Račanovic výlet plavat…

Jednoho krásného letního dne se tři kamarádky rozhodly jít plavat. Dvě z nich – sestřenice – bydlí od sebe 10 minut autobusem a tak se rozhodly, že pojedou s sebou. Plán byl – sraz všech tří na Letňanech v 14 hodin. Od sestřenice ke mně jede autobus, který jede až do Letňan a tak jsme se dohodly, že pojedeme tím, co od sestřenice jede ve 13:10 a ode mne v 13:22 a dojedeme ještě s pořádným předstihem.
Poprvé od svého návratu z Mexika jsem z bytu odcházela včas a byla jsem na sebe hrdá! Ale najednou při obouvání pravé boty slyším „kap, kap… KAP, KAP!“ a tak zvednu mobil a tam sestřenice, že hledala mobil a že přesně před minutou jí to ujelo. Tak jsme se usnesly, že počkáme na další autobus, který jel až za půl hodiny a přijedeme do Letňan ve 14:06.
Tak si tak sedím, koukám na seriály (každý den maraton Mash, Mash, Reba, Zoufalé manželky) a najednou zjistím, že už je zase čas. Tak mám ale pořád dost času, vybavuju se s matkou, dávám najíst kocourovi, zkouším, která šála se mi víc hodí, nasazuji botičky, otevírám a zavírám všechny dveře, jedu výtahem, na ulici se zastavuji, píšu smsky a kochám se přírodou. V půlce trasy, co trvá mou normální chůzí (skoroběh) 13 minut, se líně kouknu na hodiny a koukám, že je 47 a mně to jelo v 52. Snažím se běžet, ale to víte, má fyzička rozhodně nikdy nebyla na nějaké větší běhy a po roce válení se v Mexiku tuplem ne, a tak běžím takový indiáncko-mexický běh (10 kromů během, 100 chůzí). Koukám na hodinky, už tam skoro budu, z posledních sil vyběhnu na kopec (mírné zvýšení chodníku) přesně tak, abych viděla na zastávku a tudíž na přijíždějící autobus. Vběhnu na něj a vidím mou 110, jak zavírá dveře a projíždí kolem mě. Sestřenice v něm koukající na mě s ironickým úsměvem a mobilem u ucha. Kap, kap… KAP, KAP!
(funění)
„…ty vole!“
„Pěkný!“
„To až ti budu vyprávět, to se nasměješ“
„Hehe, věřím.“
„Tak co budem dělat?“
„Nevim! Hahaha!“
chvíle ticha a mého funění
„Tak jeď metrem na Hloubětín a tam se sejdem, protože ten bus tam jede taky a pak uvidíme.“
Tak jsem jela. Vystoupila jsem za jednu zastávku na Hloubětíně a volám sestřenici. Ta mi oznamuje, že to na Hloubětíně nezná a jak na sto desítce nejsou ty tabule, co ukazují kam jede a jsou tam asi 3 zastávky podobně znějící (Sídliště Hloubětín, Hloubětín, Nový Hloubětín), že si nevšimla, kde vystupuje a vystoupila stanici před Hloubětínem, ale že jí za chvíli jede autobus, který ji tam odveze.
Já jsem mezi tím chtěla zjistit, jestli neexistuje nějaký další autobus, který by nás dovezl tam, kam potřebujeme. Neexistoval a k tomu jako bonus jsem neviděla žádný autobus, který by měl jet od Sídliště Hloubětín a přivézt sestřenici. Naštěstí Hloubětín je velký a zastávka tam byla, jen v ulici, kde jsem nemyslela, že by nějaká autobusová zastávka mohla být.
Uviděly jsme se, když jsem byla na tramvajovém ostrůvku uprostřed silnice a ona v zahýbajícím busu. Vystoupila, uviděly jsme se a já jí šla tunelem naproti. V tunelu jsem se strašlivě lekla nějakého pána, takže jsem na něj zařvala své
JÉŽIŠ!
a pokračovala dál. Vyšla jsem z tunelu a tam nikdo. Pak na mě ale někdo zavolal „Já už myslela, že jsi mi zase zmizela! Jsem tě viděla a najednou projelo auto a ty nikde! To bylo jako v těch hororech!“.
Zjistily jsme, že nejlepší cesta bude asi metrem, autobusem a pak zase metrem. V metru jsme byly tak rozrušené, že jsme jely a najednou stojíme na nějaké zastávce. A sestřenice říká „Ty jo, není ona to Vysočanská?“, došla k zavřeným dveřím, koukla okýnkem ven, váhavě zmáčkla tlačítko na otevření, vykoukla hlavou a zařvala „Ježiši je to ona!!“ a za skoro zavírajících se dveří vyběháváme z metra ven.
Mezi tímto naše třetí kamarádka čekala celou dobu již v Letňanech. Říkaly jsme si, že nás patrně už asi zabije a doufaly, že si alespoň přinesla nějakou tlustou knihu na čtení.
Vyběhly jsme z metra ven a já říkám „Já tudy vždycky jezdím do školy, musíme sem„, ale sestřenice kouká i na další stojany s jinými autobusy a zrovna přijíždí 151 a tak na mě volá, že jede až do Letňan a tak v záchvatu paniky vletíme do té 151, a když se zavřou dveře, hlasitě o tom diskutujeme a já „Ona jede do Letňan, ale přes nějaký prdele strašný!“ a v tom se otočí nějaké dvě slečny a ta jedna říká „No, to jede… no“.
Jely jsme Ke klíčovu, Pod Krocínku, přes Klíčov, Klíčovskou a Krocínku a už jsme byly na Proseku.
Od této chvíle již všechno proběhlo v pořádku. Dojely jsme se skoro hodinovým zpožděním, kamarádka nás naštěstí svým čtvrtým dílem Harryho Pottera neumlátila a nakonec z toho byl docela pěkný výlet a rozhodně vtipná storka…

8 komentářů: „Račanovic výlet plavat…

  1. Ikdyž jsem to zažila.. smála sem se svym smíchem co ho důvěrně znáš :DDDD ale tak trošku jinak byla ta vysočanská.. ale nevadí :DD stejně jsem se pobavila a KLárce se omlouváme.. ;*

    To se mi líbí

  2. Dneska to bylo docela zajímavý, neb vlak dobíhali lidi v každý zastávce, samo včetně mě 🙂 A pak si tak vystupuju v Libni a on tam byl o 3min dřív než obvykle. Snad musel i odjíždět před jízdním řádem. Takhle mě nutit běhat v pondělí po ránu, hrůza.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.