V Čechách se dějí zvláštní věci

Já jsem jeden z lidí, který se snaží být k lidem, které nezná, vždy alespoň usměvavá, aby si nezkazila první dojem a někomu zbytečně třeba nekazila den. Jinak to však chodí k lidem, která už znám a to potom zaujmu antisociální postoj. Nikdy ale nedělám držky, neodsekávám, když o nic nejde a většinou aspoň trošku pohnu koutky nahoru. (To si o sobě myslím, pokud máte jiný názor a já žiji v mylné představě, nebudu ráda, ale budu ráda, když mi to řeknete, třeba bych to mohla ještě změnit; puberta – doba poznávání)
Tak si takhle jednou jdu Prahou. Jsem polomrtvá, přes nudle, které si v mém nosu pěkně užívají a množí se, nemohu dýchat, a proto musím mít otevřenou pusu, což nesnáším, protože mi to táhne oči dolů a pak mám nepřítomný pohled. Mám zalehlé uši a tak nic neslyším, jsem unavená, mám pěkné slušivé kružnice pod očima, vedro se střídá s chladem, potím se jako prase, mé vlasy již nemají takovou úpravu, jakou měly, když jsem se vzhlédla naposledy doma v zrcadle, mám těžkou tašku, mokré boty, vypadám jako feťák a bolí mě v krku. Naštvaná, že vůbec musím opouštět můj pěkný byteček, kde podle libosti a návalech tepla a zimy ze sebe můžu rvát domácí obleček a pak si ho zase nandat.
Jdu s kyselým a dosti naštvaným výrazem. Vlezu do metra (v metru je vždycky největší zábava) a tam je sám jeden pán v růžové košili, který sedí na sedačce a klepe nohou do neviditelného rytmu (neviděla jsem žádná sluchátka), kouká na všechny strany a na všechny strany se také usmívá. Tak na něho tak koukám a srdce mi poskočí! Vylezu z metra, jdu k zubaři a po cestě vidím nějaký pár manželů s dítětem v kočárku a dítě úplně vysmátý. U zubaře jako vždy sympatičtí, vylezu z Vinohradské nemocnice a plížím se metrem směrem Flora pro můj twistroidní B-Smart, na který jsem se těšila asi týden. Vzhledem ke včerejšímu stresu jsem mohla sníst jen půlku* a tak sem si to nesla v ruce v té krásné krabičce, která už mi stojí na knihovně. Při chůzi do španělského institutu jsem se asi 5x ztratila a v institutu byly obě dvě paní takové odměřené, což jsem si takhle nepředstavovala. Jedu domů a cestou se stavím na poště. S paními na poště se to má tak, že ani jedna není sympatická, všechny řvou, všechny odsekávaj, všechny jsou nervózní a nebaví se s vámi. Teď jsem přišla na svou neoblíbenou pobočku na Černém mostě a překvapme se! Paní nebyla sympatická… byla TAK sympatická, že mi až vypadlo číslo pinu mé karty a musela jsem na něj asi minutu vzpomínat. A paní mě podporovala! Tak mě dostala, že jsem až musela říct nakonec „Nashledanou, hezký zbytek dne!“. Ale tímto ještě nekončí! Jdu užaslá pro kolu (ne
colu) do Alberta nebo Billy nebo Penny, kde to vždycky také zrovna není pravé místo na pozvednutí nálady a prostě se stalo něco neuvěřitelného. I ta prodavačka se na mě usmívala! Náhoda nebo jsem vypadala tak hrozně, že všem připadalo akutní podpořit mě aspoň úsměvem? To se dozvíte na konci pořadu… Věřte nevěřte!
V celku to byl tedy moc hezký den. Ačkoli s nudlemi a nedýcháním, tak mě mnoho lidí překvapilo (a když do toho ještě vmetu sympatického policistu z jiného dne?!), řekla jsem to, co mě včera tak dostalo kamarádkám a matce a oni řekly „No a co?“ a nakoupila jsem si něco, abych tu neumřela hlady, když je sestra a matka pryč. Jsem ráda, že jsem žena. I když musím týden v kuse hostit tetu Irmu, můžu se svěřit s čímkoli mým kamarádkám, kamarádům nebo rodině. Chlapy to v sobě dusí a třeba z toho dělají ještě většího velblouda, než je. Což ale neznamená, že bych na tu odpornou osobu od včera změnila názor.
*Vždy, když prožívám nějaké stresy nebo mám problémy, tak už od Mexika nemám průjem (to jste rádi, že to víte), ale nejím. Není divu, že si mnoho lidí myslí, že jsem anorektička. A jestli to takhle bude pokračovat, tak ze mě budou jen kosti!
PS: Teď tak na to koukám a je pátek 13.! Kdo by to byl řekl?!

19 komentářů: „V Čechách se dějí zvláštní věci

  1. Tak bacha. Já to věděla hned od začátku. O tom pátku. Nejspíš proto, že vypadám podobně a podobně se mi občas blbě dýchá, ale většinou mě také stejně zaskočí, když jsou pošťačky a prodavačky v supermarketech na mě milý. Co jsem zase napáchaqla, že je to na mně vidět a ony sdílejí mé pocity soucitem?????

    To se mi líbí

  2. Je to divné,že věci které by měly být samozřejmé,lidé by se na sebe měli usmívat,se nám zdají podezřelé.Díky za všechny vyjímky,za nás všechny,kteří se umějí na svět usmívat i když jim třeba do zpěvu není.Asi se stále držíme onoho vousatého KAŽDÝ KDO TO S NÁMI MYSLÍ DOBŘE,JE PODEZŘELÝ.

    To se mi líbí

  3. Také nejím, když jsem nervózní a něco mě stresuje. Proto jsem dost často o hladu a vypadám díky tomu jako chrastítko 😛 Ale nemohu si pomoct, jakmile jsem ve stresu, je mi divně od žaludku, mám stažené hrdlo a nedokážu vůbec nic polknout.

    To se mi líbí

  4. No já byl v Penáči v pátek večer a můžu říct, že příště už radši nee 🙂 Nějakej týpek si tam nechal zavolat vedoucí, že prý je prodavačka drzá, když chce nahlídnout jeho ženě do kabelky. A jako nevim kdy byla v posledním měsíci zima, ale budiž, asi ti je 17C málo 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.