Téma zubařské

Dámy a pánové, přišla doba, kdy je váš drahý tuleň každý týden alespoň jednou u zubaře. Tu rovnátka, tu normální zubař, tu dentální hygiena… Už bych tam mohla bydlet a možná i přednášet. Vlastně jsem i o zubařině přemýšlela… je to lukrativní, je jich nedostatek, tak proč ne? Ale asi by mě to nebavilo, i když chemie a biologie rozhodně patří mezi mé nejoblíbenější předměty! Vypadá to, že z biologie možná nepropadnu!
Existují různé pověry o zubařích, hromada příběhů o bolesti, vyprávění o tom,jak to někdo nenávidí, jak mu to vadí a jak se – když byl malý – přilepil lepidlem k posteli, jen proto, aby tam nemusel. Mně to ale nikdy nevadilo. Stejně jako injekce. Vždycky jsem se těšila, jak na očkování, tak k zubaři. Nejsem si však jistá, jestli tento stav pořád trvá.
Jednou jsem šla k zubaři. Nestíhala jsem a přišla jsem v 13:20 místo ve 13:00. Pak jsem ale zjistila, že jsem si to špatně přečetla v diáři a měla jsem tam být až v 13:30. Proklínala jsem se za ten stres a začala se učit angličtinu. Po 40 minutách čekání přišla paní doktorka a řekla, že mám ještě čekat, protože tam mají pohotovost. Řekla jsem si, že to nevadí, je jasné, že kvůli mým zubům, nenechají paní umřít. U učení slovíček jsem se projevila má krutá spací nemoc a já jsem usínala každých 10 minut. Jednou už jsem si tam opravdu pololehla. Přišel nějaký doktor, já se rychle zvedla, aby mě neviděl a on řekl „Dobrý den… dobré jitro… tedy spíš dobrou noc“. Čekala jsem, usínala, tloukla si do hlavy kulinářský slovník tak, že bych mohla z fleku pracovat jako anglický kuchař. Přišla doktorka a řekla, že za chvilku už půjdu na řadu.
Přišla jsem. Odhodila jsem batoh a bundu, dopotácela se do křesla a sedla si. Doktorka tam běhala a něco ještě vyřizovala. Bavila se s jiným doktorem a pak se začala věnovat mě, která jsem se tedy musela probudit. Začala sklápět mé zubařské křeslo. Sklopila, otevřela jsem ústa, ona mi strčila prsty do pusy. Měla je tam a najednou přišla sestřička a říká, že je tu nějaká cikánka a že chce objednat i svou matku, tak jestli může. „No, já bych to nedělala, za chvíli tu bude celá rodina. Víte, jak to dopadlo s paní Krtečkovou.“, odpověděla jí má zubařka a vyndala mi ruku z pusy.
„Co mám tedy dělat?!“, zeptala se sestřička.
„Já nevím…“, povídá na to doktorka, „Pan primář říkal, abychom je už nebrali.“
„A jak jim to mám jako říct?“
„M… tak já se půjdu zeptat pana primáře“, odpověděla na to má doktorka. Sundala si rukavice a odešla se zeptat pana primáře, zatímco tu byl druhý doktor, který nic nedělal a sestra. Se zavřenýma očima jsem protočila panenky a říkala si, že si hlavně nesmím pokazit náladu a usnula jsem.
Asi po sedmi minutách se vrátila a říkala, že matku nebrat. Že je tato nemocnice jen pro doporučené pacienty či co. A ať jí to tedy sestřička vyřídí. Jenže ona začala říkat, že neví, jak jí to říct a že je to hloupé a tak dále. Asi 10 minut o tom debatovali a pak se osmělil pan doktor, že jí to tedy řekne a ruce paní doktorky se vrátili k mým zubům a já se zase vzbudila.
Při normálních zákrocích jsem se vždycky usmívala a smála se v duchu. Ten den to ale bylo jináč. Už jsem to nevydržela a moje myšlenky skákali z jedné vtipné věci na druhou. A když se do toho přidala ještě ta ironcká situace (že jsem tam už asi 2 hodiny, neprofesionalita u doktorů, mé usínání a výhled na hřbitov), stalo se něco strašného, co nešlo jen tak zkrotit.
Paní doktorka měla problémy s jedním úkonem a tak se rozhodla použít nějakou úplně novou metodu, kterou jim ukázali předcházející den. Šlo o velkou plastovou věc, která má veprostřed díru na jazyk. Strkala mi to do pusy asi dalších 10 minut, a když už to konečně bylo, a dokonce jsem i našla tu díru na jazyk, chtěla mi do pusy strčit nástroje, ale zjistila, že se jí tam kvůli tomu aparátu nevejdou. Když to řekla, tak jsem se na křesle už dávno smála tomu, že jí to tam nejde, ale u tohohle jsem se musela hodně držet, abych se nesmála moc nahlas (protože když vám někdo kouká do pusy a vy se mu tam tlemíte do ksichtu – a to doslova – není to nic moc hezkého), předpokládám.
Nakonec to udělali tak, že doktorka poprosila doktora, jestli by mi nemohl držet jazyk. Takže doktor vzal špachtli a jazyk mi tedy držel. Taková malá pusinka a tolik problémů, říkala jsem si, zatímco jsem se již smíchy klepala. Brutální doktor mi zarážel neuvěřitelnou silou špachtli do jazyka a k tomu jsem skoro necítila jemné pohyby doktorky. Jaká souhra, ne?
Pak ale přišlo to nejlepší; něco mi nanesli na zuby a pak to potřebovali vyčistit, což znamená, že mi strčily odsávačku do pusy, vzali hadici a začali mi stříkat proudem vody na zuby. Za prvé to strašně lechtalo, za druhé jsem slyšela, jak proud vody naráží na zuby a jaký mám v puse rybník a za třetí – to bylo to nejhorší – jsem viděla, jak mi ty kapky vylétávají strašnou rychlostí z pusy. Na triko, do očí, do nosu a pak to stékalo po krku. Jako takové ty kapičky potu, které cítíte na krku ve chvíli psychické nebo fyzické námahy. Už jsem t
o nevydržela a z křečovitého úsměvu, který byl deformován zubařskými nástroji se stal smích. Klepala jsem se tam jako blbá a vydávala jsem zvuky podobné umírajícímu postaršímu muži, který lapá hlasitě po dechu. Doktoři si nejdříve mysleli, že mám nějaký záchvat, ale pak – když vyndali všechny nástroje – jsem jim vysvětlila, že jsem prostě jen taková jednoduší osoba, která se samotná a zdánlivě bez podnětu, dokáže smát klidně i pár hodin.
Zuřivý smích jsem střídala se spánkem a domů jsem odcházela již také plna strachu. Strachu ze zubařů. Protože jsou děsiví. Protože jsem se strašlivě ztrapnila. A vím, že to bude pokračovat takhle i dál. Vzpomínky dokážou moc, jsou mocné. Měli bychom je umět ovládat. A nemyslet na to, že paní zubařka řekla sestřenici „…a neboj se skousnout.“ a sestřenice skousla. Mocně skousla, bez ohledu na to, že paní zubařka měla ruku stále v její puse. Bojím se. Nechci se smát, když se mi někdo kouká do pusy!

9 komentářů: „Téma zubařské

  1. Já se zubařů taky nebojím, ale asi se tam nikdy nedokopu 😀 Záchvaty smíchu chápu, jak člověk začne myslet na vtipné věci, jednu, druhou, třetí…vyprskne smíchy, tomu už nejde zabránit, a pak už nezbývá než doufat, že i ostatním to přijde vtipný, čímž i trapas bude menší 😀

    To se mi líbí

  2. Teda ty máš story 😀 Já u zubařky počítám s tím, že do 10min vypadnu a nemusím hnít v práci 🙂 Sice mi v hubě chybí 4 zuby, že se mi tam nevešly, ale za posledních 10let jenom broušení kamene, což se dá přežít, takže se k zubaři i těšim 🙂

    To se mi líbí

  3. Jo já se vždycky no ne přímo těšila, ale nevadilo mi to. Ovšem od té doby co mě drénovala a čistila jedinou nevylezlou k…a osmičku, tam odmítám chodit:) Mám trauma nadosmrti:D

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.