Zase jedináčkem

„Druhorozené děti bývají přizpůsobivé, společenské a soutěživé. Umí vyjednávat a hledat kompromisy. Jsou méně náročné.“, říká magazín Minerafit.
Celkové charakteristice člověka nevěřím. Připadá mi to to samé, jako u předpovědi budoucnosti či horoskopů (promiň, sestro), kdy si vyberete jen ty vlastnosti či události, které souhlasí nebo souhlasí alespoň z dálky. A ty, které nesouhlasí, úplně vymažete z paměti a pak říkáte „Ta věštkyně měla pravdu!“ a zahrnujete ji miliony komplimenty a miliony peněz. Když se kouknu na sebe jako na druhorozené dítě… a zamyslím se… musím uznat, že bohužel vše souhlasí. A to i přes to, že jsem si připravila řeč o tom, jak jsem jako malá byla stydlivá a s nikým kromě vyhraněných osob, které jsem si vybrala, jsem se nebavila. Ale vždycky jsem měla spoustu kamarádů, nevadilo mi být ve společnosti a byla jsem tam ráda. Moje flegmatická duše nahrává i přizpůsobivosti, kompromisům i náročnosti. A soutěživost je zde také, ačkoli se jí snažím zakrýt a dělat, že nic takového neznám.
Sestra mi pomáhala ve škole, ukazovala mi filmy, které moji spolužáci poznali až za pár let, muziku, jako první ze třídy jsem měla icq a přezdívku Tuleň. Dokonce mi pomohla i s blogem a způsobila to, že tu spamuju blog.cz už 5 let. Prokopala mi cestičky u rodičů, patrně nechtě mi ukázala i to, co bych neměla dělat, dávala mi do postele prkno, zastala se mě před rodiči, opravovala počítač, opravovala internet, řvala na mě, když jsem škrtila kočku. Pomohla mi, když jsem vylila čaj do klávesnice tím, že zamknula místnost s počítačem a rodičům řekla, že děláme překvapení zatímco omývala hadrem klávesnici a nadávala mi. Nakonec jsme udělaly jako překvapení animaci matčiné bouračky s tramvají.
Měla jsem vlastně strašně lehký život. Proplouvala jsem jím bez větších obtíží ve šlépějích své sestry. Najednou ale odjela a já se měla stát na chvíli jedináčkem. Bylo to v osmé třídě. Strašně mi chyběla, ale musím říct, že jsem se díky její absenci naučila strašně moc věcí. Už nebyl nikdo, kdo by mi pomohl a já to prostě nějak zvládnout musela.
Mimo samostatnosti jsem se naučila něco dalšího a pro mou osobu podstatnějšího. Jsem strašně soutěživá. Se sestrou to totiž vypadalo tak, že ona byla hrozný bordelář. A já si hlídala, abych měla vždy o kousek uklizeno, tudíž, abych já nebyla označována za nepořádnou. Najednou však odjela a já neměla s kým soutěžit. Z mého pokoje se stalo smetiště a matka nevěřila svým očím.
Další věc na jedináčkovství byla ta, že najednou pozornost byla upírána na mě. Což jsem si náležitě vychutnávala. Myslím, že jsem nebyla za prohřešky tak tvrdě trestána jako za sestřiny přítomnosti, mohla jsem nosit její oblečení, bylo více ručníků, více jídla a větší klid. Také ale větší ticho a dost často se stávalo, že jsem v bytě bývávala sama.
Na rok to bylo skvělé. Sestra mi ukázala, jak ve světě chodit, pak mě do něj vypustila, já měla prázdniny a pak se zase vrátila. A ještě jsem mohla říkat, že moje sestra byla na rok ve Francii!
Pak jsme se přestěhovaly, vyrostly, odjela jsem já, přijela jsem a teď zase odjíždí sestra. Tentokrát na 4 měsíce.
Před pár dny mě o studijním volnu asi kolem půl osmé probudily hlasy. Naštvaně jsem si říkala, že jsem mohla ještě spát. Pak jsem si ale řekla, že se tam třeba něco děje a tak jsem vystartovala z postele a šla se kouknout do obýváku. Tam sestra s matkou a o něčem si povídaly. Zapojila jsem se do hovoru a po chvíli si uvědomila, že tohle už se moc často stávat nebude. Pochybuju, že by si matka povídala sama se sebou. Už takhle tu skoro nikdy nikdo nebyl. Teď už tuplem. Bude tu ticho, pusto a nikde ani noha. K tomu si sestra odnesla fén a žehličku. Mé nejhezčí ponožky. Kytku. A nikdo mi nebude radit o tom, jak sladit oblečení.
I když bude lednice plnější a já budu moct okupovat její bijou, make-up, kytky, oblečení a matka si se mnou možná někdy bude chtít povídat, bude tu ještě větší nuda než teď . Po čtyřech měsících na chvíli přijede, pak se odstěhuje a já tu zkysnu až do čtyřiceti a to odejdu jen proto, že mě matka vyhodí. Třeba mi to vyjde aspoň s nějakým zahraničním studentem. Btw: Nechcete také?
Být jedináčkem je fajn. Ale být z početné rodiny je sranda. Já budu mít nejméně 3 děti. První bude kluk s ochraňovatelskými sklony. A druhé dvě holčičky, dvojčátka, které budou mezi sebou soutěžit a kout pikle proti velkému bratrovi. Škoda, že si každý nemůže zkusit vlézt si do kůže svého bratra.

11 komentářů: „Zase jedináčkem

  1. Konenčně článek, co stojí za to si ho přečíst. Kyž jsem to dočetla, s vykulenýma očima a pusou dokořán, div mi tam nevlítla moucha, jsem začala psát tenhle komentář… já mám mladšího bráchu, sice se pořád hádáme a pereme, ale když tu není je mi smutno…:-/

    To se mi líbí

  2. To je moc hezký článek, dokonale vystihuje tvý pocity. Já to znám z té opačné strany, byla jsem 9 let jedináček, sourozence jsme si pravidelně přála k Vánocům a moje prosby byly vyslyšeny 😀

    To se mi líbí

  3. já mám o 5let starší ségru a taky jsem to měl podobný, nicméně když se přestěhovala do UK, tak jsem jí zabral pokoj, skříně no a pak když přijela, tak bydlela na zemi 😀 , na což ale byla zvyklá z Anglie, páč asi 4x víc hadrů než já 🙂 Nicméně pokud jsem doma sám, tak mě to zpočátku moc baví, nádobí se umeje 1x za 3dny, sežerou se pizzy z mrazáku, bordel se neřeší a je tak jako klídek.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.