Myšlenky, jež způsobují činy

Myšlenky. Zkoumají se, existuje mnoho teorií o nich, dohadů, hypotéz, posibilit, domněnek, předpokladů a (s odkazem na slovník synonym přihazují ještě) názorů. Pořád je to více méně neprobádané území. Už jsem vám vysvětlovala, že číst myšlenky, jak to vidíme ve filmech či čteme v knihách, je nemožné, protože tok myšlenek je tak rychlý, že někdy mu nerozumíme ani my sami, natož někdo, kdo nepřebývá většinu času v naší hlavě. Určitě si říkám, že je to škoda. Někdy bych chtěla vědět, co se děje v hlavě lidí. A někdy bych možná uvítala, aby lidé kolem mě věděli, o čem zrovna přemýšlím. Zdá se vám to jako odporné zasahování do soukromí? To rozhodně je! Nerada bych, aby – když s někým hovořím – poznal, že ho vůbec neposlouchám a i přes úsměv mám v hlavě jen „Ty jsi ale tupý kretén. Mozek sýrové topinky, ano, anó.“. Hodilo by se to však v mnoha situacích!

I když se to totiž nezdá (zvláště u některých), vše, co děláme, má nějaké odůvodnění. Od dýchání, přes stahování lidem kalhoty, po tik v oku. Vše. Problém ale je, že někdy se nepozná ten důvod proč, a proto vznikají tvrzení, že ta osoba, co to udělala, je zvláštní či méně formálně… prostě divná. Pořád se nechytáte? Váš drahý tuleň je tu i pro Vás, pomalejší, a ráda vám to vysvětlím na názorných příkladech doplněných kouskem teorie!

Nejlépe to znázorním v mém oblíbeném MHD. Jedete, a pokud ještě nebo nejste člověk, kterému je okolí úplně u kloaky, jede si se svou MP3, ve svém pédu (z šp. slova „pedo“ – prd; ve svém světě, se svými problémy) a neohlížíte se na ostatní, tak jste si asi prohlíželi spolucestující. Během snahy vypadat co nejnenápadněji, jste si všimli právě těch divných lidí, kterých byla všude hromada. Jeden seděl s otevřenou pusou, druhý do rytmu roztahoval nozdry, třetí měl na sobě bílé oblečení, čtvrtý s sebou z ničeho nic trhl a pátý měl ponožky v sandálech. Řeknete si „Co to sakra je?! Proč tu jsem?! Jen Češi jsou tak divní?!“, a z panického strachu přestanete jezdit MHD a po sléze i vídat se s lidmi.
Jenže… to MÁ vysvětlení! Otevřenou pusu má proto, že má rýmu a prostě jinak nemůže dýchat, roztahování nozder je cvik na ovládání mimických svalů (třeba je to herec), trhl sebou, protože mu projela nohou křeč (staré zranění z války) bílé oblečení, protože přespával u kamaráda a den potom šel na Sensasion White a čtvrtý je prostě postarší muž, který už má své odsloužíno, chce si vzít sandály, ale prostě je mu zima na nohy!

Mimochodem, už jste někdy viděli sebe? Ten vytřeštěný pohled, když koukáte do blba? Když přemýšlíte o nějakých prasečinách a najednou máte na tváři takový ten šibalský úsměv a pohodíte k tomu pár krát obočím? Když se z ničeho nic začnete smát? Nedejbože nahlas? Nebo když se normálně usmíváte a pak zjistíte, že jste nechali zapnutou žehličku, a z úsměvu se ve vteřině stane na smrt vyděšený výraz, kdy otevřete i tu pusu? Když se rychle skrčíte, protože jste viděli svého ex muže? Když máte stojící ofinu, protože jste prostě neměli čas s ní něco udělat? Když si potichu mluvíte sami se sebou, protože si opakujete slovíčka? Zameťte si pod vlastní rohožkou!

Z dálky to všechno vypadá neuvěřitelně divně, ale když se nad tím člověk zamyslí a zváží všechny možnosti, tak to dává smysl a nic divného na tom není! To, že někomu stáhnu kalhoty znamená, že se nudím, že je k tomu dobrá příležitost a že by se měl naučit používat pásek, jestli se se mnou chce dále stýkat. Nemůžu za to, že někdy plácám kraviny nebo nedokončuji myšlenky, protože to prostě v tu chvíli neumím dobře vysvětlit, už se s tím s*tá nechci a jsem na to fakt líná. Někdy odpovím tak, že nic nedává smysl, ale to má taky své vysvětlení! Buď jsem nepochopila zadání nebo jsem chtěla zmást osobu pokládající ho! Ráda používám neexistující slova, protože mi připadá, že i když neexistují, pasují do mého proslovu víc! Odbíhám od lidí, protože chci být jinde. Neleduji si modřinu, protože ji chci ukázat následující den kamarádům! Vyjdu v ukrutném dešti ven, protože jsem ho již dlouho neviděla a nezažila a mám ho ráda! Měním své obličeje, náladu, chůzi i přístup k lidem podle toho, co mi právě jede v MP3. Ano, mám oblíbené sedadlo hned vedle dveří v metru, kde je asi 7 sedadel naproti sobě, protože se o tu skleněnou stěnu mohu opřít a klidně spát! A prostě nemůžu být v prvním a posledním vagónu metra, protože tam není ta tyč!!!!
Divní lidé vlastně neexistují. Všichni jste divní!
PS: Tento článek je dedikovaný mému drahému spolužákovi Míšovi.

9 komentářů: „Myšlenky, jež způsobují činy

  1. Čím dál víc lidí mi říká, že lidé v metru jsou divní. Většina má neutrální pohledy (doblba), někdo si čte, někdo spí, ale všichni odtama chtějí být co nejdřív pryč (aspoň mně to tak připadá.) Sleduju stanice, protože si je nepamatuju a svoji neznalost maskuju koukáním do stropu 😀

    To se mi líbí

  2. Já taky nosím ponožky do sandálů a nejsem postarší muž:-D Když vyrážím z domu ráno v sedm hodin, je mi zima, takže se bez ponožek neobejdu. Odpoledne si je sundavám. Na přijímačkách jsem viděla pár mladých lidí, kteří také měli v sandálech ponožky 😉

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.