Jednou snad budu umět mluvit

Poprvé jsem si toho všimla v Mexiku, když profesorovi starající se o zahraniční studenty na střední škole, se vždy objevoval v oku tik, když jsem s ním mluvila. Nejdříve mě to zaskočilo, pak jsem si řekla, že to budu raději ignorovat a nebudu se tím zatěžovat. Prostě španělsky nemluvím moc dobře a lidé se musí soustředit, když se mnou mluví. Snaha o ignoraci byla, ale své podvědomí jsem nepřelstila. Potom, co jsem profesora poznala, jsem si začala všímat ostatních lidí. Také se soustředili; Obočí u sebe, svraštěné čelo a mozek zapnut na plné obrátky jsem vnímala mnohem intenzivněji. Tak jsem mluvila španělsky a uvědomovala si, že dokonalé to rozhodně není. Nu což. Ještě mám češtinu. V Mexiku jsem však mluvit česky pozapomněla a dělalo mi to velké problémy. Když se mě ptali, kolika jazyky mluvím, obyčejně odpovídala jsem, že již žádným.
Přijela jsem do Čech, rozmluvila se, už z češtiny nebyl slyšet ani španělský akcent, a když jsem se nemohla vyjádřit, věděla jsem, že je to proto, že pořád trochu myslím jiným jazykem.
Dnes je to ale druhý rok, co jsem se z Mexika vrátila a pomalu začínám objevovat tiky a soustředěné očekávající obličeje i u Čechů. Když to zpozoruju (už jsem na to expert a vidím to i tam, kde to není), že osoba začíná ve tváři křečovatět, přemýšlím o tom, jak je to celé absurdní; jak jsem dementní, že neumím vyjádřit tak super věc; jak ta osoba očekává nějakou super storku, ale já předem vím, že bude zklamaná, protože moje vyprávění nikdy nezaujme. A s těmito pocity dokončuju historku a říkám si, že třeba se konečně naučím vyjadřovat. Zatím bez úspěchu. Používám svá tři slovesa, která neobměňuji (být, dělat, mít) a k tomu se doprovázím divnými neurčitými citoslovci a „e“, když se zaseknu.
Teď otázka, jestli jsem to měla takhle vždycky, akorát jsem si toho nevšímala, nebo jestli to na mě přišlo teď a strachem z toho, že to zase poseru, se to stále zhoršuje. Nechávám už vyprávět historky jiné osoby, snažím se již snad ani moc nemluvit a nejlepší storky – při kterých nebyl nikdo, kdo by je mohl říct – si nechávám buď pro sebe nebo pro blog, protože mě děsí představa, že by mi historku někdo zkazil tím, že na ni adekvátně nereagoval (smích, popř. udivení, pláč…). Už si asi umíte představit, proč tolik miluji psaní…
Zajímavé je, že mi nedělá problémy přednášet před plnou třídou puberťáků, ale když mám něco říct před jedním člověkem, konverzace se strhne v soutěž O nej-tikající oko.
V každém případě budu pracovat na silně behaviorální vlně; budu mluvit, mluvit a mluvit, dokud se to nenaučím! A vy to budete muset vydržet.

7 komentářů: „Jednou snad budu umět mluvit

  1. Hmm. S lidma, který neznám moc dlouho, komunikuju naprosto v pohodě. Ale s mojí nejlepší kamarádkou, kterou znám už devět let, se zasekávám celkem často. Možná se snažím mluvit stejně rychle jako myslím. S vyjadřováním mám v mluveném slově zkrátka potíže. 🙂

    To se mi líbí

  2. Dnes mám při nakukování do cizích vod šťastnou ruku. Článek mě zaujal, je na zajímavé téma a přesný v postřezích. Sem taky budu častěji nakukovat. Jasně – problémy vypiš, můžeš průběžně upravit a pak se úspěch snáze dostaví. Ale piš, ať je co číst… =)

    To se mi líbí

  3. Csss, nesmysl, mluvíš, myslíš i vypadáš úžasně!! /Ses mě mohla zeptat, rovnou bych ti to řekla a vůbec ses nemusela trápit!/ Ale zase by nevznikl ten článek a to by byla škoda. :-* P.S. Taky máš tak ráda fyziku?? 😉

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.