Tuleň v tančírně

Článek psaný v pondělí 4.10.10
V minulém článku jsem vás navnadila, že uslyšíte, co se mi stalo v celém tom na hlavu padlém týdnu. Nakonec se to zvrhlo v povídání o Guettovi a na ostatní jsem už opravdu neměla náladu. Tu nemám ani teď, takže se dozvíte jen druhou velkou věc.
Stejně jako na Guettovi, toto byla událost, na kterou jsem čekala hrozně dlouho a najednou ze dne na den přišla. Když jsem to zjistila, vytřeštila jsem oči a museli mě křísit. Už zítra? Vždyť nemám boty!
Dobří luštitelé zjistili: Tuleň (já) v (předložka) tančírně (6. pád, místnost, kde se tančí tančních). I když mi za chvíli bude osumnáct (skoro už už už!) a všichni moji kamarádi mají již taneční za sebou, chodím na ně teď. Bailat mě vždycky bavilo a i když mi to nikdy nějak extra nejde, dokážu tancovat bez přestávky hodiny. Jen škoda, že to se mnou nikdo nevydrží. Tak se nedivte, že jsem na ty taneční byla tam nadržená. Ještě k tomu jsem myslela na to, že zase po dlouhé době vytáhnu ze skříně šaty a poprvé je ukážu Česku. Těšila jsem se, jak se naučím něco ze salsy a jiných latinskoamerických tanců a tak až zase navštívím mé México (Porque yo soy mexicana de corazon!), nebudou se mi už smát, že neumím tancovat.
V pondělí jsem zjistila, že je to už zítra! Proboha! A já neměla boty. Plán na státní svátek a svátek Václavův a hlavně svátek svatého Václava vypadal následovně:
  • Ráno – probuzení, pouklizení, nasnídání
  • Dopoledne – udělání ze sebe člověka, výlet s matkou za botama na taneční
  • Vyzvednutí kamaráda, udělat nelegální Windows7 legálním
  • Taneční
Na jeden den a na slečnu, která musí mít půl dne na to, aby si uklidila v pokoji, to byl neuvěřitelný plán, který se musí organizovat a pokud nevyjde jedna věc, zhoutí se všechno. I slečna.
Ale slečna si z Méxica přivezla věčný optimismus a slovo „nevadí“.
Co se nestalo? Vše vyšlo přesně podle plánu! Probudil mě budík, nasnídala jsem se, poklidila v pokoji, vyzvedla mě matka, kupování bot nám zabralo snad asi jen hodinu a to jsme se v tom stihly i najíst! Vzaly jsme hned ty první, které jsme viděly: Průměrný podpatek, hezká barva, stříbrná kytka, pěkná cena. Co víc si mohu přát?!
Odjezd trochu zkomplikovalo, že jsme se asi 15x ztratily při vyzvedávání kamaráda doma. Nakonec jsme ho vyzvedly, přijeli domů, během tří vteřin a jednoho restartování počítače jsem měla legální sedmičky, pokecali jsme, rozloučili se a mě začalo zkrášlování. Které jsem zahájila tím, že jsem se umyla.
Zjistila jsem, že je sice moc hezké, že má pleť více připomíná Mexikánce než Čechy, ale pro silonky je to velice ošklivá situace, protože ve všech mé nohy vypadají jako nohy babiček, co nosí takové ty nejvíce tlusté a odporné punčocho-silonky. Nahá jsem ale jít nemohla, takže jsem pokrčila rameny, hodila na silonky bobek, později i boty, navlíkla šaty, netopýra (netopýr se stává důležitou součástí mého života, také bych vás měla seznámit), kabát, namalovala se, učesala, vyčistila si chrup a nervózně pošlapávala. Vynořila se matka a jely jsme. Je hezké, že se jezdí s rodiči. Poslední dobou se děti s rodiči moc nevidí.
Chodím k Vavruškovi, v úterý, na Karlovo náměstí. Se sestřenicí. Která tam přijela také se svou matkou. Mou tetou. Matčinu sestrou. Ach.
Obhlížely jsme spolutanečníky, kteří tam také čekali již dlouhou dobu. Všichni byli nesympatičtí a neměli mě rádi a proto já je taky ne! Takový ten normální pocit z nových lidí, ne?
Nějací 2 postarší mladí lidé tam začali otevírat dveře, stavět takový malý stoleček a my pochopily, že to bude asi pro nás. Šly jsme úplně první a já se úplně krásně ztrapnila, protože mi nebylo rozumět, jak se jmenuji, což u sedumnáctileté slečny, která za svůj život řekla své jméno už asi milionkrát, je trochu trapné. Nevadí.
Pán nám dal obálku s naším jménem, kde byl rozpis lekcí a plesů a jedna elektronická vstupenka pro mě a jedna pro mou gardematku. Dále jsme pokračovaly po schodech dolů, kam jsme odhodily kabáty, matky si šly sednout ke stolečkům pro matky a otce a my jsme se odebraly na toalety a obhlídnout sál a jeho příslušenství.
Začalo se nám to plnit. Vypadalo to, že tam přichází jen páry nebo kamarádi, kteří se již znají a my jsme tam jako 2 pičky, které budou jistě bez partnera.
Začala hrát hudba a pán s paní začali mluvit do mikrofonu, že se máme řadit na lajně. Dámy blíž k šatnám a pánové blíže k baru. Všichni se stoupli a začali se nervózně hihňat a pozorovat pány před sebou. No… všichni… to jsem špatně použila slovo. Patrně spíše všechny. Nevím, jak to bylo na druhé straně, ale již zmíněný kamarád mi vykládal, že když on byl na tanečních a poprvé stáli v lajně, všichni spíš nešťastně pošeptávali „Kurva, co tu dělám! Proč?!“. Kdo ví, jak to bylo teď.
Začal se úvod. Představení, co nás budou učit, že vždycky se máme takhle postavit, když zazní znělka a že na začátku bude pánská volenka, která bude vypadat tak, že pánové pomalu půjdou před sebe a čapnou nějakou slečnu a ve druhé půlce půjdou slečny pomalu a čapnou nějakého pána. Pomalu proto, aby jim to uprostřed ladného běhu neuklouzlo a oni se ladně nevymlátili.
Stalo se. Pokecali jsme s Jardou, začali jsme se učit základní kroky Blues a vzhledem k tomu, že to byly základní kroky, dávali jsme si to hezky. Tak nějak všechno. Byla mazurka, při které jsem vždy zapomínala postavil se na špičky a byla jsem nalepená na páru před námi, protože to tam bylo krásně narvané, disco domino, při čemž jsme se rozhodně všichni dost zasmáli a ještě jeden myslím, jehož jméno jsem viditělně zapomněla.
Shrnutí: Zamilovala jsem se do toho! Strašně se mi to líbilo a doufám, že to nebudu zatahovat. Líbí se mi ze sebe alespoň jednou týdně dělat dámu. Tedy, to se mi zas tak nedaří, ale alespoň jednou týdně tak z dálky vypadám (než nezačnu pít ze skleněné flašky, mluvit jako dlaždič a tahat si silonky nahoru). Líbí se mi, že můžu jednou týdně tančit a poznávat no
vé lidi. Neuvěřitelně mě to ohromilo, bavilo, nadchlo a předčilo očekávání! Doufejme, že si první dojem zítra zase nezkazím.
Pokud vám bylo divné, proč je ten odstavec o tom, že tam půjdeme s našimi matkami tak dramatický, hned vám to vysvětlím. Matky se tam totiž celé ty 2 hodiny a půl nebo kolik to má neuvěřitelně a nezastavitelně tlemily. Daly přezdívky jako Jitrnice, Apač nebo Vlas našim spoutanečníkům a naprosto všechny důkladně pomluvily. Ach. Člověk by řekl, že jsou to dospělé osoby, které se umí chovat. A člověk by se mýlil.
Tuleň poprvé použit své ploutvičky ke společenským tancům. A zítra zase!

7 komentářů: „Tuleň v tančírně

  1. Pokud vzpomenu na taneční ´98 v „kulturáku“, tak nechápu, jak jsem to přežil. Někteří aspoň trávili výuku s cigárem u huby kdesi „bokem“. já tam znechucen musel furt chodit. Na fotky jsem se radši ani nedíval a po věnečku si jen řekl „a mám to za sebou“, snad jsem nebyl úplně největší blb 🙂 Nadšení u holek je asi jiný, ale 15-16letým klukům byla tato kulturní vložka silně „u prdele“.

    To se mi líbí

  2. Taneční jsou fajn, čím víc toho umíš, tím je to lepší x) Já si je dal dva roky za sebou a to ne z nešikovnosti, bavilo mě to x) Jen při rychlejších tancích nezakopnout někomu o partnerku, i to se někdy stane, hih 😀

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.