La campecina en el grande ciudad

Dámy a pánové, dnes je to přesně 5 měsíců a 5 dní (u vás již 6), co jsem odjela y mé rodné domoviny. Co je ale mnohem zajímavější je, že už se mi to zlomilo. Ano, je to tak, již jsem v půlce a musím uznat, že nevím, jaké pocity z toho vyvozovat. Nechápu, jaktože to šlo tak rychle… ale o tom vám vyprávět nesmím, protože byste potom byli naštvaní, že vás nemám ráda. Ale není to tak. Mám vás ráda a myslím na vás.
Jak jsem napsala, jdu se stěhovat. A to ani ne v září, ani v únoru nýbrž v lednu. Teď jsem místo ledna napsala březen! Co se to se mnou sakra děje?! Bueno niňas, takže v lednu. Leden už nám skoro končí a já v neděli přijela autem (19 hodin cesty v malém autíčku pro pět osob, kde nás bylo pět, a s miliony taškami). V neděli, když jsem slavila přesně 5 měsíc v Meridě.
Tak už se mi to tedy zlomilo, půl školního roku v Meridě a půl v Mexico city. Jsou nějaký problémy se školou, že AFS je moc pomalá či co, takže školu pořád nemám. Ale s největší pravděpodobností půjdu na TEC, kde je teď moje sestra na střední a bratr na VŠ. Anebo na UVM, kde jsem byla v Meridě a kteří mají pořád prázdniny. Takže teď jsem vlastně pořád na prázdninách. Žádný starosti.
Teď bydlíme nás 7 v bytu pro tři. Ještě jsem nezačala cítit klaustrofobii. Haha. Ale snad si myslím, že ani nezačnu. Je to najednou pěkná změna, když je pořád někdo v bytě a nevysedáváte na gauči zabalená v dece celé dny sama před televizí, s compem na nohou a s hromadou jídla po ruce. Rodinné aktivity jsou pěkná věc.
V Meridě je 35 stupňů, tady pod 20° a u vás sněhové kalamity. Všem je zima kromě mě (a mé starší sestry, které není zima ani na Aljašce, kde byli na dovolené (?!)).
Včera jsme se šli kouknout na domy, které bychom si chtěli pronajmout na nějakou dobu, než se prodají 2 domy, co mají teď v pronájmu, aby se schrastili peníze na koupi domu, což by bylo asi tak za rok, za dva. Viděli jsme hezké, je to úplně něco jiného než v Česku. Když nemá pokoj svůj pokoj na šatník, je to divný.
Co je ale to nejzajímavější – čemu se teď snažím co nejvíc vyhnout – je to, co se stalo s tím posledním domem. Už dlouho o něm rodina básnila a tak jsme se na něj šli konečně včera v půl jedenácté v noci (!) kouknout. A co si asi myslíte. Přijela jsem tam a najednou vidím „tady už jsem jednou byla“. Zastavili jsme tam, kde jsem myslela, že zastavíme a poznali jsme dům. Takže už je mi na 100% jasné, jaký dům si pronajmeme. Takhle velké deja vu jsem asi neměla nikdy. O tomhle už se mi jednou zdálo nebo jsem viděla něco podobného nebo něco se stalo a mě to děsí a štve. Protože u toho druhého domu bychom měli strašně moc blízko vélkou ledovou plochu a já bych se chtěla dát na hokej!!! Haha. Btw: za méně než 3 týdny začnou OH! Už jsem na to připravila celou rodinu a matka i bratr říkají, že se chtějí dívat! Ze mě bude Derren Brown!
Btw2: Znáte The vampire diaries? Úžasný seriál, kde hraje herec TAN GUAPO! Jsem neskutečně zamilovaná! Ach…
Tak již necháme těchto věcí a vrhneme se na to obří město s počtem obyvatel skoro jako v celé ČR. Když jsme přijížděli autem a já viděla tolik svítících světel, seděla jsem s otevřenou pusou a říkala si, v jaký zadku světa to bydlím. Jak jsem si myslela, že Praha je obří. Není. Když jsem letěla letadlem (psala jsem sem, že jsem jednou jela do DF sama v letadle? Je to úžasný! Doporučuji) a koukla se při přistávání z okna, všude jsem viděla jenom domy. A auta. Všude, kam oko dohlédlo. A uprostřed pár hor. Což mě dostává ze všeho nejvíc, když máš město město město město a uprostřed holou horu. Bueno, abych pravdu přiznala, není tak těžké vidět město „kam oko dohlédne“, protože přes ten smog, co je tady a co mě nutí kašlat a cítit se můj nos ne moc pohodlně, to není zas tak těžké, ale co já si pamatuji, tak když jsem letěla letadly, asi bylo jasno. Bez smogu. To ale nemění nic na tom, že je to velké a mě dostává úplně nejvíc. Me encanta! A je mi jedno, jestli nevíte, co je to encantar!
Bydlíme na jihu a budeme tady bydlet dále, ale tak na jiném místě, že. Všechny domy, co chceme, chceme – stejně jako tento byt – v jakési kolonii s jinými domy, kam se musí projet policií. Aby to bylo více bezpečné. Co bych vám tak ještě řekla… už se půjdeme podívat na to, co jsem dnes dělala.
Dneska jsme se šli podívat do centra. NOHAMA! Vyšli jsme z bytu, prošli jsme ostrahou, přešli jsme asi tři bloky a sešli jsme do stanice metra jmenující se „Copilco“ na lince 3, barva vyblitá zelená. Vedle mnoho lidí prodávající u stánků nebo bez stánků, s věcmi v ruce, na zemi nebo na hlavě, vykřikující, co prodávají, mlčící, čtoucí noviny nebo spící a samozřejmě i žebrající. Bez nich by to nešlo.
Metro vypadá v celku jako v Česku. Akorát bych řekla, že to máme hlubší a vždy pohyblivé schody. Mají turnikety s policií. A lístky koupíš za tři prsa, strčíš to do díry v turniketu, ono tě to pustí a lístek ti sežere. Což znamená, že to nemáš jako v Česku omezené na stanice nebo na čas, ale že když už jsi jednou v metru, můžeš tam klidně bydlet a přestupovat ze stanic na stanici jak chceš.
V metru neříkají „Flora, příští zastávka Želivského“ ani „Muzeum, přestup na linku C“, „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají“, „Černý most, vystupujte prosím vpravo, ve směru jízdy“ a předpokládám, že ani „Depo Hostivař, konečná zastávka, prosíme, vystupte“ ani nic podobného. A dokonce ani ve vlacích nemají napsáno, na jakou zastávku jedou a co je končená.
Ale jako my mají napsáno „neopírejte se o dveře“ (neosírejte dveře, hihih). Tedy skoro. Oni mají „Pro vaši bezpečnost se neopírejte o dveře“. Také mají nálepky se jmény stanic, ale co je nového, že k tomu mají obrázky! Každá stanice jméno a obrázek s barvou linky, a když je přestupní, má ty barvy na půl. Nikde jsem ale nenašla celý plán metra tak, jako to máme my, což ale rozhodně chápu, protože jak si můžete všimnout, nemají jen 3 linky, že…
Jinak sedadla mají z plastu a stejně jako my, 2 a 1 nebo sedadla po celé délce (jako my ve starých). Matka mi řekla, že metro je nejbezpečnější MHD, sestra mi řekla, že metrobus. Viděla jsem i autobusy a trolejbusy a nemají tramvaje. V busech a všeho, co není metro, se pla
tí řidiči a je to nějak 6 prsos nebo tak nějak a také s tím můžete jet, kolik stanic chcete.
Když jste v metru, přijdou tam lidi a začnou řvát „Kapesníky! 2 balíčky za 5 prsos!“ a podobně. Co mě ale překvapilo víc, bylo, když přišel pán s batohem a s CDčkama v ruce, zapnul diskman, z batohu, kde měl repráky, se ozvala hudba a on začal „Hudba mexicaaaana, pro každou chvíííííly, pro jakékoli formáty za 10 pesoooos“ už ze zvyku více zazpíváno než řeknuto. Když chcete něco koupit, jen na něj kývnete nebo zvednete ruku.
Btw3: Teď koukám na televizi a je tam reklama na čisticí prostředek Mr. Musculo, což znamená Pan Sval.
Nebylo tam tolik lidí, jako na co mě připravovali. Ale to rozhodně neznamená, že to bylo jako v Letňanech v 5 hodin ráno! Lidi byli, nebylo přecpáno. Taky že jsme tam nebyli v nijak tragickém čase jako třeba v 7 ráno, když jedeš do školy, že. A také se pouští starší sednout.
Matka dostala chuť na torty, což jsou jako housky se salátem a šunkou nebo masem, avokádem (ho strkají všude a nemůžu říct, že by mi zrovna moc chutnalo), čili, cibulí nebo s čím to chcete. Tahle torteria je rodinný podnik a to už od roku 1963 a má několik cen za nejlepší tortu roku. Ale neřekli byste to do ní! Vypadá jako špinavý malý obchůdeček. Btw4: obchody nemají dveře a všechno vypadá nejvíc špinavě, hnusně a čínsky. Maminka by celé dny zvracela.
Btw5: Všimli jste si, že Hamletovo Být či nebýt je ve španělštině „Ser o no ser“?
Napapali jsme se a vrátili zpět do metra, jeli jednu zastávku ještě po 3. lince a potom přestoupili na červenou, také jeli jednu zastávku, vystoupili a přijeli tam, kam jsme chtěli. Prošli jsme uličkou se stánky, což všechno mělo nádech Virgen Guadalupe (panny Marie), která má druhé jméno Maria a los catolicos ji oslavují mnohem mnohem víc než nějakýho jejího potomka Ježíše.
A na tomto místě, kam jsme přišli, se objevila totiž Juanovi Diegovi, právě ona Virgen Guadalupe. Takže na počest tohohle tady udělali asi 15 kostelů, které jsou ale nádherné!
Mě to ohromilo. Na toto místo přišel Jan Pavel druhý za svého otcovství a má tam mnoho upomínek a jednu svou obří sochu. Všichni z rodiny se mi svěřili, že Benedikta 16. nemají tak rádi jako Juan Pablo.
Mají tam také jeden krásný obří a moderní kostel. V tomto jsme zůstali na mši, u které matka usnula a skoro spadla z lavice, z čehož jsem se opravdu překvapila… A samozřejmě zase přišli s „přispějte na kostel“ a tentokrát s plechovou krabičkou, což mě nasralo, protože mi to připadá jako „aby bylo pěkně slyšet, kdo přispěl a kdo ne, cink“. Já jsem dala svých 20 prsos na pomoc Haiti. No nevím, bylo to do krabičky v kostele, tak doufám, že se neztratí v jídle a korálech pro kněží.
A toto mě přimělo k přemýšlení. Ano děti, je to tak. Přemýšlela jsem. A zjistila, že se nemůžu rozhodnout. Když vidím ty nádherné kostely, baziliky, katedrály a všechno toto, říkám si „jéé“, ale když si řeknu, kolik peněz do toho museli lidi i stát nastrkat?! Nebylo by lepší, kdyby se toto dalo třeba na vzdělání chudších nebo něco prostě s těma chudýma, protože je to něco strašnýho tady! Nebo cokoli jiného. Ano, samozřejmě vím, že také je důležité nějaká sociální kultura. Tak to chcete mít doma pěkné, aby se vám tam žilo lépe a i tak chcete mít hezké město i zemi. Rozumím. Ale když máme tak moc lidí, kteří žijí ze dne na den, z huby do huby? Stavět tak obří a drahé věci? A proč se to všechno pro ty bohy dělá? Proč se musíš křižovat a modlit a chodit do kostela a blablablablabla? Vždyť ten/ta nahoře je ve tvém srdci a tak snad ví, že jí máš ráda, i když jí neděláš obří kostel, ne?
No, nebudu tady vyvíjet zase tyto teorie. Někdo přijde a řekne mi „seš kráva“. Bueno. Tady jsou fotky, co jsem našla na googlu. Totiž… Můj fotoaparát již nám odešel na věky… Mrzí mě to. Tak se přede všemi vámi ptám mé matky, mohla bys mi dát dárek k narozeninám maličko dříve ve formě peněz na foťák?
Co dodat. Bylo vedro. Koupili mi zmrzlinu v pytlíku, která je zmrzlá a je v pytlíku. Ha, nakousne se v rohu a saje se. Je to sranda. Vnutili mi koupit si náramek. A jak to bylo všechno s tou panou Lupitou, tak mam jeden s rolničkama, takže zase zvoním, když chodím a mezi nimi visí její malý obrázek. No, uškubávat to nebudu, ne?
Vrátili jsme se metrem a šli koupit ještě barevné papíry pro Marisol do školy, koukala jsem tam na stánky a viděla maličkou vodničku.
Jsem šťastná. DF bude něco úžasnýho!

9 komentářů: „La campecina en el grande ciudad

  1. Jééééééééé, celý článek jsem si říkala, na tohle chci reagovat, na tohle, na tohle a teď už nevím na co, byl to fakt megačlánek. Já jela dneska taky metrem, zamrzla mi nafta, dvacet stupňů nad nulou, to by byl sen!!!!! Nasmála jsem se jak blázen, když maminka spadla z lavice, to je fakt božíííí. To jsem ráda, že vím co k narozeninám, napiš kolik peněz a jakou formou ti je mám poslat! Držím aplce a zdravím DF. Pus, i

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.