Přísahám vám, že miluji naši zemi. Čím více cestuji, tím více si vážím České republiky. Ale i tím, jak cestuji a poznávám jiné kultury, poznávám i věci, které jsou úžasné a které mi potom doma chybí. Teď zrovna trpím nedostatkem vlídností, úsměvů, děkování, omlouvání se a pozdravů.Na jihu Francie jsem byla jako Alenka v říši divů. Strčila jsem tam do paní a zamumlala si své „pardon“ a šla dál. Postupem času jsem ale zjistila, že takhle to lidi nemají. Oni do vás strčí, řeknou „Omlouvám se, promiňte“, vy odpovíte „Ne, to byla moje chyba“ a klidně s tímto člověkem ztratíte až 10 vteřin!!!! A také ztratíte tak 3 úsměvy a 5 slov!!! Zdá se vám to neuvěřitelné, že?
Na zastávce se nekoukáte na hodinky, ani na jízdní řád, ale rovnou se někoho zeptáte. Poprvé, když jsem jela v Čechách do školy, měla jsem takové nutkání zapříst s někým na zastávce hovor, že jsem se paní zeptala za jak dlouho to jede, i když mi to bylo v podstatě jedno.
Touhu pozdravit řidiče se mi také celkem daří zahnat.
Pořád mám ale problém s tím, že se radši zeptám, než abych něco hledala. Přeji kuchařkám hezké prožití víkendu a usmívám se na každého koho neznám. Už jsem 2x pokecala se staršími blekotajícími sousedy. Vyběhla jsem pomoci Španělům nevědícím si rady s lístky na metro. Dala neznámé Mexičance náplast. A poradila lidem, když šli na špatnou stranu.Víte… ono je to tak hezké… Když je někdo milý, najednou si říkáte „…prdele proč já se tak xichtím?! Mám důvod?“ a najednou z ničeho nic už se netváříte jako člověk ve vigilním komatu, ale třeba se i pousmějete, což mozek popudí ke šťastnějším myšlenkám.
Tohle stačí k malému chvilkovému zlepšení nálady. Co teprve, když vám někdo něco pochválí? A s tím my Češi máme obrovský problém! Nikdy nic nechválíme… Když mi neznámá slečna řekla v klubu, že mám krásné mikádo, byla jsem z toho tak mimo, že jsem snad i zapomněla poděkovat. Malinko se zvedlo sebevědomí a nálada se zlepšila na měsíc!
Poučila jsem se z toho a hned den na to, jsem řekla slečně v tramvaji, že má pěknou mikinu. Protože byla pěkná. A budu v tom pokračovat!Budu pořád milá! A mluvná!
Proč?
Protože mi to nic neudělá. Překvapím lidi a třeba jim i tu náladu zlepším. Já sama budu mít hezčí pocit. A budu si připadat jako lepší člověk! A když se usmívám na ostatní, podvědomě se usmívám i na sebe. Dva v jednom!
Když s tím začnete i vy, ostatní zjistí, jak je to super a třeba se jednou o Češích bude povídat, že jsou to milí a příjemní lidé.
To je naivita, co?
Ten optimismus ti trochu závidím 🙂 a opravdu máš krásné mikádo, mimochodem.
To se mi líbíTo se mi líbí
Mám pocit, že takhle optimističtí a přátelští jsou lidé všude na světě, kromě ČR. Nevím, čím to je, ale ať jsem byla v Mexiku, Belize, Indonésii… i v blbém Řecku – ze všech těchto míst jsem se vracela šťastná a u nás mi bylo až na zvracení z té naší hrozné zamračené a sobecké povahy…
To se mi líbíTo se mi líbí
Pravda pravda! Já to tak už dělám několik let, že cizím lidem chválím věci. Usmívám se na lidi a už sem si zvykla, že mi ty usměvy nevraci zpátky. Je to smutné, že si Češi takhle kazí den a tváří se naštvaně, uraženě a nevraživě
To se mi líbíTo se mi líbí
Jé, to je pěkně optimistické 🙂 Sama jsem měla podobný "problém" po návratu do ČR kvůli britské zdvořilosti. A taky když se vrátím z Německa, mám mnohem větší tendenci se na lidi usmívat – možná to ale je taky trochu proto, že jsem zpátky doma 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Černobílá: Děkuju a usmívám se!! 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Usmívání se a zdvořilosti.. Sám se chovám podle toho, jak moc znechuceně na mě člověk čumí. Pravda je bohužel fakt, že lidi sou u nás bezd.vodně strašně protivný a s nasranym obličejem, že pak nemám ani náhodou chuť za kyselej obličej se na někoho usmívat. Ovšem kde se vždycky snažim bejt co nejvstřícnější (kdo ví, jak mi to dlouho vydrží), je když dispečeruju na letišti. To je asi jediný místo, kde bezpečně najdu příjemný lidi ať už po rádiu, nebo když už za mnou přijodu na věž. (Paradoxně ale nejnafoukanější a nejprotivnější lidi, co sem tam takhle zažil, byli pánové ze Švýcarska 🙂 )
To se mi líbíTo se mi líbí
[4]: Mikáda? Tak to nevím, proč v něm vypadám jak… zadek!
To se mi líbíTo se mi líbí
Taky nechápu, že se lidi spolu nebaví. Přitom vždycky, když už se dám do řeči s někým cizím, zjistíme oba, že je to super 🙂 A úsměvů? Jde to pomalu, ale řek bych, že přece jenom jich přibývá 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Papučka: Proč je to u Švýcarů překvapiivý? 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Přesně, ono to půjde 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Jojo, před týdnem jsem se vrátila do Prahy z Yorkshiru a taky jsem koukala, jak jsou najednou všichni kolem nekomunikativní a zamračení. Zlatý anglický venkov!
To se mi líbíTo se mi líbí
4. rokem bydlím v Aixu, je to kousek od Marseille, a zdravit řidiče se tu prostě musí! Když jsem to zkoušela zpátky v Praze, tak mi nejenže žádný řidič neodpověděl, ale ještě se na mě koukal jako na úplného debila, o lidéch ani nemluvím.
To se mi líbíTo se mi líbí
Podobné články už jsem četla a říkala jsem si, že se taky takhle budu chovat. Ale když vidím ty lidi v našem městečku, tak na to nemám chuť. Jednou jsem se usmála na skupinku lidí a odpovědí mi bylo: "Co čumíš pi*o" od nějaký holky, tak dvanáct let a pak řekla nějaký posměšek na moje vlasy. Já jsem taková, že podobné věci moc řeším. Od té doby už na úsměvy nesázím…
To se mi líbíTo se mi líbí
Severka: A teď ještě k tomu jak přišla zima… Kriste!! 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
máš to tu moc hezké :))))
To se mi líbíTo se mi líbí