Dis „au revoir“

Přidala jsem se do skupiny „Nesnáším loučení“. Myslím, že vždy po tom, co jsem se s někým musela loučit, jsem se do nějaké podobné skupiny v nějakém jazyku přidala. Nejdřív jsem se držela. Dlouho. Loučit se mi nevadilo a nechtěla jsem být ve stádě, co nesnáší loučení. Však jde čas, dějí se věci a já loučení opravdu nemám v lásce. Z praktických důvodů.
Když vám někdo umře, většinou si připomínáte jeho poslední slova. Co udělal nebo co řekl. Stejně je to tak i u loučení. Vzpomínáte na to, co vám ta osoba řekla, jak se u toho tvářila, jak u toho stála, jak silně vás objala… Je to důležité. Někdy to může potvrdit to, co jste si o vašem vztahu mysleli, někdy vás to překvapí, někdy se dozvíte o té osobě věci, které by vás normálně nenapadly.
Já mám však problém. Nenávidím jakékoli ukončování. Miluji začátky, někdy chvíli i ráda pokračuji, ale strašně nerada něco dokončuji. Ve slohovkách ani na blogu nikdy nemám pořádný závěr, který by vše shrnul a tak to mám asi i v životě. Chtěla bych, aby to vždycky mělo řádný a krásný konec, se kterým budu spokojená. Přemýšlím o něm vždy hrozně dlouho, všechno to mám skoro naplánované, ale možná proto nikdy neřeknu to, co chci. Pak jdu domů, vyčítám si to, jsem smutná a přemýšlím, jak se asi toto rozloučení projevilo na našem vztahu.
Většinou jsem ráda za každou věc, co udělám špatně. Zkušenosti a poučení jsou to nejlepší, co můžeme nabrat, kor v pubertě. Ale když se to stává častěji a pořád nenastává žádná změna k lepšímu, strašně mě to stresuje a tak při loučení myslím jen na to, abych to zase nezkonila.
Připravím si krásné povídání. O tom, co jsem se dozvěděla, co mi řekl, co bylo jen mezi námi, co jsem vypozorovala, co cítím, co jsem cítila a co cítit budu, ale většinou se nedostanu asi na začátek.
…teď jak na to koukám, tak si připadám opravdu směšně. Chci, aby to bylo srdceryvné loučení, kde nebudu brečet jen já (ehm) a nechápu, že to nemusí být vždycky tak extrémní. Jsem naučená držet se hesla „Všechno nebo nic“, čehož se musím co nejrychleji zbavit. Také bude problém v druhém hesle „Čím delší, tím lepší“, což se také projevuje na článcích i na slohovkách. Když to všichni mají na půl stránky a já už začínám třetí, něco bude špatně.
Dlouhá cesta vede k dokonalosti. Pokud vůbec nějaká je. Však člověk bez chyb je jako fiesta bez opilého kamaráda, který se 30x ptá na jméno černocha lákajícího nás do strip baru. Když už se ho ptá po třicáté první, jste nasraní, ale den potom se tomu všichni smějete. Nebýt jeho, byla by to nuda. Nebýt našich chyb, ukousali bychom si uši do špičata.

12 komentářů: „Dis „au revoir“

  1. já se na střední naučil heslo : lepčí něco málo, než úplný hovno :D, tudíž jsem zkracoval maturitní otázky jak to šlo 😀 A vyšlo! A loučení? Jak se říká, sejde z očí sejde z mysli …

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.