V devatenácti letech zjistila, že život není pohádka

I když jsem si plánovala, že můj článek bude začínat „Vždycky jsem byla počestná a upřímná“, článek tak začínat nebude, protože jsem si uvědomila, že to není pravda. Pamatuji si, jak jsem si vymýšlela a lhala. A dokonce i jak jsem kradla drobnosti v Pemi a ovoce u Vietnamců. Jednou chytli mě, jednou kamarádku. Nepříjemné. Byla jsem prostě takové normální dítě. Ne?
Jenže někdy přišel zlom. Nelíbilo se mi dělat protizákonné věci, neviděla jsem v tom smysl a začala jsem chodit na zelenou. Dokonce si pamatuji, jak jsme šly jednou s matkou někde po přechodu, kde byla hrozně dlouho červená a matka mě přemlouvala, ať na ni jdu. Nechtěla jsem. Proč? Není to legální. A zákony tu nejsou od toho, aby se porušovaly. To bylo někdy na druhém stupni základní školy, taková osmá, devátá třída.
Netěšila jsem se, až mi bude patnáct, nechtěla jsem být dospělá ani tak vypadat, ani řešit problémy, ani pít, řídit, přemýšlet. Nenáviděla jsem alkohol. Do patnácti let. Ale ani potom jsem se můj postoj tolik nezměnil. Snažila jsem se vycházet zákonům – dávajícím mi smysl – vstříc.
Pak jsem odjela do Mexika, kde se postoj ještě zradikalizoval, když jsem viděla tu povrchnost Mexičanů. Nevím, jestli je to tady stejné a jen jsem si toho všimla v Mexiku, nebo jestli jsem byla ve skupině neupřímných lidí, anebo jestli jsou prostě takoví. V každém případě jsem tam začala ještě víc nenávidět lži. Dokonce i milosrdné lži. Neviděla jsem v nich pointu. Proč nejsou lidé upřímní? Vždyť by všechno bylo tak lehčí. Nemuseli bychom trávit hodiny přemýšlením o tom, co je pravda a co ne. Jestli to jídlo je doopravdy čerstvé, jestli je se mnou, protože mě má rád nebo z nadrženosti, jestli nám ti lidé v televizi něco neskrývají, jestli to řekl proto, že to tak cítil nebo mě jemu bylo líto… Kdyby se říkalo všechno hned a na rovinu, nebyl by život krásnější?
Tato teorie mi vydržela asi 2 roky. Najednou však přišel zlom. Kamarádka patrně razila dost podobnou teorii jako já, akorát ji praktikovala trošku brutálněji. Možná až někdy hnusně a úsečně. Brala jsem to jako nutné zlo, bylo mi to celkem jedno. Tu ale přišla druhá kamarádka a rozčilovala se „Sakra tak ať si to nechá pro sebe! Mně je u prdele, co si myslí. Proč mi to pořád nutí?“ A najednou mě to osvítilo. Mmm, má pravdu, ta žena. Proč by se mělo říkat vše, co se myslí? Ještě k tomu, když se názory pořád mění. Ještě k tomu přeci někdy ten člověk potřebuje slyšet nějakou lež, která ho uchlácholí, uklidní. Taková utopie by vůbec nedávala smysl, i když se to tak na první pohled může zdát. Neměli bychom žádné dobrodružství, city by přešly do ústraní a politika by byla plná lidí, kteří plní sliby (ó?!).
V Mexiku jsem také začala nenávidět estetiku. Musí to být hezké. Nemůžeš mu to odevzdat takhle. Musí to být ve dvou sloupečcích, nahoře jméno, pod tím datum, logo školy do druhého rohu! Já jsem byla přesvědčená, že i když odevzdám práci na toaletním papíru, tak můžu dostat jedničku. I když jídlo vypadá hnusně, může to být dobré. Že „Fuj, tahle z venku je to fakt vodporný, ale vevnitř to máte pěkný!“ znamená to samé jako „No né! Máte to tu nádherné! Ty hodiny, ten jelen! Tady to vypadá úplně jinak než zvenčí.“. Že by se mělo kakao posuzovat podle toho, jak chutná, a ne podle toho, jak vypadá. Za tohle jsem Mexičany nenáviděla. Vždy jen aby všechno vypadalo hezky, včetně jich samých.
Bohužel. Časem jsem zjistila, že pokud něco není hezké nebo to tak aspoň na první pohled nevypadá, nemá to šanci. Když jsem přistihla, jak na to dám také, upustila jsem i od této teorie a začala dbát také na estetičnost. Ať ve škole, u jídla, v dárcích nebo i u sebe samé.
Nenávidím tento svět. Plný lží, intrik, Potěmkinových vesnic, povrchnosti, pochybné krásy, zmutovaných gigantických jahod a zmrdství.
Uvítala bych, kdyby lidé byli trošku morální i v době krize. Více bych uvítala, aby obrovské firmy nemyslely jen na peníze a na sebe samé, ale aby trošku mysleli i na své zaměstnance (popř. zaměstnané děti). Uvítala bych, kdyby se lži používaly k dobrým účelům, estetika nebyla všechno a my byli aspoň trochu dlouhodobě šťastní.
Takže, dámy a pánové, je mi skoro 19 let a zjišťuji, že život není jako v pohádce.

10 komentářů: „V devatenácti letech zjistila, že život není pohádka

  1. Výstižne napsáno, naše problémy jsou proti problémům bezmocných lidí (zaměstanné děti, ti, co nemají co jíst, oběti válek atd.) naprosto bezvýznamné. Peníze začaly ovládat lidi a ať mi nikdo netvrdí, že je to naopak. I já si všímám, jak se ceny za ty roky změnily a fidorka už nestojí pět korun, ale osm, někdy i deset. Říkám si, ještě, že ty pohádky máme, jsou skvělý únik od reality. Na Boží Hod dávali pohádku ao hrnčířce a princovi, kde ministři, co si chtěli nahrabat kapsy, vymysleli daň z dýchání i stroj, který natahuje ruku. Jak mrazivě realistické.

    To se mi líbí

  2. Uuuch.. No, ještě, že jsi to zjistila takhle "brzo" a víš, na čem jsi a jak se podle toho zařídit. Jsem stará jako ty (ale 19 mi už je) a jsem vším tak znecucená.. ale to je asi jediný, co s tim můžu dělat..

    To se mi líbí

  3. Dorazila jsem v životě ke stejnému poznání jako ty.Snažím se soudit co nejméně podle prvního pohledu,protože už mnohokrát se to vymstilo :),ale občas to prostě nejde.

    To se mi líbí

  4. Pardálko, napsala jsi moc krásný článek, doopravdy moc povedený. Ale oprav si hrubky- nahoře u zákonů a dole u firem, pak třeba budeš v úterý ve výběru největší king:)

    To se mi líbí

  5. Opravdu povedené – sto bodou!, jak se říká. Když mi bylo asi tolik jako tobě, tak jsem prohlásil : "život je svině a lidi jsou děvka", moc se toho nezměnilo … spíš k horšímu. Co nezaujme na první pohled, nemá šanci, ani Mirek Dušín.

    To se mi líbí

  6. Neodpustím si jednu poznámku k tomu "nebuďme tak povrchní, na formě nezáleží, důležitý je obsah". Ono se to sice hezky řekne, ale dost dobře to nefunguje. Nebo je někdo takový, kdo by si radši vybral sedět v autobuse vedle měsíce nemytého smraďocha s dlouhým vousem pobryndaným koprovou omáčkou než aby si sedl k "normálnímu" člověku, který os ebe dbá? A nebo ještě další přízemní příklad: chceš si něco koupit na netu, navštívíš dva e-shopy, Jeden vypadá jako by ho udělal 10ti letej floutek během půl hodiny, opravdu škaredý stránky, napůl nefungující. A pak na druhé straně od pohledu vypiplanej obchod. Který si každý z nás vybere spíš?.. Ono totiž nejde jenom o obsah, ale musí být znát i na té formě, že si s tím někdo dal práci.. což dost značí /např, že když si někdo dovede udělat pěknou prezentaci, tak dovede i další věci dobře/. Jinak to není tak zlý 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.