Svoboda pohybu

Včera jsem jela z afterparty. Bylo to kolem páté v ráno. Nešla jsem ani na tramvaj. Chtěla jsem se projít. Praha nádherně svítila, všude opilí cizinci i Češi vracející se domů. Já jsem si prohlížela plakát na budově a pak zjišťovala, co to za budovu vlastně je. Asi jsem vypadala divně. Přišel ke mně nějaký kluk a koukal na mě ještě divněji. „Všechno v pohodě?“, zeptala jsem se. Nic. „Jó? Dobrý?“, ptala jsem se ještě jednou. A on na to „Once again?“. Takže jsem šla na metro doprovázena nějakým klukem z USA, co tu byl za turistickými účely. Cestou jsem potkala kamarády, kteří se také vraceli z after a bloumali ulicemi. Patrně. U metra jsem se s Američanem rozloučila. Skvělé načasování, jelo mi to asi za minutu. Vyhlídla jsem si místo, dala si tašku na klín, rukama ji obejmula a během vteřiny usnula. Měla jsem pocit, že nespím moc tvrdě, protože jsem se celkem pravidelně budila. Najednou mi zvonil telefon. Maminka. Zvedla jsem to, zjistila jsem, že mi asi před půl hodinou psala, omluvila se, signál byl utnut a já usnula ještě jednou. Tu jsem najednou cítila nějaké dotyky a hlas „Slečno, jste na konečné!“. Sympatický pán mě vzbudil na Čerňáku. No, normálně vystupuji o zastávku dříve, ale co se dá dělat. Aspoň, že jsem nejela zpátky. Vyšla jsem z metra na tubus. Bylo nádherně. Slunce pomaličku vycházelo. Všude klid. A já kráčela domů. Bez starostí. Bez stresu. V pohodě. Sama. Užívajíc si krásu ospalého města.
Asi to zmiňuji často, ale poslední dobou se mi stává, že to lidi neví, a pak jsou zmatení a kladou divné otázky. Takže; před nějakou dobou jsem byla na studijním pobytu v Mexiku. Bydlela jsem ve dvou městech; jedno – Merida – asi 700 000 tisíc obyvatel a Mexiko city (D.F.), jehož počet obyvatel je neznámý, ale pohybuje se okolo 10 až 25 milionů.
Byla jsem tam rok. Občas se mi zastesklo po rodině, pravidelně se mi stýskalo po naší kočce, stýskalo se mi po jídle. Ale co mi chybělo nejvíc? Na co jsem se nejvíc těšila? Z čeho jsem byla na nervy? Volnost. Svoboda pohybu.
Všude se jezdilo auty, vždycky jsem musela mít odvoz, nemohla jsem u nikoho přespávat, všechno, co dělám, jsem musela říkat rodičům. Když jsem si chtěla koupit něco na sebe, byla to velká akce a musela jsem o tom informovat všechny skoro všechny z rodiny, aby se to nějak udělalo a aby mě tam někdo odvezl a zase přivezl. Večer bylo nemyslitelné, že bych vyšla z domu, během dne jsem nesměla chodit sama. V autobusech by nás prý zabili. V D.F. jsem nemohla chodit ani 100 metrů od školního autobusu domů. V taxících by nás zabili také. A o metru nemluvě! Když už jsme tam jednou šli, děti byly buď zhnusené, nebo vystrašené a všichni si pečlivě drželi své batožiny, ve kterých ale stejně skoro nic nebylo, aby se zas tak moc nestalo, kdyby jim je někdo ukradl. Nikdo si nečetl, nikdo neposlouchal MP3. Asi z opatrnosti. Představa spánku tam byla opravdu komická. Já – Evropanka s evropským xichtem – jsem tohle dlouho vydržet nemohla. Lhala jsem rodičům o tom, že si mě někdo vyzvedne, a šla sama ven. Procházela se nebezpečným městem, jela dokonce i autobusem, pravidelně jezdívala pouličními polorozpadlými taxíky a svou českou mexičtinou jsem se z řidičů snažila dostat něco o tom, kolik si tak vydělají a jak žijí.
Tady? Tady?? V Česku? V Praze? Člověk může dělat cokoli. Naprosto cokoli se mu zlíbí. Kdykoli a kdekoli, když to srovnám s Mexikem. Myslím, že většina z Vás si ani neuvědomuje, jaké máte neuvěřitelné štěstí. Miluju to. Je to to nejlepší na světě. Nejsem na nikom závislá. Když si rozmyslím, že chci Twister, během minuty se převléknu, vylezu z domu a jdu do Billy. Když chci zajít ke kamarádce, dojdu na bus a jsem tam. Když se chci jít ve 4 ráno projít, nazuji boty a jdu. Můžu sedět v parku, můžu si jít nakoupit oblečení, můžu ze školy jet sama domů, anebo někam jinam. V MHD stačí, když si budu plus mínus držet tašku a můžu u toho spát, číst si, poslouchat cokoli, dělat věci na laptopu, jíst nebo se učit. Neumíte si představit, jak Vás ta „závislost na někom“ omezuje. A není to jenom to. Praha je krásné město! Noční a ranní Praha je ještě krásnější. Procházení je něco úplně jiného než jet kolem autem. Slyšíte ty zvuky města, slyšíte lidi, vidíte tu krásu, můžete se zastavit, otáčet se, přebíhat z jedné strany mostu na druhou… Cokoli!

U většiny věcí, po kterých se stýská, to dopadá tak, že ji dostanete, přejíte se jí a potom už vás tolik nezajímá. Vidíte, 2 roky od Mexika a má láska k svobodě pohybu snad ještě narůstá.

10 komentářů: „Svoboda pohybu

  1. Obávám se, že moji rodiče mají výchovu z Mexika. Od té doby, co jsem je naučil, že třeba i chodím ven, musím prakticky vyplnit dotazník – kam jdu, s kým jdu, co budu dělat, jak to budu dělat, čím to budu dělat, kde to budu dělat, jak dlouho to budu dělat, co jiného ještě budu dělat (a u toho vše z přechozího), v kolik se vrátím, kudy se vrátím, kolikrát zavolám, v kolik zavolám…

    To se mi líbí

  2. Pod tohle se podepisuju, Praha je naprosto nejúžasnější a nejdokonalejší a nejkrásnější! A v S tebou mě baví svět ještě zpvaj ".. a hlavně v noci!"

    To se mi líbí

  3. nejlepší je v pět ráno s klíživýma očima pomalu sunout se domů, když proti pádí pracující na první vlaky a busy 😀 Na vesnici ti nezbývá nic jinýho než vlastní nohy nebo kolo zamčený u nádraží 🙂 (takže procházky bývají výživnější)

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.