Praha je malá, lidi jsou stejní a život je zvláštní

Slečna právě jela na svůj pravidelný kurz trampolíny. Minulý týden – když tam byla poprvé – se jí zdálo, že tam viděla svého bývalého. Celý týden přemýšlela, jestli to on byl nebo ne.

Když přijela, zjistila, že je tam zase a jak si ho tak prohlížela, byla si čím dál tím jistější, že je to on. Skákali si tam na vedlejších trampolínách. Najednou se otočila, chvíli ho pozorovala, jak si skáče, a potom zavolala „Martine?“. On nic. Zavolala ještě jednou a silněji „Martine!“. Konečně zvedl hlavu. Jeho obličej ale vypadal překvapeně a když mu zamávala, vypadal ještě překvapeněji. Slečna se zamyslela Tak buď dělá, že mě nezná a nebo to není on…, stejně si ale byla skoro jistá, že to on je.

Když už skoro končila hodina, najednou slyší „Hele, odkud se známe?“. Otočila se a tam ten kluk. Který nebyl její kluk (takhle zblízka). Řekla mu, že si ho asi s někým spletla. Pak se ale zarazila a zeptala se „A ty se jmenuješ Martin?!“. Jmenoval se Martin. Slečna byla tak zmatená, že se ho zeptala, kde pracuje, aby eliminovala možnost, že by o byl on a že by se navzájem už nepoznávali. Nebyl.

Ta podoba byla ale velmi zarážející. A když vezmete v úvahu, že slečna špatně vidí a její paměť na obličeje je hodně špatná, tak se není čemu divit, že byla tak zaražená. Praha je malá, lidi jsou stejný a život je plný zajímavých věcí. Jen je objevit a využít. Tak zítra na Bratislavu překládat! Držte palce!