Náročný návrat

Strávila jsem 20 dní bez internetu, skoro bez mobilu, bez elektriky, bez kamenného obydlí a starající se o děti. Nadešel čtvrtek, o kterém jsem byla skálopevně přesvědčená, že je úterý, a my se vraceli domů. Unavení, špinaví a odporní.
Můj plán byl, že přijedeme na místo příježdiště z táboru, vyneseme poslední věci, matka si mě nabere z Chodova, já umřu v autě a matka mě bude muset vynést do sedmého patra i s taškami těžkými jako tucet obézních jelenů. Byla jsem odporná; Ne každý den jsem se myla a když už, tak v potoku, kde pitná ani teplá voda zrovna netekla. Vlasy jsem si myla každý třetí/čtvrtý den a mastnotu jsem řešila tak, že jsem si dala všechny vlasy v culík a ofinu připlácla k hlavě. Oblečení s fleky od trávy, jídla, hlíny a kdo ví čeho ještě mi nedělalo žádné problémy a boty měly několik otvorů pro větrání, které asi výrobci zamýšleny nebyly. Moc jsem přemýšlela, jestli si mám převléci na dojezd své kalhoty, které mám již tak od svých deseti let, mají několik děr a měla jsem je na stavbě, kde jsem se válela po mokrých prknech v dvoumetrové výšce. Nakonec jsem si je převlékla a na jejich místo dosedly špinavé tříčtvrťáky. No, řeknu vám, byla jsem kočka!
Začali jsme s autem sjíždět na dálnici a za chvíli jsme byli v Praze. Auta! 136ka! Taxíky! Domy?! A také ten smrad smogu a Prahy samé, který jsem necítila už sakra moc dlouho, protože – jak všichni víme – nejsme psi a na smrady si rychle zvykneme.
Při příjezdu do Prahy jsem napsala matce, ať již vyjede. Když jsme dovykládali věci z tátovy stoleté Avie, matce jsem i zavolala. Sms nedostala a tak teprve vyjížděla. Všichni se již loučili a z Čerňáku na Chodov je to dlouuuhá cesta. Za chvíli mi volala znovu matka, že je ve strašné koloně a že to tam stojí. A stojí a stojí a že se to rozhodně nehodlá jen tak posunout.
Musí se metrem. Taška vážila aspoň 300kg a k tomu jsem měla ještě batoh a obří spacák a neměla jsem dobitou Opencard. Táta že mě hodí k metru aspoň. Avií. Jak jsem se již zmínila, Avii je již asi 500 let a také podle toho vypadá. Mimo to, že jí byla minulý rok urván půlka střechy kvůli jízdě lesem, také nemá kliku na okýnko, pásy v době výroby neznal nikdo, hodiny ukazují stáje 12:42, lak je bílo-flekato-světle-modro-červený, to, že fungují stěrače je jen náhoda a když se Avie rozjede (což je sám o sobě zázrak), tak vydává strašlivé zvuky. V tomto jsem tedy jela a musím uznat, že když mě vyhodil na autobusové zastávce plné lidí, už jsem se ani nestyděla, protože kdybych se styděla, tak tolik, že bych se musela studem aspoň propadnout nebo se všem začít omlouvat a s mastnými vlasy vysvětlovat, že nejsem z vidlákova a že takhle normálně nevypadám.
Slezla jsem z autobusové zastávky dolů do metra a nejvíc trapně jsem si musela koupit lístek. Věděla jsem, že se ceny zvýšily, ale nevěděla jsem na kolik, takže jsem se musela zeptat. Říkala jsem si „No jasný, prostě mám normálně Opencard a prostě lístky neznám“, ale pak mě napadlo, že s mým zjevem vypadám jako někdo, kdo je takový vidlák, že ani neví, jaké jsou lístky!! Potupně jsem si ho štípla a rychle zandala do peněženky. Čekala jsem na Chodově na metro a najednou takový pěkný muž přešel! A já si uvědomila, že s tímhle zjevem nejsem hodna ani se na něj kouknout. Tak strašný pocit to byl! Myslela jsem jen na to, jak přijedu domů a umřu tam! Vrchol ovšem byl, když jsem vytáhla svou 3310…
Cestou jsem viděla paní s vytisknutou mapou. Jak je najednou tak strašně lehké komunikovat s někým přes internet nebo zjistit jakoukoli informaci, což bylo tam na louce zcela nemožné a museli se střádat plány a speciálně vybrat čas, na to, když se někdo chtěl dostat na internet nebo do civilizace obecně.
Přijela jsem na Florenc a uvědomila si, že mě čeká přestup. Hromada schodů a kroků. Ash. Každou chvíli jsem se zastavovala, přehazovala si tašku, odpočívala, funěla a litovala se. Po prvních eskalátorech jsem zase hodila tašku na zem a poté jsem se s ní belhala dál. Tu najednou slyším nějaký hluk. Otočím se a vidím, jak na mě nějaký černoch mluví. Vyndám jedno sluchátko a ptám se „Cože?“. Něco zopakuje a já vyndám druhé sluchátko a ptám se „What?“. Odrozumím něco, jako že to vypadá těžce, tak jestli nechci pomoct. Odpovím, že ne, že děkuji moc a tak jsme si začali povídat. S mou únavou se má angličtina ještě zhoršila, ale pán byl chápavý. Po tom, co mi to spadlo po třetí a mrdla jsem s taškou o eskalátory tak, že jsem málem spadla já sama, se mě zeptal už po několikáté, jestli OPRAVDU nechci pomoct a tak jsem si řekla, že mi to asi neukradne, a i kdyby, tak se s tím aspoň nebudu muset tahat. Pán byl z New Jersey, ale teď bydlel v Londýně a byl se kouknout po Evropě. Poradila jsem mu, jak se dostat na Nám. Republiky (jak měl napsáno na papírku, k čemuž dodal, že čeština je strašně těžký jazyk), on mi snesl tašku a já se složila na lavičku čekajíc na další metro.
Nahrnula jsem se tam, sedla, zavřela oči, ale nemohla jsem pořádně zabrat. Asi jsem se bála, že bych opravdu usnula a hlavně na mě pořád koukaly ty děti z tábora, protože něco chtěly, nebo jsem skládala stany, přitloukala nebo odendávala hřebíky, běhala po táboře nebo nakládala stany. Furt jsem to měla před očima. Když nepomohla ani MP3 ani nic jiného, začala jsem pozorovat lidi v metru a byla jsem znechucena a překvapena. Asi jsem si po dvou týdnech na louce přikrášla Pražáky. Myslela jsem, že mají aspoň nějaký styl, jsou hezcí, mají pěkně nabarvené vlasy, ale když jsem viděla ty lidi v metru, byla jsem pohoršena. Všichni vypadali jako já, akorát že já k tomu měla důvod, nelíbilo se mi to a takhle normálně nevypadám.
Přišla moje stanice a já už jsem ze zastávky viděla matčino auto, aby mě mohlo dovést ten kilometr domů. Dobelhala jsem se k ní se strašnými problémy. Matka mi zabrzdila blíže a já se složila na přední sedadlo a skopla vůni z větráku.
Dojely jsme. Vzala jsem si batůžek, spacáček, nějaký matčiny papíry. Matka tu mou tašku a šly jsme.
Nešla horká voda. Matka ji začala vařit v hrncích a rychlovarných konvicích. Nalila to do vany a než se uvařila další, voda z vany vytekla špuntem, který špatně těsnil. Já si mezi tím vyndávala tašku. Smrad a hromada trávy. Tráva všude. VŠUDE.
Poté jsem se tedy umyla v kousku horké vody, která rázem změnila barvu. A trávou a kytkami jsem skoro zacpala odpad. Sedla jsem si k televizi, něco malého pojedla a usnula až pozdě v noci, protože mě pořád strašily děti, stany, centrály, hrníčky, kuchyně…
Pár mých fotek z tábotu na karkulce.

15 komentářů: „Náročný návrat

  1. Dobrý je, když se vrací lidi z fesťáků, bahno do půl lejtek, hadry politý pivem a chrápou vestoje 😀 To bys byla teprve znechucena! Jinak obdiv za 2týdny mezi dětma, to by mi hučelo v hlavě ještě v září 🙂

    To se mi líbí

  2. teď sem se vrátil z Boleslavi, kde sme měli soustředění… Teda kdyby nás někdo viděl ke konci, tak by nás rozhodně za piloty neoznačil.. Všichni přehnaně opálení (samozřejmě vypálená trička a kraťasy, pokud možno brýle), všichni unaveně se ploužící, ne příliš mytí a všude od trávy! Pokud možno v botech a ve všech ponožkách (větrání v čumáku letadla má něco do sebe, když startujete na čerstvě posekaný trávě a letadlo před váma vám to všechno nafouká na nohy)…

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.