Každé ráno, krásné ráno!

Ráno znamená začátek nového dne. V normální pracovní den vypadá každé mé ráno následovně: Budík začne řvát v 6:11 a já do něj v pravidelných dvou minutových intervalech mlátím. Až přijde čas – mezi dvacátou a třicátou minutou -, kdy se vzbudím, připravím si tašku, leknu se u zrcadla, obléknu se, nasnídám, se eventuálně si i udělám svačinu, udělám něco s obličejem a vlasy, vyčistím si zuby a v 7:15 vycházím z bytu, abych mohla být v 7:25 na Rajské v metru a srazit se s kamarádkou, která vždycky přichází ve 30, i když sraz je v 25. Jedu poté metrem, na Vysočanské běžím na autobus a do školy se dostanu chvilku před osmou hodinou ranní.
Pondělí; 31.1. 2011: Zvoní budík, je 6:22 a já jsem šťastná, že jsem se vzbudila, že je tu tak krásný den a hlavně, že už konečně začíná jaro, protože už v 6:22 je venku světlo! Byla jsem nejvíc šťastná a nejvíc překvapená. To je vidět už na konci ledna? ÚŽASNÝ! V poklidečku odepisuju kamarádce, která mi napsala a ptám se, jestli jim také budou dávat vysvědčení první hodinu a k tomu dodávám, jak jsem ráda, že mi napsala a jak krásně mi je. Při odeslání se kouknu na mobil. Něco je špatně. 7:25?!? V tom mi volá jiná kamarádka, že je teď na Čerňáku a jestli spolu nepojedeme do školy. Odpovídám, že jsem se právě vzbudila a že to tedy nevidím moc nadějně. Neuvěřitelně nasraně na sebe něco hodím, vezmu si dvacku na koblihy, hodím si věci do tašky, ošplouchnu zuby a v 8:20 se vřítím do třídy, kde mi pí. Profesorka třídní dá vysvědčení a podává mi ruku s tragickým výrazem, ke kterému dodává „No, ty čtyřky tam být nemusely, snad se jich na příště zbavíš“, čemuž se v duchu dost ironicky směji. Při tom všem si pořád píšu s kamarádkou, která mi napsala, že jim první hodina odpadla. Vysměju se jí a řeknu, že to byla chyba na internetu a že neodpadá, ale právě mají třídnickou hodinu s vysvědčením. Kamarádka, která byla ve vaně, když už já jsem vyrážela z domu, přišla pozdě i na druhou hodinu.
Úterý; 1. 2. 2011: Zazvoní budík v 6:11, píše mi ta samá kamarádka jako ze včera „Vstaň!“. Píšu jí, že vstávám a přitom kouknu na hodiny. 7:13? PROČ! Mlátím do všeho, co vidím, už si nebudu a ani kupovat koblihy. Vezmu si triko, jeany, hupnu do bot a kulhavě běžím na zastávku. Přijdu v 8:10, na chodbě potkám  kamarádku, co mi furt píše, kouknu se, kde máme třídu, otevřu rezignovaně dveře a řeknu naštvaně a zpruzele „Já se omlouvám!“ a pí. profesorka na matematiku mi řekne „Z takovouhle náladou jsi měla zůstat radši doma“. Všem nadávám, nechápu, jaks e mi mohlo 2x po sobě stát, že vstanu o hodinu a 10 minut později a zařizuji si lidi, kteří mě zítra vzbudí, abych nepřišla pozdě na test z fyziky.
Středa; 2. 2. 2011: V úterý jsem šla spát po půlnoci, protože jsem dělala tahák na chemii a povídala si s kamarádem ze třídy. Zazvonil budík, já vyletěla z postele a než jsem se stačila postavit na nohy, volal kamarád, že mám vstávat, zazvonil druhý budík, šla jsem se převlíkat atd atd, volá kamarádka, ať vstávám. Vstala jsem, přišla jsem na test z fyziky včas a mám ze sebe dobrý pocit.
Čtvrtek; 3. 2. 2011: Odpadly nám první 2 hodiny, třetí jsme měli spojenou s druhou půlkou, čtvrtou suplovanou, pátou angličtinu, pak volnou, základy společenských věd, dějepis a počítače. Rozhodla jsem se přijít do školy až na angličtinu (11:35). Převalovala jsem se v posteli déle, než bylo nutné, probudila se do pěkného dne, osprchovala se, umyla si hlavu, najedla, oblékla a vidím sms od kamarádky ze třídy. Ptá se, jestli přijdu. Vzhledem k tomu, že nemá O2, jsem nucená zapnout počítač a odpovědět jí odtamtud. Píše, ať nechodím, že je jich tam 8 a že je možné, že třídu rozpustí. Že se stejně neučí a že mě tam nikdo nechce. Byla jsem naštvaná, že jsem se myla naprosto zbytečně. Nakonec třídu nerozpustili, protože „již 3 lidi dělají kolektiv“.
Pátek; 4. 2. 2011: Jsou pololetní prázdniny, já se probudím za zvuků klasické hudby vycházejících z pokoje mé sestry. Ještě se chvíli převaluju, otevřu oči a vidím na stole kočku, která leží tak, že vypadá jako flák masa. Má vepředu veprostřed hlavu a za ní se jí rýsují 2 svalnaté
nohy. Otočím se a zase otevřu oči a to už kočka na stole stojí a třeští na mě oči.
Zcela objektivně musím uznat, že tento týden byl pro mě extrémně zajímavý. Prožít taková dobrodružství hned po probuzeni se jen tak nestává.
Na co se na svět mračit,babi,
každé ráno, každé ráno,
ke zpěvu, tanci, smíchu vábí,
krásné ráno, krásné ráno.

12 komentářů: „Každé ráno, krásné ráno!

  1. Tak to je katastrofický scénář, myslím ta dvě zaspání za sebou, úplně se mi sevřel žaludek při vzpomínce na pozdní příchody do školy, práce, jiné práce, kamkoli, kde na tom záleželo a když se to nedej bože opakovalo, zůstávala jsem bezvládně sedět, uvažujíc, zda ještě vůbec má smysl se snažit, nebo bude lepší zahrabat se navždy sto sáhů pod zem. Po pravdě, v jedné z těch prací mi bylo několikrát dáno najevo, že druhá možnost je ta pravá.

    To se mi líbí

  2. já už vypozorval, že čím dýl si dám budíka, tím dřív vypadnu, takže jsem se dopracoval k 5:12 zvoní mobil a 5:29 odchod 🙂 Na VOŠce jsme dycky v 8:07h říkali, že měl vlak zpoždění … do tý doby, než nám učitel řek, že ten vlak tak jezdí normálně a ať laskavě jedeme dřív 😀

    To se mi líbí

  3. Ano ano a nakreslím si obličej na xicht. Mám to štěstí, že mě budí babička, která mi do pokoje každé ráno pouští Peginku (jezevčica moja), která se rozběhne, skočí za mnou (na mě do postele) a dá mi pořádně nechutnej francouzák 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.