„To už je vrchol“ začala jsem sms. Mám totiž O2 cool, což znamená, že trávím dny psaní hloupých jednoslovných sms kamarádům či rodině s O2. Když se mi něco podaří, když se mi něco nedaří, když se nudím, když jsem nervózní, když mám hlad, když vidím myš…
Dneska jsem měla chuť, aby se mi moji O2cooloví kamarádi vysmáli. Nakonec jsem sms ukončila v půlce a rozhodla se, že lepší bude článek. O co šlo?
23. února 2012
Ve škole nám odpadla poslední hodina, já musela být v půl sedmé za Opatovem a do té doby jsem se musela stavit s kamarádkou v Michelské (Václavák) do Popocafepetlu, který otevíral v 17 hodin. Zdálo se mi, že mám milion času. Pomaličku jsem se táhla nakoupit hladovějící kočce jídlo do Krysího Alberta (kde našli před nějakou dobou několik tun mrtvých i živách myší). I přes tento fakt tam bylo narváno. Probojovala jsem se ke košíku, naplnila ho po okraj konzervami a vzala k tomu jedno Pikao.
Když jsem čekala v nekonečné frontě, řekla jsem si, že se Albertu a celému jeho marketingu pomstím a tak jsem zahodila Pikao (18kč) a vzala si Papitu (4kč), která byla ve slevě a koukala na mě z těch poliček pro čekající lidi ve frontě. Nadšená mou vychytralostí jsem dávala věci na pás a Papitu jsem tam frajersky prohodila nad ramenem. Aby všichni viděli, jak jsem drsná. Sušenka však minula určené místo a letěla pod nohy paní, co stála přede mnou. Paní mi ji zvedla a já jsem s obličejem takhle přesně jsem to myslela pokračovala ve stání fronty.Deset minut jsem čekala na autobus, který mě dovezl až úplně domů. Pěšky by mi to trvalo asi stejně.
Přišla jsem domů, kde jsem matce pečlivě vyprávěla všechno, co se toho dne událo. Pak jsem se šla kouknout, co se děje na netu, a zjistila jsem, že už je půl páté a jestli to chci stihnout, tak musím vyrazit TEĎ. Byla jsem tak zmatená z faktu, že už není žádný čas (když jsem ho přeci měla milion), že jsem rychle vzala vařící kafe a snažila se ho dopít. V tom jsem zjistila, že potřebuju na záchod, takže jsem si vzala bonbón z bonboniery, kafe a šla na záchod. Matka na mě koukala divně.
Vzala jsem si tu nejmenší kabelku, co mám (kromě psaníčka na plesy), dala si do ní můj obrovský diář, o kterém si všichni myslí, že je to bible, a chtěla tam vložit papíry na au-pair, protože je potřebuju vyplnit. Pak jsem si to ale rozmyslela, že bych na to neměla dostatek prostoru a vzala si do kabelčičky Harry Potter and the Order of the Phoenix, který má 800 stran. Osm set tlustých stran. Spolu se šálou jsem to hodila na tašku, vzala klíče do ruky, zavolala Ahoj a zavřela dveře. Do druhé ruky boty, třetí rukou jsem odemykala chodbu a letěla k výtahu. Zmáčkla čudlík, zapínala si kabát a stihla jsem si nazout pravou botu. Levou jsem dala ve výtahu. Ještě, že bydlíme tak vysoko, stihla jsem si nandat i šálu.S otevřenou taškou, ze které čouhala kniha stejně velká, jako kabelka jsem běžela blátem i po chodníku, schody na jeden skok a v 18:37 na zastávce. Autobus měl jet v 18:37 a mně bylo jasné, že mi právě ujel vzhledem k lidem odcházejícím od zastávky. Neujel. Přijel o pár chvil později.
A **rva. Brýle. Zapomněla jsem si brýle. Bez těch se řídí těžko. Už jsem to jednou zkusila a skončilo to brekem. Mým. No, teď už to nestihnu, budu se muset obrnit a připravit na nejhorší. Obrňovacího času budu mít dost.
V autobuse jsem napsala kamarádce, že přijedu v 17:01, na což mi bleskově odpověděla „To se teda máš!“, což mě maličko vyvedlo z kolejí. Byly jsme teda dohodnuty?
Metro mi poskytlo pohled, který mě překvapil. Stály mi na hlavě všechny vlasy. Tak jsem si je ale po dobu třech zastávek upravovala. Když už jsem se sama sebe nelekla, uznala jsem, že to stačí a chtěla se začít do mé tlusté knihy. Nějak to nešlo. Všechno jsem četla 3x a pořád jsem myslela na jiné věci.
Dojela jsem na Můstek, a protože jsem jela pozdě, vyběhla jsem všechny tři eskalátory. Pff.
Nahoře u New Yorkeru mě čekala hromada turistů a čekající lidi. Dobu čekání jsem využila na vměstnání knihy se všemi dalšími věcmi do kabelky. Kdybych měla nehty, tak bych si je určitě všechny zlámala. Práce to byla těžká, ale nakonec jsem to tam vtěsnala. I když jsem ji nemohla zavřít.
Kamarádka přišla, našly jsme Popocafepetl na jiném místě, než bychom ho čekaly, zaplatily zálohu v desetikorunách a šly k Náměstí republiky, kde jsem se odpojila a měla namířeno na Háje. Při loučení jsem kamarádce vnutila můj diář a tak jsem mohla knihu vložit do kabelky již s menšími obtížemi. Kamarádka měla taštičku menší než já. Ale to nevadí!Čekala mě jedna zastávka na Florenc, kde bych přestoupila na C a dojela na Háje.
Nastoupila jsem ve správném směru!
Ve vagónu jsem se zabydlela. Vyndala si sluchátka, i tu knihu zase a všimla si plakátu s darováním plazmy. Již dlouho si přeji ji darovat, ale nejsem na to dostatečně tlustá. Chtěla jsem tam už dlouho zavolat a zeptat se, jaký je to problém, když mám o pár (slovy pár) kilo méně. Opsala jsem si tedy se zájmem telefonní číslo.
Lalala, pojedu ještě dlouho, až na konečnou, tak si sednu, ne? A vidím volné místo, t
ak jdu k němu. Chytám se tyče, pokládám hýždě, když tu najednou slyším přes sluchátka „Invalidovna“. Nechám zadek tam, kde je, a přemýšlím. Mm… JELA JSEM NA DRUHOU STRANU! Ne… Jela jsem na správ…PROBOHA! Vždyť já zapomněla vystoupit!
ak jdu k němu. Chytám se tyče, pokládám hýždě, když tu najednou slyším přes sluchátka „Invalidovna“. Nechám zadek tam, kde je, a přemýšlím. Mm… JELA JSEM NA DRUHOU STRANU! Ne… Jela jsem na správ…PROBOHA! Vždyť já zapomněla vystoupit!
To už ale vlak zase jel. Zvedla jsem se z polosedu a zase se přesunula ke dveřím. Na Invalidovně jsem vystoupila jakoby nic a šourala se k protějšímu ostrůvku tak, aby nikdo netušil, co se právě stalo…
Při čekání jsem zavolala na plazmu. Hned, jak se pán představil, viděla jsem přijíždět metro a tak jsem to vzala rychle a jasně „Dobrý den, tady Karolína Kubínová, hrozně bych chtěla darovat plazmu, ale nemám těch 55kg, které požadujete. Mám asi 53kg, je to velký problém?“ a odpověď neuvěřitelně super! „To žádný problém není.“, řekl pán v telefonu a tak jsem si začala oddychovat. V tom ale pokračoval „Tohle totiž fakt není žádná plazma, to je soukromý číslo!“ zařval na mě. Tak jsem se lekla, típla telefon, nakráčela do právě přijíždějícího metra a snažila se dělat, jako bych právě prožila normální telefonát. Metru jsem začala psát sms o tom, jaké jsem střevo a dávala si obrovský pozor, abych zastávku zase nepřejela.Doufala jsem, že pro dnešek už to stačilo. Nepřejela jsem, ale rozhodla se teda nepsat sms, ale napsat článek. Ze sms jsem udělala tahák, kde jsem si psala všechny věci, o kterých se chci zmínit, jak se staly, v jakém pořadí a tak; znáte to. Vydrželo mi to snad až na Pražského povstání. Pak jsem mobil vypnula, otevřela svou tlustou knihu a najednou přišel nějaký kluk, sedl si vedle mě a vytáhl ultra malou a tenkou čtečku!!!!! V tu ránu ještě slyším „Tento vlak končí ve stanici Kačerov“.
Pořád v dobré náladě. Ach!
Ježiš… Na tvůj blog už jsem úplně zapomněla! Nevím, jestli si mě pamatuješ, ale známe se z DTA 🙂 Ráda jsem si zase přečetla co je u tebe nového 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Hehe, moc podařený den.
To se mi líbíTo se mi líbí
Zajímavý den, někdy se to stane, že to je takhle zajímavý 🙂 Jsou lidi, který jsou asi pořád nasraný. Jinak nevím, proč na tebe ten člověk řval jenom kvůli tomu, že ses mu dovolala omylem…
To se mi líbíTo se mi líbí
Podle mě se manželka jelena jmenuje Jelena. A manželka od Hele /kámoše Jů/, se jmenuje Helena. 😀
To se mi líbíTo se mi líbí