Dospívací přechodový sebevědomý komplex?

Už dlouho to pozoruji, už dlouho to v duchu komentuji. Dlouho nad tím kroutím hlavou a dlouho se tomu snažím odporovat. A je to teprv krátce, co jsem se o tom někomu zmínila a zjistila, že v tom nejsem sama. Dodala jsem si teď odvahu a o tomto zlozvyku, nebo jak jinak to říct, vám povím.
Není to jednoduchá věc, nepíše se o tom v Bravu, v Mladé frontě dnes, Mojí psychologii ani v Auto Moto Stylu či Blesku. Proto je pro mě těžké se svěřit, i když o žádnou obří charakterovou vadu nejde a našla jsem člověka, který je na tom stejně.
Vždycky, když je něco nového, je těžké to vytáhnout na veřejnost. Když se poprvé řeklo, že Země je kulatá, všichni si ťukali na čelo; Když se narodil někdo s jednou nohou nebo s Downovým syndromem, nepřežil většinou ani rok. Změny jsou změny, a protože žijeme v 21. století, nebudu již chodit kolem horkého notebooku a ukojím vaši zvědavost.

Doufám, že jste natěšeni a děsíte se toho, co bude následovat. Já se zase těším na to, jak budete zklamaní, že taková kravina nestála ani za čtení. No, uvidíme. Pro mě je to ale něco velkého a něco, s čím nejsem spokojena. Tak už konečně do toho.
Tento problém, který pojmenuji po sobě, ale teprve až přijdu na to, co přesně ho způsobuje a proč, je ryze psychický a dělí se na 2 odvětví. První jsou takové záchvaty závisti. Ale není to jako „Jé, on má nové kolo! Chci taky!“. Představte si situaci, kdy vidíte 2 skupinky kamarádů. Máte obě stejně rádi, ale musíte se rozhodnout, za kterou z nich půjdete. Rozhodnete se, a pak po celou dobu, co s ní jste, koukáte na druhou skupinku a říkáte si kdybych tak byla šla tam…. Nebo prostě jen vidíte kamaráda skvěle se bavícího a zase kdybych tak byla na jeho místě. Nebo někoho na ulici, ve škole, v práci i v rodině!… cokoli kdekoli. Přijde závist, chytne se vás a vy chce nechce podlehnete. Drží se vás dlouho, přemýšlíte nad tím klidně týden a zkazí vám to i skvělou zábavu. Nejhorší na tom je, že většinou, i když je v mé skupince nebo s mým kamarádem větší zábava, stejně si říkám, jestli jsem neudělala chybu. Úplně nejhorší je to, když mám v jednu chvíli dvě akce a samozřejmě mohu jen na jednu. I když jsem si tu svojí užila, tak mě zážitky z té druhé ubíjejí.
Popojedem dál… Poslední dobou se pořád tak nějak kontroluju, pořád se snažím dělat všechno nejlíp a nedělat chyby, pořád koukám na ostatní a snažím se od nich učit. To by ale tak nevadilo, řekneme si snaživá holka, ale problém je v tom, že cokoli udělám nebo řeknu, tak to v duchu rozebírám ze všech stran. To, co jsem řekla, reakci ostatních – jednoho po druhém a důkladně, samozřejmě -, co by se stalo, kdyby nebo kdyby či kdyby a to jak jsem to řekla, že by to příště mohlo být řečeno líp, že jsem u toho divně máchla rukou, že…. Jsem prostě na hlavu!
Ale čím to sakra je? Neřekla bych, že mám nějak tragicky nízké sebevědomí nebo tak něco. Je tu ale jedna věc, která by to možná vyjasnila. Mám takový pocit, že to začalo přechodem na Gymlit. Najednou jsem vylezla ze základky, kde mě všichni brali, někam do neznáma, kde kamarádím se dvěma holkami a s ostatními se nebavím skoro vůbec, což ale rozhodně není proto, že bych je neměla ráda. Možná záchvaty závistí a přílišná sebekontrola způsobuje to, že prostě dospívám (laicky řečeno: jsem v pubertě) a možná to má v ten čas každý, ale nikomu to nepřišlo tak hrozné, aby o tom napsal do Dívky. Kdo ví.
Teď si půjdu lehnout a přemýšlet o tom jak jsem dneska řekla paní v Albetru „Děkuji, nashledanou.“ a až prodiskutuji, jak se asi tvářila paní za mnou, přede mnou a paní sama, jestli jsem měla říct radši „Díky, nashledanou“, „Děkuji, nashle“ nebo „Díky, nashle“, tak budu závidět mámě, která už šla dávno spát a při tom i sestře, která ještě nespí a dlouho spát nebude.

18 komentářů: „Dospívací přechodový sebevědomý komplex?

  1. Tak jsem musela využít novou funkci toho hvězdičkového hodnocení, protože ty jsi snad praštěnější než já 😀 Ten poslední odstavec mě dostal. O tom co přesně jsem měla říct neuvažuju, pořád jenom o tom, že jsem to třeba řekla divným hlasem nebo že jsem vůbec nic neřekla nebo že jsem nic říkat neměla nebo že jsem odešla z obchodu možná moc rychle nebo moc pomalu…a jak se lidi kolem mě tvářili o tom přemýšlím ještě než vyjdu a jestli mám pocit, že se koukali divně, tak se důkladně zkontroluju v zrcadle, jestli jsou moje vlasy pořád v přijatelném stavu a jestli třeba nejsem špinavá od Nutelly, co jsem měla k snídani. Když zjistím že ne, usoudím, že mě nejspíš chtějí zavraždit a jdu se paranoidně rozhlížet z okna, jestli už se neblíží (no dobře, tak tohle dělám jen když je se mnou někdo doma, aby si mysleli, že jsem blázivá…to je samo o sobě dost bláznivý, co?). A tu závist zažívám taky, i když ne jako ty…když už si vyberu jednu akci, tak pro druhou nesmutním…dokud se nevyskytne sebemenší problém, pak si vždycky říkám, že si nikdy nevyberu správně a děsně se lituju 🙂 Takže to bude možná mírnější verze "tulení psychózy", ale určitě jí způsobuje až neuvěřitelná genialita…tím jsem si jistá, jinak bych to neměla taky! *doufá, že někdo pochopí, že tu poslední super egocentrickou poznámku nemyslela moc vážně*

    To se mi líbí

  2. Zbytečný tohle řešit. Také přátel pár mám a vždycky plánuju většinou akci. Tak teď už to neřešim prostě nemám povinost se jim za každou cenu ozývat někam zajdu v mezích slušnosti se tam chovám a neřešim prodavačky. Vždy říkám: Děkuji, naschledanou. Strašně se v tom vyžívám jak se lidi blbě tváře. Ať se tváře nic jinýho udělat nemůžou. Tvé problémy bych hodil hodně rychle za hlavu. Jednoduše bych řekl když se budeš takhle sledovat bude to horší.

    To se mi líbí

  3. Opravdu v tom nejsi sama. Taky se mi to stává a to víc než často. Je to hrozný pocit, vlastně ani nechci nikomu závidět, každý má něco, čím by se mohl chlubit a každý si taky může dovolit něco jiného. Nejhorší co může být je, že se mi někdo vysmívá, že mám něco horšího než on. To mu pak začnu závidět úplně nejvíc, ikdyž předtím jsem si toho ani tak nevšímala …

    To se mi líbí

  4. Jak tak pátrám hlavou, nemůžu si vzpomenout, že by nastala situace, jakou popisuješ číslem 1, ale 2ku důvěrně znám a taky na to často myslím. Cokoliv, co udělám stokrát obrátím, přemýšlím, jestli bych to nemohla udělat jinak, že jsem se tvářila jak idiot a ostatní na ulici mě berou tak a tak a co jsem to dělala s rukou…nenapadají mě další slova, ale řekla bych, že jsi to vyjádřila dokonale, líp už to snad ani nejde.

    To se mi líbí

  5. To znám, jako bys mluvila u mě,to jdou pak sebehodnotící a sebeanalayzující myšlenky jedna za druhou a člověk přemýšlí úplně nad vším, i tím, jestli pozdravil a jak, jestli použil správnou intonaci, nebo něco neřek moc brzo nebo pozdě 😀 radši neřešit pokud možno 😉

    To se mi líbí

  6. každý má občasná „záhadná období“. Přemýšlet nad všemi „běžnými a rutinními“ činnostmi je devastující a zbytečně psychicky náročné. To máš jako na silnici, nejhorší je styl jo – ne – jo – ne – jo : buch! Ze školy znám, že různorodost zájmů udělá ze třídy několik skupinek a pokud jsi „jinde než většina“, tak je přestaneš chápat stejně jako oni nepochopí tebe a po maturitě si s nimi řekneš na ulici možná jenom čau pokud se rovnou nebudete úmyslně vyhýbat. Být nejlepší, být všude a všem pomoci taky může skončit tím, že sebe sama zničíš.

    To se mi líbí

Napsat komentář k Benjiová Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.