To jsem zase jednou hned po škole vyrazila do práce. Tam hromada lidí a práce jak na kostele. Pokud jsem někde zase nešidila lidi (což je má oblíbená činnost za kasou), neházela dorty o zem nebo jsem nezůstala stát přimražená vzpomínajíc, co jsem chtěla udělat, přemýšlela jsem. Tak různě. O pičandách, ale někdy jsem přišla i na něco převratnějšího.
Například když jsem šla mýt záchody (dívčí jsou vždycky zaprasenější než chlapecké), napadl mě článek o mytí zadků a o vztahu lidí k odporným pracím.
Častokdy jsem se viděla v zrcadlech či v odrazech skel, což mi vždycky spolehlivě zhoršilo náladu, a kolegyně se dokonce i několikrát podivily, kde se v té tiché dívce objevila taková agresivita. Včera jsem byla u kadeřnice…
Cestou na metro jsem si v hlavě dávala dohromady status na facebook a v metru jsem ho dovedla do dokonalosti „Ahoj, jsem padesátiletá žena z vesnice a dojíždím do práce, kde dělám prodavačku, do velkého města Prahy.“, což by naprosto do detailu vystihovalo můj aktuální vzhled.V metru jsem zjistila, že bych se mohla kouknout do sešitu a něco poučného si přečíst. Proměnila jsem se v supa a číhala na volné místo k sezení. Uvolnilo se brzy. Nikomu jinému jsem nedala šanci a rychlými pohyby jsem se vtěsnala na sedačku doufaje, že není čerstvě poblitá či pomočená.
Začala jsem si pročítat řeckou mytologii. Mytologie nebyla nijak zvlášť zajímavá, ale v každém případě cesta utekla rychle. Už nahoře blikalo „Vystupujte prosím vpravo ve směru jízdy“ a tak jsem v záchvatu paniky otevřela tašku, abych si do ní dala své desky, které ale místo zaplutí do přeplněného batohu spadly s gigantickým žuchnutím na zem. Buch. Nechala jsem je tam a dělala si místo v tašce. Najednou ale vidím, že se pán naproti mě zvedá a desky mi podává. Překvapením chvíli ani nevím, co dělat. Desky jsem si s úsměvem vzala, poděkovala jsem a řekla, že to nebylo třeba, že bych si je pak vzala. Vyběhla jsem z metra, hodila si desky do tašky a až potom mi došlo, že to vlastně bylo od pána hrozně milé. A statusy se začaly mlátit. „Ó, jak je hezké potkat gentlemana!“ bilo palicí do hlavy Padesátiletou ženu. To jsem ale ještě nevěděla, co se stane pak…
Šla jsem domů, četla si ohlášení, že nemáme v prostorách domu kouřit, vyhazovat odpadky ani vylučovat, pozdravila postarší pár vycházející z výtahu a jela do sedmého patra.
Otevírala jsem dveře do chodbičky. Ve sluchátku (mám jen jedno) mi jela nějaká indická písnička, ke které mám citový vztah a tak jsem se opřela o futra a spomalenými tančivými pohyby jsem si chtěla sundat boty.Najednou se stalo něco nepochopitelného! Něco úplně změnilo tu chvíli. Něco se dělo a já nevěděla co, ani proč. Za chvíli mi to došlo. Obrovské těžké železné dveře se dost rychle zavíraly a já měla v tom ohybu u futer své prsty. Nejsem si jistá, jestli se dovřely úplně nebo ne. Ale neumíte si představit tu nepříjemnou situaci…
Rychle jsem do nich strčila, aby se zase otevřely. Vyndala jsem prst, který vypadal úplně divně zkrouceně a pomačkaně. Koukala jsem na něj. Fakt to celkem bolelo, byl fialový, ale už nevypadal, že je v pravém úhlu. Probrala jsem se z transu, zjistila, že je matka doma a klíčem 3x zaťukala na dveře. Mezitím jsem druhou rukou zamknula ty velké dveře a zouvala jsem si boty. Z paniky a bolesti jsem také začínala cítit vztek, že se o mě matka nezajímá v tak těžké situaci a nejde otevřít. Konečně otevřela. Rozhodla jsem se poplakat si nad tou strašnou věcí, co mě potkala. Ani jsem slzu neuronila a zjistila jsem, že jako moc nechápu ten důvod, proč bych měl brečet. Tolik to nebolí, zlomeně to nevypadá a matka vypadá vyděšeně, hihihi. Ještě k tomu se o mě určitě postará!
Začala jsem matce vysvětlovat, že mě bolí prst. Nařídila mi, ať ho ohnu. Bála jsem se, ale nakonec jsem prostředníček ohnula a matka si oddychla, že se nemusí česat a vézt mě do nemocnice. Najednou jsem uslyšela něco jako „Fuj! Kapeš!“. A zjistila jsem, že mi z toho teče krev, což mě trošku rozesmutnilo, protože jsem myslela, že to za chvilku přestane bolet a stopy po zranění budou jen v mé hlavě. Při běhu do koupelny mi matka držela kapající ruku, ale pořád to nějak kapalo dál. Podržela jsem si ji tedy já a už se dostavila jen jedna kapka a já jsem skončila sedící na vaně s rukou v umyvadle. V kabátu a s taškou na zádech.
Matka se nejdříve postarala o umytí krve z podlahy a pak přišla ke mně. Mezi tím jsem se bavila děláním obrazců krví do umyvadla. Bohužel se ale všechno vždycky rychle rozpilo. Tak jsem nakonec složité obrazce vyměnila za dělání teček, což nakonec vypadalo mnohem lépe. Matka neocenila mé umění, ale za to se mi vysmála, že sedím ve vaně v kabátu a tašce, pak jsem musela ještě jednou ohýbat prst. Ohnula jsem ho, zjistila, že už krev skoro neteče, prohlédla si zranění a nechala si na prostředníček navázat provizorní obvaz.Svlékla jsem ze sebe šálu o ostatní věci a šla na převaz. Matka vzala podle Francovku, o které minutu před tím prohlašovala, že bych se počůrala, kdyby mi ji na zranění dala. Asi změnila názor.
Omyla mi prst vodou, pak Francovkou, ale ani jedno nepálilo, i když jsem se na to psychicky připravovala a snažila se to sama sobě namluvit. Ještě se matka snažila pochopit jak se mi to stalo a jaktože je pohmožděn jen jeden prst. Nepovedlo se jí to.
Teď tu sedím u počítače. Prostředníček už nepulzuje, ale je trošku teplejší než obvykle. Je obvázán bílým obvazem s mašličkou. A já lituji, že umím psát všemi deseti.
A místo statusu dám článek.
Jediný kočičí tuleň na světe 
To je mi tě moc líto chuděrko.
To se mi líbíTo se mi líbí
Mooc pěkný dess.
To se mi líbíTo se mi líbí
Takovéhle úrazy jsou k ničemu. Tak snad bude prst brzo v pohodě. Ještě, že to není zlomené.
To se mi líbíTo se mi líbí
Ten pocit chápu, mít tam prst cítím se stejně :-)Fotka dokonalá 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Chudáku, nesnáším dovírající se dveře. Jako malá jsem tak vždy měla prsty.
To se mi líbíTo se mi líbí
Káji, mně se úplně zatajil dech.. Co jsi to zase psala o té kadeřnici???? Zase jsi byla nějakou masochistickou navštívit?? To snad, probůh, ne??!!! :-O
To se mi líbíTo se mi líbí
Vanesa: No viď! A pořád cítím necitlivý kus prostředníčku 😦 😀
To se mi líbíTo se mi líbí