Unas vidas, unos animales, unas caidas, unas camaras, unos manoseos, uno patriotismo y unos baňos

Po dlouhé době jsem tu s českým článek. Na článek o škole a o školách jsem neuvěřitelně líná a nemám ani trochu nálady, takže přicházím s jedním s poznatky, které nevím, jestli máte rádi nebo ne, ale mně se líbí. Je možné, že ti, co četli to španělské, tak už něco z tohoto článku vědí. Ale kdo ví, jak jste co pochopili.
Jsem na jihu Mexico city ve velkém jednopatrovém domě z mého deja vu, chodím na Tec a jsem tam spokojená.
Když se mě někdo zeptá, jestli se mi víc líbilo v Meridě nebo v D.F, říkám, že D.F. A když se mě zeptají proč, odpovím, že protože je to tu více živé. Pravda je, že opravdu se mi líbí více tady, ale kdo ví proč? Jak je to město velké jako kráva (10 milionů obyvatel), tak je také nebezpečné, takže mě nikdo nenechá jet někam v MHD a dokonce ani v taxi. Všude mě musí dovážet rodiče nebo sourozenci a tak – jak už k mé povaze bývá – radši nikoho o nic nežádám a zůstávám jako nějaká asociální blbka celé dny doma, protože nechci způsobovat problémy. Má debilní rodina má také nějaká pravidla, které prostě nechápu a nesnáším. Říkají věci jenom proto, aby něco řekli a oddálili problém na co nejvíce to jde. Takže příklad; v pátek jsem chtěla jít s mými kamarády do kina a pak přespat u kamarádky. Říkám ve čtvrtek matce a ona, že se musí poradit s otcem. V pátek ráno se ptám otce, všechno mu vysvětluju a on říká, že uvidíme. Jsem ve škole a už bych celkem ráda věděla, jak to bude. Sestra mi řekne „Řek mi votec, že dneska půjdeme na rodinné jídlo“. Hmm… ok, tak do kina asi ne. Jedeme v autě a já se ptám, jestli můžu jít přespat k té kamarádce. Otec se ptá, co že to chci. Vysvětluji ještě jednou. On mi říká, že se mu to moc nelíbí, že nemají rádi, když se takhle u někoho přespává a že kamarádku ani neznají. Tak já – již poučená z minulých pokusů – se ptám přímě tak můžu nebo ne? A on, že hmmm… no… nevím… Tak si říkám, ok, tak to asi znamená ne, tak napíšu kamarádkám, že nemůžu. A tak kolem osmé hodiny večerní říká otec „tak co, půjdeš tam, kam jsi chtěla?“. A já v duchu (teď jsem napsala v duju) myslím na jednu pěknou mexickou nadávku. Takže už jsem tu asi více než 2 měsíce, ale nebyla jsem skoro nikde. V Meridě bych mohla, kam chci a kdy chci. Plus mínus. Ale to, že se mi tu líbí víc, je asi v lidech. V Meridě jsem znala skoro všechny jako malé dětičky, všechny stejně oblečené a všechny stejně stejné. Tady je to rozdíl. Od Jonas Brothers přešlo k otevřené konverzaci o velikosti penisů a už se nikdo nediví mému kondomu v peněžence. A všichni odlišní a všichni myslící svou hlavou. Našla jsem na Tecu naprosto úžasné kamarády, které mám strašlivě ráda!
Jinak tak co dál. Napsala jsem tu esej, co jste možná někdo četli na googlu překladači a také jednu další, naprosto dokonalou. Měli jsme udělat jakože článek do novin, o nějaké pohádkové postavě. Já jsem měla Sněhurku zneužívanou v obchodu s prostitucí. Bylo to vtipné a naprosto nádherné! Četla jsem to před tabulí a četla jsem to celkem i hezky a všichni se smáli! Proč ale mluvím v minulém čase a už jsem jí sem nehodila? Můj drahý profesor na španělštinu ji ztratil. A já nemám žádnou kopii a nic. To jsem si pobrečela.
Naší divné čivavě se narodily 4 děti. Jsou podobné myším. A matka je zplodila se svým synem. To je hnus. Začala jsem nenávidět psy. Potom, co s nimi někdy spí Marisol v pokoji, který také obývám, se mi začali hnusit úplně nejvíc. S kočičkama to máme jiné, k našem třem, co jsme si přivezli z Meridy, kde jich bylo 6, máme teď jedno nové celé černé maličkaté, kterého jsem pojmenovala Klux (KuKluxKlan) a který vypadá jako Hombre Lobo (Muž Vlk, Wolfman). Matka po přestěhování do D.F. řekla, že budeme mít buď jenom 3 kočky, nebo odejde z domu. Máme čtyři a matka zůstává.
Mexičané nemají Apríl. Jako 1. dubna. Ptala jsem se a někdo mi řekl, že jako den vtipů mají 28. prosince. A 30. dubna (čarodějnice) mají Den dětí.
Dneska jsem bourala s bratrem. Bratři jsou žárliví na své sestry, všichni. A otcové také. Věc, kterou nechápu. Bratr viděl svojí sestru líbat se s klukem, který není její novio, a tak asi 3 minuty potom, jsme stáli čekající na auto před námi až se rozjede a takhle čekáme a najednou vidím, jak se bratr rozjíždí a napral to do auta stojícího před nám. Btw: samozřejmě všichni po mexickém způsobu bez pásů. Paní se nasrala a museli jsme zavolat pojišťovnu. Toto způsobilo, že jsme tam čekali asi hodinu a půl, než se všechno vyřešilo. Nic se nikomu nestalo, skoro ani autu. Jenže ta hodina a půl v autě byla rozhodně nečekaná a proto ani můj močový měchýř nebyl moc připravený. No, myslela jsem, že zhynu. Ale vydržela jsem to, došla si doma a k mému překvapení jsem močila asi jednu minutu v kuse, což chápu, že vám nepřipadá tak důležité, ale mě to přišlo tak zajímavé, že jsem to musela někam poznamenat! K vaší smůle jsem zrovna psala na blog.
Jeden osmiletý kluk se mi smál, že neumím mluvit, ale nepoznal, že nejsem Mexičanka! Ale za to dnes mi profesorka na ZSV řekla, že neumím mluvit dobře, ale slova jako „děvka“ umím.
To jsem se zase jednou nasmála. Když přijedeme autem a zaparkujeme u domu, máme tam takové místo mezi tím místem, kde je vjezd a kde jsou schody vedoucí k domu. Tak jsem jednou chtěla jít k autu. Špatně jsem odpočítala vzdálenost mezi schodem a místem, kde se parkuje a nevyšplhala jsem je jednou nohou tam nahoru. Tak si říkám je to jedno, prostě spadnou druhou nohou tam dolů a vyšplhám se ještě jednou. Ale něco se stalo. Spadla jsem plánovaně na tu druhou nohu, ale když jsem dávala dolů tu druhou, zjistila jsem, že přesně za tou první mám schod a jak se nakláním dozadu, že už to nedám. Tak jsem rychle udělala obrat a pro změnu se mi pod nohy připletl druhý schod a dokonce i lampička. Tak v panice, ať hlavně nezničím tu lampičku, jsem padala na záda. A spadla jsem na záda na ty schody kamenité.
Jestli se může říct, že existuje věc, ve které jsem mistr, je to v padání. Každý den spadnu nebo zakopnu ta nejméně dvacetkrát a nikdy se mi nic nestalo. A tak ani teď. Spadla jsem na tu zem jako do polštáře. Proč to ale říkám. Při té akci jsem si roztrhla kalhoty z vnitřní strany stehna. Ach.
Asi po deseti letech jsem pochopila tu reklamu na nějaký jogurt, kde byl Tarzan, který narazil svým nářadím do stromu a říká „Jooogurt! S ovocnou drtí!“.
Objevil se nový problém. Nebo ne tak nový, ale asi jsem o tom začala víc přemýšlet. Jak jsou ti Mexičané tak srdeční, jsou si blízcí a pořád se objímají nebo
na sebe pořád sahají, mám takový problémek, že nevím, kdy to znamená „sahám na tebe jako na kamarádku“ a „sahám na tebe, jako že chci něco víc“. Nerada bych se dopustila nějakého trapasu či nedorozumění, kterých už se mi tady stalo několik tisíc.
Konečně jsem si koupila foťák! K mému překvapení všechny byly dražší než jsem myslela, ale nakonec – jako šikovná holka – jsem našla jeden
podvodní za 2 500 prsos od Olympusu, kterému jsem musela koupit paměťovou kartu za 500 a ke kterému mi darovali jednu MP3 s 2G!
Na Mexikáncích se mi moc líbí, jací jsou to vlastenci. Na všech místech mají barvy své vlajky nebo vlajky, nebo názvy města, země, státu; každé místo má své tradice, které se provozují a i přes ty všechny děsivé věci, co se tu dějí, vypadá to, že jsou tu spokojení. Kdy jste nějakého Čecha slyšeli říkat „Heleď, pravda je, že bydlet v Česku je super!“. Ve Francii také mají rádi Francii a všichni vědí, v čem je dobrá. Já o Česku nevím nic. Mám ho ráda, ale říct o něm něco mi dá hodně práce. Proč nemáme předmět o té naší zemičce?
Už jsem zjistila problém s veřejnými záchody. Také vždycky jdete do předposlední kabinky?

24 komentářů: „Unas vidas, unos animales, unas caidas, unas camaras, unos manoseos, uno patriotismo y unos baňos

  1. [2]: Mamička: To sem se na smála, když jsem četla Ančin komentář a hned potom ten tvůj. Neboj, zatím mě střeží všichni strážní, ale musím říct, že mě to již začíná maličko nudit! Když už jsem jednou pojištěná, tak proč toho nevyužít! A ještě k tomu pak nebudu mít veselé historky z natáčení! Hehe, je to vtip. Ale včera v noci prý tady zemětřáslo a já nic necítila! Život je tak nespravedlivý! 🙂

    To se mi líbí

  2. Mě tak napadá, že ono je to tak asi se vším…pejskaři – nepejskaři (ono to je tak půl napůl) přitom nepejskaři bývají většinou kočkaři 😉 a naopak…je spousta podobných lidí a všichni si zaslouží toleranci…myslím aspoň za sebe, že nakonec je nejlepší asi neřešit 😀

    To se mi líbí

  3. VERiza: vidíš, buď jsou všichni nakonec tolerantní, nebo se na tebe ještě sesypat nestihli 😀 je to pravda, psi se takhle (od)soudit nedají, vždyť je to známý, že psi, když maj příležitost, tak…se chovaj jako psi 😀 Nic jinýho v tom nehledat 😀

    To se mi líbí

  4. Fůha dlouhý článe. Ovšem moooc zajímavý. Už dlouho jsme u tebe nebyla takže to teď musím napravit. Opravdu super zážitky s padáním. A buď ráda, že se ti nic nestalo. představ si, jakou tam mají zdravotní péči, kdyby se ti nedejbože něco stalo. Ale myslím, že o tebe, jako Čekos bylo super postaráno 😀

    To se mi líbí

  5. Kajo, pred Tebou smekam. JA bych mela strach odjet takhle na dlouho. A tvoje clanky? Nejlepsi zachrana z hodin dejepisu 🙂 Vzdycky se nasmeju 🙂 Btw, muzu se te zeptat, kam jsi tenkrat chodila na ten kurs psani? UZ se ti ten pobyt krati co? Vratis se vubec? POradne si to jeste uzij, pa Eliska :-*

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.