Domingo

Právě sedím venku na zahrádce, nohy a bazénu, notebook na klíně, vedle sebe sklenici s ananasovým džusem a ledem a vzpomínám, jaký jsem prožila úžasný den.
Ráno, kolem dvanáctý, mi do pokoje přiběhla matka a začala něco říkat. Z toho jsem pochopila, že půjdeme do sauny. Ale ne do sauny, ale někam jinak, co se jmenuje jinak, ale je to podobné. Tak jsem si myslela, že jdeme do páry. Vzala jsem si plavky a letní šatičky a vyrazila do kuchyně. Matka mě ale překvapila, když si brala velkou tašku, sluneční brýle, kšiltovku, ručník a další věci, které dokazovali, že to nebude jen výlet autem tam a zpět. Tak jsem si taky vzala sluneční brýle atd.
Vyjeli jsme jako vždy pozdě kvůli mé sestře, o které vám budu ještě vyprávět a i otci, o kterém vám taky budu vyprávět. Jeli jsme, minuli jsme školu a odjížděli někam pryč z města. Najednou se kolem nás začala objevovat menší stavení, silnice se začala zmenšovat a rozpadat a já jsem si říkala „kam jsem to sakra vlezla…“. Nervozita stoupala a já jsem si přála být doma a dělat nemocnou.

Zaparkovali jsme v garáži, která se skládala z pár dřevěných kůlů a střechy ze slámy nebo nějaké podobné kytky. Tím ale nechci říct, že by to vypadalo nějak staře a rozpadající se, ne. Bylo to pěkné a rozhodně se to hodilo do prostředí, ve kterém to bylo.
Šli jsme po cestičkách ohraničenými kameny. Vedle byla tráva a pár bazénů a malých budov, kterých jsem si nevšimla. Došli jsme ke kamennému iglú a já jsem si přála 2x víc zůstat doma. V autě mi totiž vyprávěli nějaké věci, jak se tam mám chovat a co dělat. Vyprávěli to anglicky a moje angličtina se rozhodně nedá považovat za dobrou, takže to, co jsem z toho pochopila, bylo opravdu děsivé.
Nakonec se tam shromáždili asi 3 rodiny plus nějací příbuzní, všichni jsme se přivítali klasickým mexickým pus na tvář a už to začínalo. Všichni se svlékli do plavek, které měli pod oblečením nebo jen do trička či kraťas a utvořili před vchodem frontu. Palič žena vzala jakési kadidlo, ze kterého dost kouřil dost aromatický kouř, a začala kolem prvního v řadě mávat. Když mu omávala kouřem celé tělo, něco řekla a omávaný člověk stiskl ruce jako k modlení a vlezl do kamenného iglú. Vchod byl zahalen dvěma dekami a muselo se tam lézt po čtyřech. Když jsem tam vlezla, byla jsem opravdu překvapená, jaká je tam tma a tak jsem vrazila do nějakých hrnců a nakonec si sedla vedle ostatních na lavičku, která byla po obvodu celého iglú. Na zemi kolem lavičky byly lístky nějaké kytky a uprostřed iglú díra ve tvaru čtverce, který měl rohy na světové strany. Ve stropě byla malá díra, aby tam proniklo alespoň trochu světla a naproti mě byly divné kameny, které dělaly zeď, za kterou byla malá místnůstka. Během ceremoniálu jsem pochopila, že se na kameny se lije voda a tím se přitápí.
Když se dostavili všichni, začal palič muž něco říkat. Padlo tam i moje jméno a z tónu hlasu jsem pochopila, že jde i o jakýsi úvod. Ceremoniál měl opravdu takovou magickou příchuť. Po úvodu přišli patrně nějaké příběhy ze života, doufání, že jejich život a životy jeho rodiny budou dobré i nadále a tak. Toto neříkal jen palič muž, ale každý, kdo chtěl. Říkalo se to takovým tím ponurým hlasem, jako když se s kamarády bavíte o nějakém vážnějším tématu. To ale neznamená, že tam nebyly vtipy! Někdy se totiž všichni zasmáli. Moc mě mrzí, že si nepamatuju, jak se to iglú a všechno jmenovalo, abych si mohla přečíst, proč se co dělo a podat vám o tom úplné informace. Bohužel ale máma a táta jsou, myslím, na návštěvě u sousedů a sestra usnula. Tak třeba příště. Palič muž totiž vždycky po třeba čtvrt hodině nebo nějaké době prohlásil něco, co si myslím bylo něco jako „zapaluji tuto svíčku a dávám ji na sever s bílým dveřím, aby…“, zapálil svíčku a položil ji do toho čtverce uprostřed iglú do rohu na tu stranu, kterou řekl. Potom, až palič muž dopovídal, co chtěl, přišla palička žena a polila kameny a k tomu něco říkala.
Vždycky jsem nesnášela pocení a vždycky jsem se potila. Nikdy jsem ale nevěřila, že bych se mohla potit tak, jako kdybych se polila vodou. Opravdu ze mě teklo a cítila jsem kapky vody pomalu stékající po mém těle naprosto všude. Byla jsem tak překvapená, že jsem dobu k první svíčce vůbec nevnímala a utkla jako voda (a to doslova, jako tekoucí voda). Já nevím, kolik tam mohlo být stupňů, ale až to najdu, tak vás informuju! Můj soukromí typ je 50°, ale já nemám žádný odhad, takže to klidně mohlo být jak 40, tak 60.
Po první svíčce nám palička žena podala misky s vodou. Osvěžování mi přišlo naprosto zbytečné, protože se člověk polil a vteřinu na to mu bylo ještě větší vedro než před tím. Ale aspoň to zabilo nějaký čas.
Já, protože jsem divný člověk bez mozku, jsem si řekla, že tam budu až dokonce. Ráda se překonávám a ráda pak slyším wow, ty seš dobrá. To je poprvé, kdy to přiznávám veřejně! Zas tak hrozné to se mnou ale není… Já to nedělám jen pro těch 5 minut slávy, ale proto, že pak si můžu říct wow, jsi dobrá, dokázalas to a to, že vím, že jsem to dokázala mě tak potěší, že to nemusím nikomu říkat a vždycky na to vzpomínám s úsměvem a s obdivem k sebe samé.
Jak jsem si řekla, tak jsem tam byla, až dokonce. Tedy skoro. Když totiž odešel poslední, což bylo už po páté – poslední – svíčce, koho jsem znala déle než jen odtud, vyděsila jsem se, zamumlala jsem pidpremisonparsalir, ozvalo se od ostatních nějaké slovo, které se používalo vždy, když někdo odešel a hnala jsem se pryč. Abyste dobře rozuměli, každý mohl odejít, kdy chtěl. Musel jen říct „pido permision para salir“.
Aby to nevypadalo, že jsem to zvládla levou zadní, bylo to děsivé. Nejvíce poslední 3 svíčky! Byla jsem tam a v hlavě mi běhalo „Drž pysk a už to zapal!“ Střídala jsem polohy sezení, dokonce i ležení, polévala se… Nuda! J
Když se odešlo, venku se zůstávalo sedět na zemi a někdo člověka polil studenou vodou, což byl ze začátku trošičku šok, ale poté to bylo nádherně osvěžující. Pak se dostal malý šálek s nějakým horkým pitím a šlo se osvěžovat do bazénu.
Když se dokecalo a doosvěžovalo, vzali mě a Lauru – také intercambio (exchange student), do něčeho, co už jsem také zapomněla, jak se jmenuje. A dokonce to nevím ani česky. Řeka pod zemí? Estoy mucho sueňo… popojedem…
Se shora to vypadalo jako díra v zemi, kam vede žebřík. Já jsem si tam představovala nějaký dlouhý úzký tunel. Když jsem šla ale dolů, byla jsem mucho překvapená. Žebříkem j
sem dorazila na pevnou zem velice rychle, mohlo to mít tak 3 metry, a viděla jsem skálu a vodu. Nádherné. Bohužel to neumím popsat a moje fotky jsou dost nekvalitní a mají dost pochybné barvy (teď jen vědět, jestli je to foťákem nebo fotografem), takže to zůstane jen v mé hlavě.
Všichni měli obrovský hlad a byli moc unavení a tak jsme vyrazili domů. Najednou jsme ale nejeli domů, ale nakoupit nějaké jídlo do supermarketu. Já a moje sestra jsme se tomu vyhnuly a šly na zmrzlinu. Tady chutná úplně jinak než v Česku! Musíte ji sem někdy přijet ochutnat a porovnat.
Já jsem pořád nevěděla, co se děje. Přijeli jsme domů a tam už čekalo už auto našich sousedů, se kterými bydlí Laura. Všichni se vecpali k nám domů, a když jsem se vrátila ze svého pokoje do kuchyně, všude kmitali lidi a připravovali věci na jídlo. Také mi byla přidělena práce. Nakonec jsme se obě 2 rodiny a jedna rodinná kamarádka sešli u jednoho stolu a začalo se hodovat. Dneska mi dokonce i chutnalo. Asi už jsem si zvykla na tortilly. Vůbec to totiž nejsou ty Tortillas, které známe z Česka, tady chutnají jako podrážka. Opravdu!
Jejich hostina vypadá tak, že je nějaké jídlo ze včera, několik druhů nových jídel a k tomu tortilly a něco, co vypadá jako list obalený v dvojobalu, ale chutná to dobře atd. Nakonec přišla zmrzlina. Oni tady nemají tu krémovou, jako máme my, když se řekne polárkáč, ale tu vodovou, jako když jíte Twister. Teď jsme měli výběr ze čtyř druhů chutí tropického ovoce, kde bylo mango, kokos a pak nějaké neznámé, jejíž jména jsem samozřejmě zapomněla.
A najednou sestra Laury řekla „chci jít do Grand Plaza“ a tak jsme asi za půl hodiny šly. Já to miluju! Ona totiž řídila, ale o tom někdy jindy. Už jsem fakt mrtvá!
Vrátili jsme se, za chvíli všichni odešli a začala bouřka. Nádherně obrovská bouřka. A teď bych se chtěla rozepsat o tom, jak bouřky miluju a co ve mně vyvolávají. Někdy jindy…
Teď už jsem zase na své velké posteli, kterou používám jako psací stůl. To romantické místo u bazénu jsem musela opustit, protože ti komáři jsou odporný. Tedy… za celou tu dobu, co tu jsem, jsem neviděla ani jednoho komára! Ale poštípaná jsem odporně moc!
Doufám, že jste se hezky vypsali do dalšího pracovního dne. Já půjdu spát teprve teď. Krásné probuzení!
PS: Právě, když jsem dokontrolovala tento vražedně odporně dlouhý článek, přišla sestra a řekla, že se iglú jmenuje temazcal. Kdo si chce najít, o co jde, do toho! Já jdu ale umřít.

21 komentářů: „Domingo

  1. kájinko, to je nádhera, jsi statečná holka, že po takové kupě zážitků ještě vysmolíš takový článek. Já bych padla a usnula zmožená zážitkama. Jsem v práci… pus,i

    To se mi líbí

  2. U 9. odstavce jsem se usmívala jako nějaký šílenec – je krásný slyšet od někoho jinýho to, co si myslím i já :). Hehe. Ještě jeden takový článek a začnu ti parádně závidět! 😀 musíš se tam mít skvěle.:)

    To se mi líbí

  3. To teda musíš! Já mám taky vždycky odporně velký puchejře a nějdky dostanu nějakou pěknou křečku nebo už je to fakt strašná bolest, ale musíme to přemoct! Chůli do toho taky dostaneme! Já se těším! Už jenom 10 měsíců! ;oDDD

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.