Los primeros días en mi país

Tak si už nějakou pěknou dobu říkám, že už by celkem byl čas na nějaký pěkný článek. Už jsem tady sakra dlouho a výmluvy už by mi možná i mohly dojít. Nedošly! V Mexiku jsem nechtěla psát, protože jsem byla v Mexiku a teď nechci psát, protože jsem tady. Užívající si prázdnin a toho, že jsem zpátky doma. 
Dvacátého devátého června jsem měla svou rozlučku v Meridě, třicátého v 5 hodin ráno (mx času) jsem odlétala z Meridy do D.F, kde nás potom odvezli do Queretara na předodjezdový kemp. Nikomu se tam být nechtělo. Všichni by byly radši už ve svých rodných zemích nebo se svými rodinami a kamarády tady v Mexiku. Kamarádi z Monterrey zjistili, že ten den, co odjeli, se přiřítil do jejich druhé domoviny
hurikán Alex a že tam celkem pěkně řádí.
Hráli jsme nějaké hry, sdělovali jsme si zážitky a strasti (rozhodně nejsem jediná, co měla problémy s rodinou), stěžovali si na mexickou AFS, smáli se a pomlouvali ostatní studenty, jedli poslední mexická jídla a naposledy mluvili celý den španělsky.
Po dvou dnech jsme se odebrali zase do autobusů a na letiště, rozloučili se s ostatními, čekali frontu tak na 3 hodiny a na poslední chvíli zmateně vbíhali do svých letadel. Já jsem to měla o to zábavnější, že mě měla vidět moje mexická starší sestra na letišti, ale byla obrovská zácpa a ona přijela až pozdě, když už jsem byla tam, kam už se bez letenky nikdo nedostane. Neměla jsem kredit a nikdo neměl kredit a tak jsem se zeptala nějaké prodavačky, jestli si od ní můžu zavolat. Vzhledem k tomu, že jsem přes slzy ani nemohla mluvit a asi jsem nevypadala zrovna nejlíp, mi ho hned první paní půjčila. Zavolala jsem, že už nemůžu vylézt a Mariana (sestra) řekla, ať to nějak zkusím ještě. Zeptala jsem se tedy těch lidí, jestli se to může, řekli, že ano a poslali mě někam, kde o tom nic nevěděli a kde mě poslali na informace, kteří mě poslali zase na to první místo. To už jsem neměla nervy ani čas. Vzala jsem batoh, notebook, tašku a Seňor Corazon (Pan Srdíčko) a už na druhé vyzívání vlétla do letadla.
Na Air France mluví francouzky, trochu anglicky a maličko španělsky. A letadlo velké jak kráva a já s mojí slovenskou spolustudentkou sedíme vedle Slováka, který se oženil s Mexičankou a žije v Paříži. Ačkoli letadlo bylo zase to velké a mělo tu televizi s nejnovějšími filmy, seriály, hrami a muzikou, já jsem se najedla a usnula. Z deseti a půl hodin letu jsem spala patrně takových 9. Již ze zvyku jsem nechala mé rovnátka v ubrousku na tácku, který potom samozřejmě odnesli a museli to potom hledat. Naštěstí našli!
Vyšly jsme a na Pařížském letišti čekaly asi 4 hodiny. Už jsme byly v Evropě. Ale bylo tam větší vedro než na letišti v Mexiku.
Shrneme to. Přijely jsme konečně na Ruzyně a já sem čekala s rodinou té Slovenky (jeli s námi až z Mexika, kam ji přišli navštívit) na kufry a tak mě napadlo, že půjdu na záchod trochu se upravit, aby se mě rodina nelekla a nezřekla se mě rovnou na letišti. Přijdu a tam už je jediný můj kufr na pásu. Běžím ke košíku, běžím ke kufru, napnu svaly, zvednu svých 23 a 22 kg na vozík, urovnám, rozjedu vozík, zjistím, kde je východ a jedu tam rychlostí 100km v hodině! Zpomalím, protože u východu jsou nějaký tři pánové v černé uniformě a jeden z nich na mě moc zvláštně kouká. Přiblížím se a slyším, jak říká, divným hlasem „Dobrý den, celní kontrola.“. Já jsem mu chtěla říct hola nebo buenos días, ale po asi vteřině přemýšlení o tom, jak zdravíme my, jsem řekla dobrý den. Pán se mi kouknul na cedulky, „Vy jedete z Mexika.?“. Podivila jsem se, jak to pán ví a zeptala jsem se ho na to a on ukázal na tu cedulku, co říkala MEX. Udělala jsem uznalé „Áaa“.
„Vezete něco tekutého?“
„No, eh, mám ňáky sals.. ehm.. ash.. omáčky? Asi tres.. eh.. tři boFLAŠKY!“
Dlouhé ticho, už jsem se pánovi začala skoro smát, když se ozvalo „Takže vezete jen své svršky.“
Nemáte tušení, jakou strašnou chuť jsem měla říct „A spodky taky!“. Ale já sem slušně vychovaná a tak jsem se zadržovaným smíchem zakývala a pán mě pustil. Tak jsem zase nabrala rychlost a než jsem se stačila rozhlédnout, už sestra s matkou závodily v běhu na podpatcích. Já odhodila kufry, tašky a dokonce i Seňor Corazon a už jsme blokovaly provoz! Táta na mě čekal s roztaženým transparentem „Bienvenido Karo“ s kaktusem.
A už jsem tam byla. Měla jsem problémy mluvit, co se mi nevyléčilo do teď, ale už je to lepší až na to, že někdy si nevzpomenu na nějaká česká slova nebo nechtě řeknu nějaké španělské slovo či větu.
Tento den jsem snědla zelňačku a pak si chtěla povídat, ale všichni už byli unavení a tak jsem tak kolem druhý hodiny ranní musela jít spát.
Všichni nadávali na
to vedro, ale jsem ho necítila. Dneska jsem ho cítila asi poprvé tak moc. Jó, doma bez klimatizace… To je masáž! Ale to nepředbíhejme, že.
A tak jsem první dny odpočívala, četla si o
popříjezdovém šoku, hrála se sestrou Simáky a Starcraft, nemluvila na matku, protože byla strašně nervózní ze svých zkoušek na Bakalářku a spala každý den tak 7 hodin, protože jsem nemohla usnout a pak mě ráno holky vzbudily a během dne jsem usínala na všech místech. A musela si uklidit pokojíček. 
V úterý jsem jela za dědou, ve středu jsem si udělala tramvajenku a viděla se se svými kamarádkami z mé třídy z prváku a ve středu jsem šla na oslavu narozenin kamaráda ze základky, kde jsem přespávala a tento den jsem se jela kouknout na tábor, kde jsem byla až do včera. Dneska budu umírat a léčit si doma nohy, zítra to vidím stejně, potom jedu zase na nějaké dny na tábor a potom mi přijede sestřenice a budu s ní.
A pořád jsem unavená. Nejsem skoro vůbec na compu. Nechci být na facebooku (což se u mě jen tak nevidí!), ani mluvit s mexickými kamarády po msn ani s českými po icq. Nechci nic s nikým, pokud je to přes počítač nebo mobil nebo cokoli elektronického. A jsem neuvěřitelně ráda, že se nemusím učit na rozdílovky!
Jakto že nemusím? Že bych si tak věřila, že bych to dala i bez učení? Nebo mě berou bez zkoušek? Ne, dámy a pánové, já budu opakovat. Někdy v květnu em se totiž začala pídit o co jde a co se musím všechno naučit a oni mi řekli, že bych se musela fyzicky ukázat ve škole už v červnu, což bylo před termínem a toho, co bych se musela naučit, bylo neuvěřitelně moc
! A tak jsem si řekla, že proč přijít o pár týdnů v Mexiku, kam nepojedu už kurva dlouho a strávit celé prázdniny, kdy bych si chtěla odpočinout a vidět všechny mé kamarády, v knihách a pak to stejně nedat a jít do druháku? To už se na to vybodnu rovnou a můžu si bez stresu užívat. No ne?
Tak jsem teď po dlouhé době na počítači a na netu. A zase jdu a těším se na to!
PS: Mám od dnes  nový mobil, máma má nové auto, sestra objednala nový notebook, mám nové zrcadlo, větrník, skleničku a obrazy na zdech pokojíčku a hromadu věcí, které se mi na zeď už asi nevejdou. 
PS2: Blogu už jsem čtyři roky a měsíc a já jsem si toho všimla asi před měsícem.
PS3: Už nám skončilo MS ve fotbale.
PS4: Puede pasar que quieran, pero nunca olvidaré este aňo en México. Siempre lo amaré, me regresaré y siempre le estaré fiel! Te extraňo, México!
PS5: Článek jsem si podruhé četla jen do půlky, tak jestli se tam objevují nějaké chyby či nejasnosti, omlouvám se, ale je mi strašné vedro!

8 komentářů: „Los primeros días en mi país

  1. Protože v Mexiku jsou na to zvyklý, maj tam všude klimatizaci, klimatizovaný domy, obchody, restaurace, a většinu dne stejně strávíš v práci, takže o tom vedru ani nevíš. A v poledne si dávaj siestu. A někde tam maj i vítr. Takže já se nedivim, že si stěžujeme, a stěžuju si taky !

    To se mi líbí

  2. Je to fakt, u nás, když nechci padnout vedrem, musím chodit po obchodech, ty jediný jsou klimatizovaný 🙂 Tak mě napadá, Maxičani maj vlastně kliku, že tak jako celník si jejich zemi spojuje většina lidí hlavně s tequilou a pak třeba ještě s tortilama a ne s bílým práškem…máme rádi Mexiko 🙂

    To se mi líbí

  3. na teploměru co má soused na zdi kam pere slunce je teď něco přes 50 … V kanclu dneska 31C, v pondělí bylo i 33C. Hold pošťáci jsou na klimošky chudý. S těma rovnátkama fakt dobrý!

    To se mi líbí

  4. Máš můj obrovský obdiv, jet do tak vzdálené země a být tam rok … Sama sebe si nedovedu představit někdě v cizině na rok, bez toho co mám tady … opravdu Tě obdivuju, že jsi to zvládla a přeju ať si zase brzy zvykneš tady v Česku 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.