkusit sama. Je to hrozně namáh
avé pořád hledat nějaké utěšující slova a pořád přemýšlíte a přemýšlíte, co ještě říct nebo udělat. A když se to podaří, je to fajn.
Ze začátku se brečelo a utěšovalo pravidelně. Později se však ukázalo, že v jednom stanu se brečí vždycky. Jedné se stýská po mamince a druhá si vzpomněla na babičku, která jí umřela před pěti lety, druhý začne druhá s „mně asi umřel děda“, což znamená, že tam, kde bydlí, jsou povodně. Ihned jsem začala akci Děd je evakuován a příště jsem dětem jen řekla, ať jdou spát.
Když už jsme u toho utěšování, tak mě napadá to, že jsem se pořád nenaučila utěšovat děti, které přizabiju. Když se hráli nějaké hry, tak jsem aspoň na chvíli zranila aspoň 4 děti. Nu což, že? Mínus 4 děti, pohodička… naštěstí bylo všechno nakonec v pořádku.
Náš tábor se stává pořád zvláštnější. Polovinu tábora jsme museli v půlnoci budit, protože se počůrávají, dále máme jednoho superhyperaktivního kluka, pak jednoho, který byl celý tábor úplně mimo, jednoho s rozdvojenou osobností, většina dětí je zpomalených a podobně. Celkem zábava s nimi být. Rozhodně ano!
To, o čem jsem se ještě nezmínila a je celkem důležité, je celotáborová hra. Když jsem se dozvěděla, že to bude Hvězdná brána, vzpomněla jsem si na časy, kdy jsem na ni koukala a řekla si, že se budu snažit pochopit, o co jde a budu na to koukat každý všední den v 15 hodin nebo v kolik to dávali. Bohužel jsem neviděla snad ani jeden díl celý. Prostě jsem to nedokázala. Herci tam umí všichni jen jeden obličej a každý díl je stejný. Když jsem na to koukala, tak jsem se buď ironicky smála, nebo jsem film ani neviděla přes ty neustálé oči v sloup.
Tak jsem tedy nevěděla, co přesně se děje a musela se vždy 4x ptát.
Když se rozdávaly role, přidělili mi asgarda a smáli se u toho. Kdybych věděla, jak vypadá, tak bych se urazila dřív. Hrála jsem bezpohlavní šedou prdelku! Doufám, že někde najdu nějakou fotku v mém kostýmu, opravdu ano!
Všichni vedoucí vždycky říkali, že jsou strašně unavení. Když se něco dělo a nenudila jsem se, musím uznat, že jsem byla plná energie. Když pak ale byl polední klid nebo nějaká sedavá hra, začal problém. U softu stejně jako na poradách jsem usínala a u posledního dnu a na bourání jsem myslela, že se složím.
Možná si přemýšlíte, jestli mi nechyběla civilizace a hlavně počítač. A jako vždy, když jsem někde pryč bez compu odpovídám ne, nechyběl. Na mnohých mobilech sice byl přístup k internetu, ale proč si neužít dobu, kdy nejste vázáni na nic kromě chození na záchod a jídla? Prostě NÁDHERA!
Doufám, že si pamatujete na to, když jsem psala o tom, že jím jako prase. Pořád mi kručí v břiše a normální jídlo jsem neměla asi týden. Tím víc jsem se těšila na pravidelný příjem jídla na táboře. Měli jsme novou kuchařku, ale nestrachovala jsem se, že jídlo bude nepoživatelné. A také že nebylo. Neuvěřitelně strašně moc jsem se rozežrala a užívala si jídla. A také jsem přišla na jednu zajímavou věc. Jako dítě jsem byla ohromně vybíravá a jedla jsem asi jenom 3 jídla. Teď už ale sežeru skoro všechno a v hodně případech jsem dojídala. Asi to takhle bude u všech lidí. Jak se dospívá, mozek začíná chápat, že i to, co nevypadá tak krásně může být dobré a že i to, co nám zrovna úplně nechutná, můžeme přežít. Tak jsem žrala. A dneska jsem měla doma snídani, oběd a za chvíli půjdu dokonce i na svačinku! Jen musím mít tak silnou vůli, aby mi to vydrželo aspoň týden…
Tak se hráli hry, chodilo se na výlety, pily se čaje, čistily zuby, bavilo se, smálo se, smutnilo, jedlo, chodilo na strašidelné záchody, zvedaly se oči v sloup, utěšovalo se, zase se smálo, hrálo a najednou přišel konec. Všechno musí jednou skončit, to vím, ale tak rychle? Přišel závěrečný oheň, zapalování ohně, tombola, předávání cen, spánek, bourání a už mi Figo předával kšiltovku a já stojím před odjíždějícím autobusem a mávám. Odjezd. Pak ještě jeden den bez dětí a pak už naprostý konec. Zase. Jako vždy. Musí být, abychom si uvědomili, co to pro nás znamenalo a jak to máme rádi. Tak zase za rok, někteří. Já za dva. Stýská se mi, mám vás ráda!
Pár hlášek nebo událostí pro připomenutí, aby se nikdy nevypařily z našich vzpomínek:
  • Takže tábore, dobré ráno!, které řval svým nenapodobitelným hlasem Kuní ksicht.
  • Softball (nadhazovalo se spodem!) s mým krásným růžovým plastovým hrnečkem, který mám už snad od narození a jeho rozletění na 3 kusy, jež mám vyfocené. A nový krásný hrneček s kamzíky a ovečkami.
  • Drbání s Figem, Jirkou, Sekym a Klistýrkou.
  • Ranní zjev Hanky.
  • Bitva vodních pistolek.
  • Pláštěnku! Neběhej! Holinky! Zavřít stany!
  • Takže dobrý večer…
  • To, jak víte, kdo se komu líbí a neřeknete.
  • To, že když na začátku kouknete s nejstarším dítětem v oddílu na ostatní oddíly a řeknete, že je jasné, že to vyhrajete, můžete se mýlit.
  • Někdy znamená „mít službu“ to, že ji máte opravdu sama. (Děkuji za pomoc, že?)
  • Pomi má rád jen fekální vtipy.
  • Naučila jsem se písničku „Jarmila“.
  • Jsem roztomilé.
  • Existují lidi, kteří dokážou uhodnout, kterou myslíte písničku, když řeknete, že je tam nějaká loď, co nemá kapitána a je tam něco černého.
  • Univerzální kostýmy jsou nejlepší.
  • Oheň se zapaluje nejlépe z kamarádství.
  • Děti, které jsou od sebe víc 3 roky, se můžou chovat stejně.
  • Hanka, Danča, Kiki, Jirka, Seky, Figo a Ivetka jsou úžasní. Šamšinka, Klaudie, Bára, Sylva, Kevin, Mini Figo, Julek, Adélka M., Skautka a Lukáš jsou super. A všichni vedoucí jsou skvělí! Jsem opravdu moc ráda, že jsem jela a doufám, že za dva roky pojedu zas.
Takže dobrou noc. (Článek – psaní, úpravy a obrázky – mi trval něco kolem pěti a půl hodiny)

12 komentářů: „Slečna Instruktorka aneb Takže tábore, dobré ráno!

  1. No, tak to mě naprosto odrovnalo! Probrečela jsem celý článek, tak si asi umíš představit, jak dlouho jsem ho musela přes ty slzy luštit. Miluji Kocábu, Mníšek pod Brdy, Starou huť, Čtvrtý hamr, Dobříš, Nový knín, Kozí hory, ešusy, šum lesů, stany s podsadou, bodování stanů, chytání děcek, narážky Ksichta, mazání snídaně, hlídky, pozorování hvězd, služební dny i tu nenáviděnou vybíjenou. No prostě všechno, proč všechno krásné utíká tak rychle? Už se moc těším na další rok. Ty mi koukej napsat tvojí adresu, abych tě mohla pozdravovat nejen z Prahy.. Mám všechny a všechno moc ráda! A děkuji, žes jela!

    To se mi líbí

  2. Můj názor na tábory se tohle léto dost radikálně změnil. Dívala jsem se na ně jako na mučíci organizace, kam rodiče dávají děti, když chtějí jet sami na dovolenou. U vás je to uvolněný, přátelský, máte se rádi a rádi jste tam. Pomalu začínám litovat, že jsem na tábory odmítala jezdit 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.