Vlasatá story

Kdo zná mě a mou rodinu, ví, že mám po otci vlasy a po matce barvu očí. Kdo zná jen mě a mou matku, ví, že vlasy jsem po ní nezdělila určitě. Kdo zná jen mě, ví, že mám hnědé a husté vlasy. A kdo mě nezná vůbec, se to teď dozvěděl.
Narodila jsem se jako nejošklivější dítě z nemocnice. Něco černého s obrovskými stojatými vlasy. Když mi byl jeden rok, začala jsem se podobat více ostatním dětem a nakonec myslím, že jsem celkem zapadla do normální společnosti.
Matka mi mé vlasy pěstovala. Měla jsem je dlouhé, a když jsem šla na záchod, musela jsem si je dávat dopředu, abych si je nepočůrala. Matka mi je splétala do gigantických copů, a když měla ranní směnu, tak jsem si nechala copánky z minulého dne a šla jsem do školy rozcuchaná.
Během druhé poloviny sedmé třídy jsem do matky hučela, ať mi vlasy ostříhá. Matka to vždycky nenápadně zametla pod koberec. Den před konečným vysvědčením jsem přišla s umytou hlavou, nůžkami a ručníkem. Matka neodolala a řekla, že mi je tedy ustřihne. Já to chtěla po ramena, matka pod lopatky a vzhledem k tomu, že matka byla vedoucí, tak to byla pod lopatky. Nebo spíš mělo být. Matka mě totiž v záchvatu stříhání zatáhla za vlasy a já zaklonila hlavu. Vše se sestřihlo o pár centimetrů výš než měla matka myšleno a já jsme odcházela s vlasy po ramena. Koukala jsem do zrcadla a nebyla jsem schopna slova. Najednou byl vlas strašně krátký a já zjistila, že se mi lesknou oči a matka si musela tu noc vzít prášek na spaní. Pamatuji se, jak jsem potom řekla „Je to dobrý, ale už nikdy příště to neostříhám.“. Byla to totiž praktická změna. Najednou jsem měla hlavu tak o 20 kg lehčí a nebylo s tím takového dělání.
Za rok, dva, to dorostlo a od té doby jsem zastřihávala jen konečky.
V Mexiku jsem přišla ke kadeřnici a ona mi udělala patku. Byla jsem překvapena, po nějaké době jsem si ji ostříhala do patko-ofiny a snažila se na sebe zvyknout a neleknout se vždy, když jsem procházela kolem zrcadla. Ofina už mi zůstala s tím, že vždycky vypadá jinak a to podle toho, jak ji sestřihnu, jak doroste, jak se vyspím, jak ji umyju, jak ji nechám uschnout, jak ji vyžehlím nebo jak mám vlasy předešlý den. Ostatní vlasy jsem si sestříhala ještě jednou v Mexiku v nákupním centru v kadeřnictví pro děti za 60 prsos, poté trochu sestříhat v ČR a nakonec přišlo vedro.
Těšila jsem se celou zimu na to, až přijde teplo. Ne teplo, VEDRO. To odporné vedro, které jsem zažívala v Mexiku. To, kdy se všichni potí, lepí, nemluví o ničem jiném než právě o tom vedru a jsou pořád unavení. Najednou to přišlo a já začala mít k mému neuvěřitelnému překvapení obrovské problémy. Bylo mi strašné vedro, nemohla jsem to vydýchat a nenáviděla jsem to. Důvod pořád nevím, ale prostě to nešlo. A tak jsem si řekla „Ne! Všechno je psychické.“, dodala jsem k tomu, že už mi vedro není a nikdy nebude. A abych zlepšila svůj pocit, rozhodla jsem se, že ho podpořím uříznutím vlasů, které zvyšují tělesnou teplotu tak o 300° (i když nejsme poikilotermní) a končeně bude změna.
Bohužel však všechny moje návštěvy kadeřníka končí špatně. Přijdu, oni se překvapeně zatváří stylem tolik vlasů jsem ještě neviděl a zeptají „Co chcete?“. Když vyjádřím délku ostřihnutí, vždycky řeknou „A není to škoda?“ a já vzhledem ke své rychle se manipulovatelní povaze a s matčiným „Jestli se ostříháš, tak tě zmlátím!“ ustoupím a řeknu „Ano, je. Ostříhejte to jen trochu.“. Teď jsem si ale řekla, že opravdu vlasy půjdou pryč a že mě nic a nikdo nezastaví. A zase to nedopadlo. Paní se mě zeptala, jestli to není škoda, já jsem pohotově řekla, že není (tak, jak jsem to měla nacvičené) a pak jsem si to během mytí rozmyslela a řekla jsem, že to škoda je. Mám to teď asi o 15 centimetrů kratší, ale pořád jsem nedosáhla vysněné „letní“ délky. Jednou to však přijde. Jen ale, aby to nepřešlo pak do fanatického extrémismu a bych nepřišla s čírem. Buď si jistá, matko, že to bude tvoje vina.

18 komentářů: „Vlasatá story

  1. Já taky pěstuju dlouhy a pociťuju, že už mi je fakt vedro. ty máš ještě o něco delší než já, já to měla loni sestříhaný, tak je to trochu provzdušněný, ale stejnak to házím na stranu 😀

    To se mi líbí

  2. Atyiya: Hahaha, tak zapnout do podprsenky se mi je ještě nepodařilo. Někdy jen do zipu u mikiny nebo je mám vždycky v šroubu na židlích ve škole, jestli víš, co myslím… Sestřence to nezávidím, radila bych léčbu šokem a udělala bych si to číro 😀

    To se mi líbí

  3. Vždycky jsem chtěla mít dlouhé vlasy. Jako malá jsem mívala relativně krátký (matka mi je z "praktických" důvodů nechávala v délce po bradu) a teď už mi delší dobu dorůstají (tak tři roky). Ačkoli mi spousta lidí říká, že je už mám dlouhý, nepřijde mi to 😀 Letní sestřih neplánuju ani náhodou.

    To se mi líbí

  4. Hele, já si zasluhuji zvláštního zacházení. Když jsi se narodila, měla jsi dlouhé husté černé vlasy na ramena, drobné tělíčko a žloutenku. Babička se křižovala a ptala se, jestli není otcem vietnamec sedící na schodech před porodnicí. Lidi na ulici se sbíhali a nevěřícně hleděli do kočárku, náhodná návštěva u nás doma si po hodině nervózního poposedávání hlasitě oddechla:"Jó to sou vlasy!!! Já celou dobu přemýšlím, proč má to dítě v květnu doma na hlavě beranici…!!!" (Byl ti měsíc!!!) Jistě každý pochopí, že když ti konečně dorostlo k vlasům i tělo, že si to užívám. i

    To se mi líbí

  5. P.S. Již od ranného věku jsem ti pletla copy i na spaní, protože když jsem to neudělala, neumělas vstát z postele. Ano, cop ti padal do toalety, ale i do jídla, do vodovek a dotýkal se neustále okolí, což se ukázalo jako chyba hlavně v době studia prvního stupně základní školy, kdy jsi kontaktem s dětmi neustále nosila domů úplně každou veš, která se mihla. Po neopatrném, již tebou popisovaném ustřižení vlasů, jsem požila prášek na spaní. Ano. Když přestal účinkovat, mělas vlasy v podstatě dorostlé. Tvoje vlasy jsou jak dobře hnojený a zálévaný trávník.

    To se mi líbí

  6. taky jsem takové vlasy měla… pod zadek:D A pak jsem někdy v osmé třídě přišla do kadeřnictví a řekla "Stříhejte." A měla jsem je najednou jen kousínek pod ramena… a děcka ve škole mi začala říkat Sněhurka (jsem neustále bílá jak stěna, víš jak:D)

    To se mi líbí

  7. Ivuša: To ti nezávidím. Ale snad se psychika rychle zlepší a bude zase hříva jako řemen, hihi. Myslím, že máme štěstí, že nám vlasy tak rychle rostou. Protože takhle si můžeme dělat, co chceme a stejně to někdy doroste 🙂

    To se mi líbí

  8. zamilovala sem se do tvých článků 😀 píšeš fantasticky! .. s vlasy mi připomínáš mou kamarádku, která je na tom stejně, jako ty. 😀 .. akorát to má doma ještě o dost tvrdší, řekla bych :/

    To se mi líbí

  9. Jako malá jsem měla vlasy až pod prdel, ale pak přišla babička "děcko se utrápí tak ji ostříhejte" a bylo to 😀 od té doby mě už nikdy neostříhali sami od sebe…vždycky to šmiknu a pak lituju, ale počítám každý dorostlý milimetřík.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.