…až někdy bude čas…

K mým špatným vlastnostem patří i dělání naprosto všeho na poslední chvíli, čehož si asi bohužel většina lidí, co mě znají, asi všimla. A pokud mě za to nenávidí, naprosto to chápu. K tomuto neřádu neodmyslitelně patří konec věty „…až bude čas.“, kterou použiji alespoň jednou za den. Zajdu si koupit to fialové tričko, až budu mít čas; přečtu si Harryho Pottera, až se budu nudit; napíšu knihu, až nebudu mít tolik práce; odepíšu na komentáře, až někdy nebudu tak unavená; vyluxuju; nastavím si přesný čas na mobilu; upravím a poskládám do žánrů a alb své písničky v MP3; vyčistím si rovnátka atd atd… Takhle se to hromadí a pak se divím, že už jsem asi tak 2 roky nepřišla nikam včas.
Jenže, znáte to… Já to prostě nemůžu udělat hned! Já mám tolik práce a jsem tak unavená! Musím se přeci ještě ujistit, že během deseti vteřin na blogu nepřibyl žádný článek, že mi pořád nepřišel žádný mail a nic se nestalo ani na tom proklatém facebooku. Musím se uklidnit párem her kulečníku na hry.cz, spadnout několikrát s králíčkem, zaskákat si u Icy toweru a nakonec se naštvat u solitaire, protože 5 her za sebou nevyhraju. Nemám pořád čas, protože se musím koukat na 5 proti 5 a dále na zprávy a Přátele. Chápete… mám toho tolik!
A teď jsou dva druhy věcí, které by se měli v dohledné době udělat. Jeden je ten, kdy nakonec i přes všechny prosby a modlitby to prostě přijde (např. test). Člověk je pak nepřipravený, ve stresu a ještě k tomu přijde pozdě a pak se jeho hlava hromadí výčitkami svědomí. To je úplně přirozené a v mnohých případech lepší než druh druhý. Toto aspoň už máte za sebou a při troše štěstí se to již nevrátí.
Druhý je ale takový, který jsem poznala až teď. Tedy alespoň v tak velké míře. Jsou to takové ty věci, jako když kamarádce či kamarádovi řeknete „někdy se uvidíme“ a opravdu si myslíte, že se někdy, někdy, někdy až budete mít chuť, čas a náladu uvidíte. Takové chvíle, kdy už dva roky potřebujete sluneční brýle a pořád ne a ne si nějaké koupit. To, když svým blízkým pořád nemůžete říct, jak je máte rádi.
Najednou však přijde něco, co vás na dlouhou dobu rozdělí od toho, kde to můžete udělat každý den, a vy musíte zajistit všechno najednou. A nestíháte, přirozeně. Všechny tyto věci se na vás nabalí a pak vás mrzí, s kolika lidmi jste se nestačili rozloučit, že to tričko už prodali, brýle koupíte v Levných knihách za 39 kč a den potom zjistíte, že už tam chybí šroubek a čtyři dny před odletem myslíte, že únavou zhynete.
Ale úplně nejhorší na tom je, že se stejně neponaučíte a už zase máte v hlavě miliony nových věcí, které se mají udělat hned, protože pak…

8 komentářů: „…až někdy bude čas…

  1. To znám. Asi tři týdne jsem odkládala dobu, kdy začnu vyšívat dárek pro tetu a po třech tejdnech sem najednou zjistila, že když nezačnu okamžitě, tak už bych to taky nemusela stihnout. Abych to dohnala jsem poslední tejden vyšívala asi osm hodin denně a následně to včera od…… Skončila jsem se slunečníma brejlema na očích, silnýma bolestma očí a viděla jsem velký kulový.

    To se mi líbí

  2. Budeš mi děsně chybět a proto doufám, že to uteče jako voda. Čeká mě maturita přijímačky a snad i hledání místa, kam nastoupím po tom všem. Prostě to musí utíkat, jinak nevím. Ale hlavně ať se ti tam líbí. Jinak ještě k článku, na poslední chvíli, to je moje motto…

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.