Můj milý deníčku

Svůj první deníček jsem si začala psát ve čtvrté třídě. Každé zápis byl v průměru stejný. A dost nezajímavý. „Ráno sem vstala, nasnídala se, vyčistila si zuby a šla do školi. Ve škole jako dycky. |Pak jsem šla na keramiku kde to bylo dobrý. Byl to fajn den“. Takhle nějak bych charakterizovala každý zápis.
Měla jsem psací období, nepsací období, období bez deníku a období s deníkem. Dnes je mi 19 let. Mám svůj osmý deník. Píšu do něj občas. Jak se mi chce. Většinou shrnu události, co se staly, a pak k tomu připíšu, co si o tom myslím, proč se to asi stalo, jak bych chtěla, aby se to vyvíjelo a jak se to pravděpodobně asi vyvíjet bude. Někdy píšu, když jsem znuděná, někdy píšu, když se chci pochlubit (nechci, aby něco bylo zapomenuto), někdy když mám nějaké trápení, když se stalo něco zajímavého, když jsem strašně šťastná a snad skoro vždy, když mě sem přijede navštívit někdo v Mexika (což se dost pojí s tím předposledním bodem).
Pff!!! Je jí 19 a pořád si píše deníček?? Hahaha, píšeš „můj milý deníčku“ a máš popsané plné stránky pubertálních výlevů? Svůj poslední deník píšu prakticky jen ve španělštině a každý zápis začíná podravem; většinou Hola. Je to takový rituál, při kterém promýšlím, co napíšu.
To, že je to plné pubertálních výlevů, se dá možná říci také, i když se tam čas od času najde kus kvalitní literatury.
Proč to ale dělám. Proč to vůbec někdo dělá? Víte… je to super.
První věc, co mě přesvědčí vzít si do ruky propisku, je malinko egoistická: chci, aby po mě něco zbylo. Byla bych strašně nerada, kdyby se po mě nic nedochovalo a já zmizela v zapomnění. Chci dát mnoho materiálů lidem, co mě budou studovat. Znáte to… Jak se vyvíjely její názory? Co mohl být podnět k tomuto činu? a tak dále… Prostě aby se životopisci tolik nenadřeli a aby to informace o mně byly pravdivé a nezkreslené. I když to asi ani možná prostě nejde. Takový normální důvod, který mají všichni… Heheh
Druhá věc – dost podobná té první – je již více o mně. Píšu, abych si mohla přečíst, co jsem dělala. Abych si vzpomněla, jak jsem se měla. Abych se mohla zasmát nad problémy, které jsem řešila a které se teď zdají nejtriviálnější na světě. Chci si zavzpomínat a rozpomenout se.
Na třetí důvod jsem přišla až postupem času. Tento důvod je vlastně i důvod, proč jsem se k tomuto článku uchýlila. Je to takové to „když se chceš vypovídat, můžeš to říct deničku“, což jsem nikdy nepochopila. Ačkoli jsem to samozřejmě vždy říkala, protože to říkali všichni ostatní!
Já si tam třídím myšlenky. Jsem taková rozlítaná žena. Nedokážu se moc soustředit na jednu činnost, ráda věci měním, musím mít ve všem pořádek (nemyslím to fyzicky, ale psychicky) a nenávidím, když u něčeho nevím, jak to bude pokračovat nebo co se děje. Naložím si toho milión a pak mám hlavu jako vzducholoď, nevím, co dělat dřív (proto nic nedělám), brečím nad tím, v jak strašné jsem situaci, trápím se tím a prožívám muka. Taková normálka prostě.
Najednou ale přijde deník. Sednu si. Pozdravím a suše a stručně začnu vysvětlovat situaci. Pěkně od začátku se vším, na co si vzpomenu a připadá mi to důležité. Připravuju se na to, že budu při vzpomínání na všechno, co se stalo/co musím udělat, brečet a psychicky se zhroutím, protože je to TAK STRAŠNÁ situace. Najednou v půlce ale zjistím, že to vlastně skoro nic není. Shrnu si pak vše do přehledných pár bodů a jsem nasraná sama na sebe, že jsem se tím takhle trápila a nechala si narušit den. Někdy i dva.
Stručně a abtraktně řečeno: Myšlenky běhají v hlavě jak se jim za chce a leckdy je člověk nemůže pochopit ani nijak uchopit. Není schopen si je rozřadit do nějakých škatulek, kterým by rozuměl. Tím, že se hodí na papír (nebo někomu řekne), najednou dostanou nějakou podobu a už jsou lépe pochopitelné.
Bájo. To, že si musím uvědomit, jaký je princip „vypovídání se z problému“ v devatenácti je celkem tragické. Ale nemyslím, že vy byste na tom byli lépe.

14 komentářů: „Můj milý deníčku

  1. Taky dobrý 🙂 Já si píšu deník někdy od třetí třídy, to jsem zpočátku nedopisovala do konce stránky a a všechny levé vynechávala – ne až tolik pro pohodlí, jako pro pocit, kolik jsem toho popsala… 😀

    To se mi líbí

  2. Jé ! 🙂 jsme na tom podobně :), taky si píšu deníček, sice v češtině… ale přeci jen… mě strašně baví si číst zápisky… když jsem byla malá… je super se podívat na to,jak jsem myslela a tak … 🙂

    To se mi líbí

  3. Psala jsem podobně, když mi jsem byla menší. 😀 Teď už nepíšu deníček, mám spíš jen takový zápisník kam občas písnu myšlenky a to se nedá považovat za deníček.

    To se mi líbí

  4. Já mám pátý, začínala jsem ve třetí třídě a ne vždycky jsem psala. teďka píšu tak jednou za čtvrt roku, takové shrnutí. 🙂 A ještě je v něm dost místa, takovým tempem ho nebudu muset ještě brzo označit za starý. Číst v těch straých je někdy sranda, někdy až psycho.

    To se mi líbí

  5. super průřez 🙂 je mi 20 a taky si ho ještě píšu. vždycky si vzpomenu na takové ty umělce a cestovatele a všechny kdysi dřív. byli moc dospělí, byli to otcové i ědečkové a stejně si psali deníky. psali si významné události, nejenom kolem své osoby. nebýt toho, hromada věcí by nám zůstala navěky utajena. takže je vlastně píšeme pro ostatní.

    To se mi líbí

  6. Já mám v ložnici své deníčky od 22.6.1978 (osmá třída) do 1.4.1981 (druhák na zdrávce). Spíš asi tlachání v úrovni co jsem jedla a co bylo ve škole, ale i výstřižky z novin a zážitky z tábora a praxe v nemocnici a tak… Přestala jsem ho psát, když jsem začala chodit s tvým tatínkem. Asi mě to tak zaměstnalo, že už mi na to nezbýval čas…

    To se mi líbí

  7. Snad každá holka si psala deníček, když byla malá, a těžko říct, kolik si jich píše v dospělosti nebo po pubertě, většina to asi nepřizná. Podle mě je to něco fantastickýho, svoje deníčky jsem vždycky vyhazovala po pár týdnech, jen jeden mi zbyl – ten, kde jsem si detailně vylíčila svou první opravdovou pusu, první ,,vztah" a první ,,rozchod" 😀 dnes už mě papírová forma nebaví, podobně jako ty jsem rozlítaná a nevydržím u toho, blog je pro mě lepší alternativou. Navíc – kdykoliv můžu zmáčknout DELETE.

    To se mi líbí

  8. deníčky sou nejlepší, mám jich taky asi padesát 😀 Mimochodem v mnoha z nich se objevuješ ty 😀 ted semtam taky napíšu, ale někdy sou tam fakt velký prodlevy. Už to není ono, dřív mi ke psaní stačil i zážitek typu: spadnul mi chleba na zem :))

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.