L’éducation des enfants est très importante…

Ve své žádosti o rodinu jsem psala, že miluji děti a že mám zkušenosti s dětmi z tábora (6-15 let), kam jezdím jako praktikant dlouho. Taky jsem napsala, že jsem po večerech hlídávala tříletou Elišku, což pravda nebyla.
Neumíte si představit, jak jsem byla překvapená, jak jsou ty děti hrozně malé! Také jsem byla překvapená, že neumí vyspelovat slovo, že neví, co je to „slovesný čas“ a že ani neznají pojem „sloveso“. Malá Sirine nepozná rozdíl mezi číslem a písmenem a při vybarvování omalovánek zásadně přetahuje a nechává bílá místa. Adam počítat umí, ale základní počty nedává. A byli tak malí… Není divu, že jsem mladší holčičku několikrát přizabila!
V každém případě… Začátek byl fakt těžký a to jak kvůli řeči, tak i kvůli mým super-zkušenostem s dětmi. Viděla jsem matku na děti řvát, tak jsem si řekla, že na to budou asi zvyklí a metodou řvaní jsem je chtěla dokopat k nějakému výsledku. Což rozhodně nefungovalo. Děti byly nasraný a dělaly ještě větší bordel než před tím. Po zoufalém mailu mé biologické matce, jsem změnila taktiku a – jak psala matka – začala jsem dětem lézt do zadku. Byla jsem na ně moc hodná, snažila se jim vždycky nějak plus mínus vyjít vstříc, hrála jsem si s nimi a nestresovala jsem se, když dítě dostalo hysterický záchvat; brečelo, řvalo a kopalo do dveří. No co, normálka. Matce to dělají taky.
Byly tady nějaké věci, které jsem moc nechápala a nevěděla jsem, jak se k ním postavit. Takový ten klasický problém člověka nějak vychovaného a zvyklého na nějaký domácí režim, pravidla atd. Tento člověk přijde do rodiny, kde musí hned nějak vplout do té „kultury rodiny“, aby se nějak choval k dětem, což ale není tak lehké, protože děti tu osobu neznají, neví, co od ní čekat, chtějí maminkuuuuuu a zkouší, jak daleko můžou zajít. K tomu ty jiné zvyky a mně k tomu přibylo i počasí, se kterým se pořád prostě nějak nemůžu popasovat.
Časem jsem se do toho ale dostala. Děti mě celkem poslouchají, vše se vyřeší většinou bez křiku a breku a dokonce už jsem celkem dlouho neublížila té holčičce. Myslím, že nebudu zrovna nejhorší matka.
V každém případě jsou tu věci, které bych matce vytkla. A to i s mou drobnou zkušeností s dětmi. Je hezké, že mi fr-matka říkala, že děti se musí vychovat pevnou rukou a musí se vychovat dobře… Bohužel to moc nevychází. Připadá mi to jako taková ta výchova z amerických filmů. Dítě chce nějakou kravinu k jídlu, matka na něj 10 minut řve, že měl jídlo, že je to špatně, aby jedl teď a tohle, že to jíst teď nemá a je i jinak agresivní a nakonec mu to dá. Děti to samozřejmě ví a využívají toho. Když matka řvala poprvé, lekla jsem se tak, že jsem měla největší chuť schovat se někam pod stůl. S dětmi to ale ani nehlo. Začaly řvát ještě víc a nakonec ham ham a šibalský úsměv.
K tomu je tu jídlo samotné. My jsme doma nikdy neměli sladkosti, ani jiné blbosti, kterými bychom se mohly nějak extrémně nacpat. Oni tu však mají jogurty, pudingy, různé druhy různých chlebů, kakajko, šunku, sýry… Takže oni strašně často nejí oběd nebo večeři, co připraví matka, a potom si berou až do noci „goûter“ (sváča). A pak je „čas na postel“ a oni 30x vyjdou z pokoje a slyším za mými zavřenými dveřmi: „KAM JDEŠ!“ naštvaným hlasem matky, která ale jen naštvaně šeptá, kvůli spícímu miminu v jejím pokoji. „Mmmmmm, já mám hjad“ ozve se dítě. Na to přijde několik vět, které jsou rychle řečeny naštvaným hlasem matky, pak brečící dítě, nejdřív, že nechce spát, pak že má hlad a pak už jsem slyším matku rázně vést dítě po schodech dolů do kuchyně. Děti pak ráno nechtějí vstávat do Centre aéré (prázdninová školka plus mínus) a všechno začíná na novo.
Také je nenechá moc nic dělat. Že je to moc nebezpečný, moc těžký, ať se jí neplete pod nohy… Já bych je co nejrychleji naučila rybařit (Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život), ať se pak o ně nemusím starat a ať jsou tak nějak samostatní. Děti se cítí důležitě, na chvilku jsou zabaveny a pro příště to třeba udělají samy.
Taky pomůže víc, když se zvednu a jdu s dítětem uklidit hračky, než když na něj řvu z vedlejšího pokoje, ať si ihned uklidí hračky a nesere mě! Může se to zdát jako víc práce, ale vám dvoum to trvá minutu, ale ve řvacím případě na něj budete řvát minut pět, bude nepříjemná atmosféra a v nejlepším případě uklidíte pak hračky sama při utěšování plačícího dítě.
Další věc, kterou nemám ráda v této rodině, je ohledně jídla samotného. Jak jsem říkala, mám ráda, když jím a vím, že mi to jídlo dává něco dobrého do těla a nemám příliš ráda chemii (možná kvůli naší profesorce). Co si budem povídat, na bio výrobky nemám peníze, ale i tak se snažím o něco aspoň trochu zdravého. Myslela bych si, že se to v této době, kdy se o zdraví mluví všude, a ještě k tomu v domácnosti s malými dětmi, bude dodržovat nějaký zdravý režim. Tady jsem se ale mýlila. Éčka tu jedou pořád a jediné zdravé jsou tu ty saláty.
Ta matka je moc fajn, ale prostě mě stresuje! Nedávno jsem zjistila, že když jsem s matkou a s dětmi, tak jsem nervózní, děti mě neposlouchají a já si připadám jako kretén. Když jsem s nimi ale osamotě a matka nikde, tak jsou hodný, plus mínus poslouchají a já pak pěkně usínám. To samé říkala i má polská kamarádka au-pair.
Postupem času jsem také zjistila, že Platónova „Tabula rasa“ není možná. To, jaký člověk je, se prostě nedá svádět jen na výchovu a na prostředí, kde žije. Dítě se nerodí jako nepopsaný list. Každé je jiné. Každé se chová trochu jinak a to hned od začátku.
Znáte to… je vám devatenáct, máte měsíc tři děti a už jste nejchytřejší!

5 komentářů: „L’éducation des enfants est très importante…

  1. Teď se taky chýlím ke konci se svým au-pair pobytem (akorát v Německu). S dětma si vůbec nedělej starosti. Jsou příšerný úplně stejně po celým světě. My tady máme zase totálně bezkřikovou domácnost, ale o to víc řvou děti.Já jsem za správnou českou výchovu bez ěnjakých příruček a podobně, prostě se řídit selským rozumem. Oproti tobě tady teda žijeme jenom BIO (to víš, vesnice) takže tady se na každej kousek chipsů musí zeptat (jen já chodím tajně ujídat nutelu lžičkou :D)

    To se mi líbí

  2. Rampepurdičko, myslím, žes to vzala za správný konec, nic nehroť, stejně to za dva měsíce nezměníš. Uděláš si ale téměř jasnou představu, co se svými dětmi ano a co ne. Mě se tahle metoda osvědčila, už od dětství jsem si to takhle třídila a jste nejúúúúúúúúúúžasnější na celém širém světě!!!! Pus, pus, pus, i

    To se mi líbí

  3. Bukmon: Jsou to ale prostě takové prázdniny, kdy člověk na chvilku vyjde z normálního režimu. Je tady hromada jídla, které bych si normálně nekoupila a které nemám ráda… Ale žeru ho pořád a neustále! Myslím, že se té rodině vůbec nevyplatím podle toho, kolik toho sežeru 😀

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.