Českolipsko-čínský červnový čtvrtek

21. 06. 12 – čtvrtek

Byl to takový obyčejný čtvrtek na konci školního roku, kdy už se na střední škole nic nedělá. A vzhledem k brzkému odjezdu mé drahé čínské kamarádky bydlící momentálně u České Lípy, rozhodla jsem se den zatáhnout a místo toho se vydat na výlet.

Den před tím jsem si zamluvila s obtížemi místenku na bus a druhý den jsem vyšla před osmou hodinou ranní z domu, abych stihla s předstihem bus jedoucí z Nádraží Holešovice v 8:50. Neznala jsem to tam, takže jsem se potácela po metru s dokořán otevřenýma očima. Podle cedulí jsem pochopila, kam mám jít.

Vycházející z areálu mě zastavil snědší pán. Celkem slušně oblečen. Začal s historkou, která končila tím, že mu chybí 20 korun na autobus nebo vlak nebo něco, aby jel domů. Pán vypadal opravdu slušně. A historka vypadala buď pravdivě nebo opravdu dobře smyšlená a zahraná. Vytáhla jsem tedy peněženku a dala pánovi svou těžce vydělanou dvacetikorunu. Mm, příště půjdu s ním a dohlédnu na to, aby si slibovaný lístek opravdu koupil.

Zkontrovala jsem si nástupiště, zasedla a čekala. Lidi se nahromadili. Přijel EKO BUS jezdící na plyn. Pan řidič byl velmi hovorný a patrně měl dobrou náladu. Nebo měl dobrou náladu pořád. Dala jsem mu svou vytisknutou jízdenku. Vytiskla jsem ji ale omylem na A6, takže i já jsem měla problémy písmenka přečíst. Pán mi řekl „Ty mrško“ a posadila jsem se.

Cestou si se mnou spolužáci neustále dopisovali. Z dobrovolných testů ze španělštiny mám dvě dvojky. Trapné.

Přečetla jsem si Metro, vyluštila sudoku, napsala na něj svůj mail a dala ho do přihrádky. Chtěla jsem si třeba číst nebo dělat něco užitečného, ale bylo vedro. A zkoumala jsem přírodu. Jůů.

Dojela jsem se zpožděním a Xin (čtoucí se Šin) mi už psala, kde jsem. Dojela jsem. Dojela jsem správně. Našly jsme se.

Jen, co jsem vylezla z autobusu, obloha se tragicky zatáhla a začlo malinko pršet. Byly jsme v půlce cesty do centra České Lípy. Pršelo trošku víc, ale já déšť ráda. Za chvíli ale přišel takovej chcanec, že jsme běžely pod strom, kde na nás stejně pršelo. Promáčené všechno. Byla jsem velmi ráda, že jsem si ráno pečlivě vyžehlila vlasy. Teď mi všechny lítaly a byly dost zkroucené.

Čekaly jsme pod protékajícím stromem, až se to uklidní. Po několika minutách jsme si vyhlédly jiný úkryt a běžely tam. Vchod na bowling. Přečkaly jsme nejhorší a vykročily si zmoklé a prochladlé do centra.

Vyšláply jsme si kopec a zamířily jsme do čínské restaurace, kde Xin mluvila čínsky s ženou, která tam pracuje 7 dní v týdnu od 11 do 22 hodin. Všimla jsem si, že když Xin mluví anglicky, normálně artikuluje. Když mluví čínsky, skoro neotvírá pusu a mluví hrozně potichu. Prý dělají ty zvuky v puse a ne v krku, jako my. Naopak Japonci artikulují hodně.

Po jídle na nás přišlo spaní, které jsme ale zažehnaly a šly se kouknout po městě. Viděly jsme Vodní hrad bez vody, střední školu zdravotnickou, technickou a ještě nějakou. Viděly jsme park, hřbitov a já zjistila, že staří Číňané věří, že malé děti vidí do budoucnosti.

Koupily jsme si točenou zmrzlinu (citrón a jahoda) a šly do supermarketu Andy, kde jsem našla Kofolu s příchutí „Guava“, která chutná trochu jako ponožky. Pomluvily jsme čokolády, zjistily jsme, že v Číně mají jeden druh čipsů (Lays s čínským názvem) a jeden druh čokolád, které ani moc nejedí. Potom jsme obešly plavecký bazén s dvěma tobogány a pro změnu zašly do Kauflandu. V těch supermarketech je tolik věcí, o které normální Pražák přichází?! Kde je nějaký Kaufland v Praze?! Pořádně jsme si všechno prohlédly, porovnávaly ceny a vrátily se zpět do nákupního centra se supermarketem Andy, kde jsou eskalátory jen nahoru a ne dolů. Když začal hrát Alejandro, donutila jsem Xin odejít.

Sedly jsme si do kavárny v „jediném hezkém domě v České Lípě“, jak se o něm vyjádřila Xin. Kavárna pěkná. Studený čokoládový nápoj s banánem výborný a už všechno suché kromě bot. Conversky nejsou na déšť. Ne. Doufala jsem, že mi nohy nezplesniví.

I když si Xin pořád stěžovala na teplo, já jsem pocit tepla nesdílela. Na internetu jsem četla 30°C, které v České Lípě rozhodně nebyly a tak mé kraťásky, tílečko a mokré boty nebyly zrovna nejlepší volbou. Jsem ale silná holka. Z balkónku v kavárně jsem pozorovala Čolky, jejichž nízký počet mě překvapil. Také jsem pozorovala pána, který chytil holuba do ruky a pána řvoucího na taxikáře v zavřeném taxíku. Česká Lípa má své vlastní taxi!

Číňané mají unisexové uniformy, které nosí každé pondělí, protože každé pondělí věší vlajku a zpívají hymnu. Také je nosí o svátcích a když má pan ředitel proslov, což je prý velmi často. Jinak se ve škole musí oblékat sportovně.

Ze školy přicházely zprávy o stavu spolužáků na odpoledních hodinách. Při našem počtu 26 studentů ve třídě jich na devátou hodinu zůstalo sedm.

Autobus zpátky jsem mohla chytnout buď v 18:00 nebo v 18:19. Vzhledem k tomu, že Xin jel její autobus do vesnice její nové staré rodiny v 18:25, rozhodla jsem se jet až tím úplně posledním.

Xin odjela a já už si říkala, že tu něco nehraje. Sedla jsem si a připravovala se na přespání na nádraží. Bohužel mi byla zima, tak jsem se prošla směrem k vlakovému nádraží a po chvíli začala bombardovat své O2 kamarády na internetu, aby mi zjistili nějaký spoj domů.
Do Prahy. Do postýlky.

Bylo tedy nějakých 18:40, když jsem dostala první zprávy o nějakém spoji. Mezi tím jsem se prošla na dalším nástupišti, kde mi paní poradila, abych šla k první zastávce, že odtamtud jezdí bus do Prahy. Ahá! Tak to byla ta zastávka s autobusem odjíždějícím v 18:19. V každým případě to byl opravdu bus poslední, což mi potvrdilo několik smsek. Zábava. Větší zábava byla, že další spoj byl až v 19:39 a to s přestupem v Ústí nad Labem, kde jsem měla vyčkat dalších 45 minut na konečný vlak domů.

Což ve zkratce znamená, že místo odjezdu v 18:19 a příjezdu v 19:45 (1 a půl hodiny) pojedu hodiny tři a to od 19:40 do 22:30. Už jsem chtěla být naštvaná, ale pak jsem si řekla, že si nebudu kazit výlet.

Čekala jsem tedy venku za neustálého zvonění telefonu. Pila jsem ponožky, pozorovala ostatní lidi. Najednou přišel skoro čas a přijelo asi 5 vlaků. Několikrát jsem se zeptala průvodčích, jestli už je to moje a jestli tam mám jít. Nakonec jsem se chytila nějakého pána, kterého jsem slyšela říkat, že jede taky do Ústí a nastoupila do postaršího vlaku. Zima. Zapnula jsem MP3, koukala do Metra (dneska tam nebylo NIC), začala luštit sudoku a snědla celou čokoládu, která mi před tím nechutnala, ale teď jsem do ní kladla nervy. Kdo by věřil, že v Litoměřicích jsou takové kopce? A přišlo Ústí. A odešla jsem já.

Zjistila jsem, že nejsem v Ústí poprvé. Koupila jsem si lístek, několikrát zkontrolovala kdy, kde a co mi jede: 21:13, druhá kolej, směr Košice. Šourala jsem se pryč z nádraží. Zima. Asi to přečkám v Burger Kingu. Před tím se ale projdu. Jůůů, tady to znám! Celou dobu jsem si myslela, že to byl Liberec!

Do prava, rovně, velká skála, španělská restaurace, lidi na fotbale, změna trasy, chození v bloku, trolejbusy, casino, mexická restaurace, McDonald’s… A pak jsem si vzpomněla, že támhle bylo nákupní centrum. Teploučko a třeba i něco nakoupím! Ale měla jsem málo času. Vešla jsem tam. A co nevidím! PIMKIE! V poslední době můj nejoblíbenější obchod! A asi 2x větší než ten v Praze! Za 9 minut jsem musela odejít. Rychle jsem to proběhla, vzala si 2 trička ve velikostech S a M, zkusila si je asi během dvou vteřin, rozhodla se pro eSka a běžela k pokladně. K nemilému překvapení přede mnou byly 3 nakupující ženy, při čemž jedna zrovna platila a druhá s třetí stály ve frontě. Chvíli jsem přemýšlela, ale pak mě napadlo, že by nebylo příjemné zmeškat i tento spoj, a tak jsem začala dámám blekotat něco o vlaku a předběhnutí. K tomu se přidala prodavačka, že jí asi taky ujede vlak, tak ať si pohnu.

Zaplaceno. Vyběhla jsem během, na který by byl i Usain Botl pyšný. K mému neštěstí jsem v záchvěvu větru slyšela drobné žuchnutí. Frida Khalo, která mi dosud visela na uších, se teď válela na zemi. Skočila jsem pro ni a při běhu jsem si preventivně sundala i druhou naušnici.

Běžela jsem nějakou jinou cestou, tak jsem si nebyla zrovna jista zprávností. Ale nakonec jsem se zorientovala a zjistila, že mám pořád ještě hodně času. Přišla jsem k nádraží, za chvilinku mi přijel moderní vláček. Hrnula jsem se ke dveřím, které mi nešly otevřít. Kouskem ucha jsem slyšela „Máme novou kolegyni“. Za chvilku přišel pán oblečen v průvodčovském, dveře otevřel a řekl mi, že je to jen pro zaměstnance. Přiběhla jsem si k jiným dveřím a našla kupé s jedním pánem a hromadou kufrů. Byla jsem udýchaná a chtěla jsem napsat sms, tak jsem se ani nezeptala, jestli je tam volno. S žuchnutím jsem usedla a doufala, že jedu do Prahy. Nebo aspoň tím směrem.

Najednou slyším anglicky otázku, jestli vlak jede do Bragy. Pán s taškama se ptá. Já odpovídám, že doufám, že ano, protože jinak jsem pěkně v řiti. Pán nakonec opravdu anglicky jakž takž uměl. Byl to pán v Finska. Ve finštině se taky skloňuje. Helsinky mají půl milionu obyvatel a domy se musí omítat jednou za 10 let, protože jinak majitelé dostávají penalty. Pán mi přišel strašně zajímavý, takže jsem zjistila, že ho s úsměvem a široce otevřenýma očima hypnotizuju. Pán se vyznal v ekonomice. Strašně se rozesmál, když vyprávěl o tom, jak v Argentině v roce 2002 bylo jedno peso jako jeden dolar. Smál se tak, až jsem přemýšlela, jestli se nesměje mně.

Pán se velice rozpovídal o ekonomických situacích jiných zemí. O tom, že v Evropě je všechno drahé, ale v Jižní Americe je to fajn. Že tady potřebujeme velký kapitál a peníze se nám vrátí a zněkolikanásobí za několik let, ale že v Jižní Americe – když na to máte čuch a přijdete v dobrý čas – můžete mít hromadu peněz už za rok. Také říkal, že v Mexico city na vás pustí plyn a pak vás okradou. O tomhto způsobu jsem ještě neslyšela, ale proč ne!

Vyprávěl s tak velkými pauzami mezi slovy a větami, že jsem někdy nevěděla, jestli už dopovídal, nebo se ještě chystá pokračovat. Během toho jsem už věděla, že dnešek se bez článku neobejde a přestala jsem poslouchat. Všímala jsem si jeho velkého kurfu, dvou batohů, jedné batoho-letušky s fialovou stužkou, a přemýšlela jsem, jak článek pojmu.

Také jsem se snažila nevšímat si pocitu ze začínající plísně na chodidlech od mokrých bot.

Zapomněla jsem zmínit, že cesta Praha – Česká Lípa mě stála 95 korun a cesta Česká Lípa – Ústí nad Labem – Praha mě vyšla na 212 korun.

V 22:30 na Hlavním nádraží jsme vystoupili, popřáli jsme si hezký den a pán mířil na Dejvickou a já na Čerňák. Cestou jsem potkala opilé slečny, při čemž jedna měla naruby svetr.

Jinak se už nic zvláštního nestalo. Po jedenácté jsem přijela domů, kde na mě čekala velmi hladová kočka.

Jen jedno mě trápí… v pondělí jsem se vrátila z týdne stráveným u Třeboně, kde jsem ve Veselí nad Lužnicí viděla asi 4 Romy a strašně mě to překvapilo. Těšila jsem se tedy do Prahy (na Čerňák), že je uvidím denně. Nic se nestalo. Nikde nikdo. Tak jsem se těšila do Ústí, které by mělo být Romy poseté. Nic. Vy je přede mnou schováváte?