Těm, co je nám už více, již došlo, že náladu či názor nebo jen myšlenky může změnit naprosto všechno. Ať je to dědovo poučení, sestřenčin smích, pohled člověka na ulici, kamarádův údiv, sestřiny rady, kamarádčina změna chování nebo matčino konstatování. I ačkoli to bagatelizujeme a možná to i za chvíli zapomeneme, v našem podvědomí se vzpomínka uloží a naše budoucí činy se na to budou ohlížet. Aspoň trošku.
Když vidíme v televizi kytaristu, který to dotáhl daleko a vypráví o tom, jak tvrdě trénoval a jak to rozhodně nebyl žádný med, vzpomeneme si na lekce kytary a na to, že leží již dlouho v pokoji, kde se na ni práší a začneme intenzivně hrát. V tu chvíli všichni chceme být kytarista. Následující den slyšíme dědu, jak se pořád ptá, co jste řekli a to je jeho sluch rozhodně ještě dobrý; v tu chvíli slibujeme sami sobě, že konečně začneme tdénovat pořádně r a ř na logopedii a začneme artikulovat. Na začátku školního roku si každý den sedneme k sešitu a zopakujeme si, co jsme ten den ve škole probrali. Po autonehodě kamaráda už nikdy nepřejdeme ulici bez zebry. Po zhlédnutí videa z videacesky.cz „Without arms without legs without troubles“ si už nikdy nebudeme stěžovat, po „Úsměvem ke štěstí“ budete na vždy šťastni a po krásném mexickém filmu El estudiante si ze začátku filmu hned zítra najdeme kluka, se kterým budeme až po zbytek života a nakonci napíšeme článek na blog.
Ale po pár minutách, po pár hodinách nebo pár dnech, všechno je pěkně uloženo v podvědomí, ale ve vědomí se to již moc neotiskne. Na kytaru se zase začne prášit, tdnenýdky zůstanou jen v notýsku, sednutí lepší k televizi než k sešitu a navzdory usměvavému pánovi v černobílém krátkém filmu se objevíme zase v metru s nasraným pohledem zabíjející lidi. Všechno nás poznamená, to ano, ale rozhodně ne tak, jak jste si mysleli, když jste byly ve fázi poznamenání. Tak to prostě je a tak si na to musíme všichni zvyknout. Já jsem ale teď v poznamenané fázi a patrně z ní již dneska nevyjdu. A doufejme, že ani zítra a že malé účinky to bude mít i nadále.
Po El estudiante – neznámém mexickém filmu, o kterém v češtině není ani zmínka, ale já ho v Mexiku viděla v kině – jsem se rozhodla, že už nikdy nesmím spadnout do té fáze, že bych byla doma, koukala celé dny na filmy, válela se jako prase, jedla všechno jídlo, co jsem našla doma a co se nemuselo vařit, měla problémy s matkou, protože jsem nic neuklidila, nasraný kamarády, protože s nimi nikdy nikam nejdu a moje nejlepší storky by byli „…tak se tam tak válím, jsem na tom gauči a najednou zjistím, že kočka je už třetím dnem na stejný pozici a vůbec s nehejbe! Málem chcípla, protože jsem jí nedala už asi měsíc nažrat…“.
Proč být doma? Sami? Není lepší zajít si někam ven? Mít zážitky? Mít opravdový život? Ježiš, proč by někdo měl být celé dny doma ve svém stereotypu a nezažívat naprosto nic, když přitom ho čeká tam venku tak úžasný svět, plný úžasných věcí a hlavně úžasných lidí?! Je to strach ze selhání? Ale proč? Samozřejmě, že žádný zážitek se neobejde bez problémů, naštvání, smutku, čekání, zvednutého obočí, ironických výrazů, páry z nosu a křiku. Ale – cituji kamaráda Sharpyho „Lepší, ať se mi něco stane, než aby se mi v životě nestalo nic“, což řekl, když jsme se bavili o nebezpečnosti D.F. a o tom, jak ho tam obden přepadávají. Zážitky, za které v momentu, co se nám dějí, nejsme vůbec rádi, jsou ty, co nás obrňují a připravují na další podobné situace, které jistě nastanou a za které bychom měli nejvíce děkovat. Ty, Které nám dávají sílu do budoucna a poučují nás, abychom se tomu příště již radši vyhnuli. Rozhodně hesloCo tě nezabije, to tě posílí funguje.
Svět mimo obvyklý stereotyp je plný života. Když objevujete věci, když se učíte, když se smějete, udivujete se. Život je od toho, aby se žil. A když už se musí žít, tak proč si ho neužít? Něco bychom si od těch Mechikánců rozhodně vzít měli; nebojí se selhání a nebojí se to potom zkusit znovu a znovu. Jsou nabití energií, láskou a radostí. Proč nehodit komplexy za hlavu a život nepřežívat, ale opravdu žít?
*pokyvuje*
To se mi líbíTo se mi líbí
Jo, moc se stěžujem a tak si život ztěžujem..
To se mi líbíTo se mi líbí
Ať ti dlouho vydrží poznamenání! Realisticky musím ale přiznat, že na červenou nebo bez zebry budu po Praze chodit furt. Hodit neúspěchy a trapasy za hlavu je sice hezký, ale záleží, jestli ti to nevpálí čecháčci zpátky. Bohužel mám spíš tuhle zkušenost.
To se mi líbíTo se mi líbí
Je to tak … a u mě to platí taktéž.Něco si řeknu, nadšení mi vydrží tak dva dny a pak to nabere zase staré obrátky a vrátí se to do těch starých, zajetých kolejí.
To se mi líbíTo se mi líbí
Honzis: Já vím, jsou to kecy. Byla jsem v tý náladě 😀 A už mě to přešlo ;o)
To se mi líbíTo se mi líbí