Modrý čtvrtek

Po dlouhé době jsme měli nakázáno jíti do školy. Vstala jsem doprovázena hroznými sny, na které si již bohužel či naštěstí nepamatuji. Během ranního spěchu jsem si psala s kamarádkou, které odpadla první hodina, ale stejně již šla pozdě. Odešla jsem z bytu nádherně přesně, kvůli psaní sms mi ujet autobus a tak jsem čekala na další, který měl přijet za 2 minuty. Po deseti minutách marného čekání jsem se rozhodla jít pěšky.
Ve škole jsme psali pár testů, mlátili do zkumavek, zabíjeli aligátory, předbíhali se v tom, kdo propadá z více předmětů, zjistilo se, že mám modré podpaží a že čína s masem z konzervy není moc dobrá.
Kolem 16 hodiny jsme si to kráčeli na metro a poté jsem doprovázela kamarádku do Palladia, aby vyměnila dar, co měla pro svého muže. Nebyla tam ale správná velikost. Pamatujte si: NA FLOŘE NENÍ H&M! …zbytečně jsem ukradla kamarádce asi hodinu života, kterou mohla věnovat hledání jiných obchodů nebo jízdy domů.
Když jsem přestupovala na Můstku z A na B, asi 5x za cestu jsem vytřeštila oči a nechápala, co dělám na A a panikařila až do chvíle, kdy jsem si přehrála celý den, zjistila, že jdu dobře a hlídala si žluté šipky na B. Došla jsem! A asi mě to rozhodilo natolik, že jsem svou zastávku přejela o 3 stanice. Rezignovaně jsem v metře rozhodila ruce a mumla jsem si pár sprostých slov protočíc několikrát panenky. Trapně jsem vystoupila a šla rovnou na druhou stranu k protějšímu metru, které právě odjíždělo.
Dojela jsem včas. Z gigantické budovy se jako vždy ozývala popová hudba. S postaršími a špatně tvarovanými botami jsem se dobelhala do chodby, přes schody, minula jsem záchody, kam jsem si na poslední chvíli rozmyslela vstup a s plným močovým měchýřem jsem sešla schody a pak jich zase pár vyšla, než jsem narazila na dívčí šatnu. Převlíkla jsem se, udělala si s vlasy něco, aby se hýbaly co nejméně a abych vypadala jen jako poloviční kretén, vzala batoh na rameno a seběhla další schody míříc rovnou na jiný záchod. Pak rozcvičit, ujistit se, že nejsem sama z naší skupiny, prohodit pár slov s bývalými spoluskokankami a začínáme.
Doufala jsem, že přijde ještě někdo. Minule jsme tam byly jen dvě a vzhledem k tomu, že jsem zvyklá, že je nás tam šest a vždycky 5 minut skáčeme a pak 20 sedíme, chladneme a oddechujeme, tak to byl hrůzostrašný zážitek! Nakonec přišla aspoň třetí skokanka.
Nepochopila jsem, jak se dělá leh na záda s půlvrutem, nejsem schopna zůstat na jednom místě při sedu do sedu, strašlivě jsem se rozmlátila při něčem, na co už si nevzpomínám, dále jsem také zase zanechala svou krev z loktů na trampolíně (Myslíte, že to někdo myje? Nebo alespoň omývá? Přejede hadrem? Prachovkou?), sedřela si i bradu, křupla si se žebírky a nakonec skákala salto (SKÁKALA SALTO) a krásným způsobem spadla tak, že jsem se prohla v zádech a jsem si jistá, že jsem se hlavou dotkla zadku. Všechno v zádech se zablokovalo a vypadalo to na krásnou smrt. Nakonec jsem se s debilním úsměvem odplazila a poté skákala na trampolíně hvězdy a přemety. Spoluskokanka mi poté sdělila, že vypadám jako sebevrah. Ale i přesto mi bylo od slečny trenérky oznámeno, že se na leh vzad bojím. Děkuji matce a otci, že mi vyrobili tak silné kosti, které zatím pěkně drží. A děkuji štěstí, že při mě tolik stojí. A byla bych ráda, kdybys mi, matko, i po tomto článku dovolila kurz skákání na trampolíně navštěvovat. Aspoň navštěvovat.
Šla jsem se převléct, otřela se trikem, udělala si na hlavě něco jiného, při čemž když jsem se zeptala spoluskokanky, jestli vypadám jako človek, koukla se na mě, udělala grimasu schovávající smích a vážně řekla, že ano. Na Andělu jsem si vlezla do nacpaného metra a začalo dilema, co dělat. První zastávka – úprava vlasů, druhá zastávka – vyndání MP3, třetí zastávka – upravení MP3 a naladění správné hudby, čtvrtá zastávka – myšlenky na jablko, pátá zastávka – vyndání knihy, šestá zastávka – nerušené čtení za pravidelného pousmívání se, sedmá zastávka – nerušené čtení doprovázené úsměvy a neskrývaným smíchem, osmá zastávka – čtení a přemýšlení o chladnu (byla jsem jen v triku), jablku a chlebu s nutelou, který mi ještě zbyl od svačiny, desátá zastávka – pozorování za jak dlouho končí rozečtená kapitola, jedenáctá zastávka – rychlé čtení, HLOUBĚTÍN?!?! – dočtení kapitoly, odhození do tašky, oblečení mé nové sexy modré barvící a chlupy pouštící mikiny, nakousnutí jablka, drsného obrácení ke dveřím, zapomenutí za bolavé nohy a rázným vykročením z metra. Jsem krutá a v uších mi jede mexická dechovka, eej, koukejte se na mě!
Jdu si, kráčím si a tuť ejhle, blesk o velikost sloní ruky třítisíckrát zvětšené! Zastavím se uprostřed chodníku a s otevřenou pusou a nevěřícným pohledem koukám na oblohu. Odhodím jedno sluchátko a zpomalím krok, „Třeba ještě stihnu déšť!“, říkám si. Kráčela jsem již pomalu (což mé chodidla jistě ocenila), koukajíc nad sebe. Dále přede mnou bylo šedivo a blesky s hromy se střídaly! Cítila jsem tu vůni bouřky, bouřky na jaře, oči se mi rozzářily a já jsem byla zase v tranzu. K tomu mi hrála houslová skladba a já jsem s úžasem pořád zírala na oblohu. Není moc krásnějších věcí, než se rozmlátit a pak si to léčit nádhernou bouřkou.

3 komentáře: „Modrý čtvrtek

  1. Áááááááááá bouřka, úplně se tetelím blahem a závidím, já na tu první letošní teprve čekám, ale až přijde, budu mít oči jak svítilny i bez trampolíny. I když taková (ale pořádně veliká) trampolína, by taky nebyla k zahození, jenže, kam na mě s vrutama, já bych si jen tak pohopsávala a sem tam sebou plácla. Jinak, krásně napsané, moc jsem se bavila.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.