Výtahové záchvaty asociálna

To jsme jednou čekaly v našem paneláku v přízemí s matkou na výtah. Při čekání najednou zaslechnu klíče ve vchodových dveřích z druhé strany výtahu. Matka nervózně přešlápne a vytvoří citoslovec značící nevoli. Pak si začne hlasitě přendavat v rukou kovové klíče sdělujíc mi šeptem: „Takhle když začneš dělat zvuky, že čekáš u toho výtahu, lidi hrozně zpomalí, hihihi.“
Nadzvedla jsem obočí nad matčinou asociálností. Výtah ale přijel a my jely ve výtahu samy.
Přemýšlela jsem o tom. O tom prostoru ve výtahu. Je to nepříjemné… co si budeme povídat. Musíte být v malinkém prostoru s úplně cizím člověkem. Studie prokázaly, že většina lidí se ve výtahu sobě nekoukají do očí, protože už takhle je osobní prostor narušen a představa ještě většího narušení pohledem do očí je děsivá.
Došla jsem k názoru, že je matka asociální přímo příšerně, že mě jízda s cizími lidmi nevadí a že je nejlepší prolomit trapnost hovorem. Drobný small talk nikdy neuškodí a 45 vteřin se to dá vydržet mluvit. K tomu zjistíte, že lidé, se kterými bydlíte, nejsou jen xichtící se lidé, co s vámi bydlí, ale že i žijí. Existují. A nakonec máte hlavně hezký pocit, že jste si s někým popovídali. A že nejste asociálové.
Idea báječná! Začala jsem si všímat matčiných teorií o dalších asociálních lidí… Čas od času jedu dolů ze sedmého patra a ve čtvrtém patře se výtah zastaví, protože si ho někdo přivolal, ale když ta osoba zjistí, že by ve výtahu někdo cizí mohl být, vezme to rychle schody a já vidím přes prosklené dveře utíkající stín a slyším prásknutí dveří. Ze sousedů – jak matka správně podotkla – se po zvuku od klíčů stanou šneci. Někdo to vezme do pátého patra pěšky, než aby sdílel ten společný prostor. Někdo si naférovku zavolá druhý výtah. A čas od času se to prostě v tom výtahu s někým musí vydržet.
Tu ale najednou přišel den, kdy u výtahu dole bylo hodně lidí a já jsem pozdravila a zamířila na schody. Do sedmého patra. Další den, kdy jsem také zdrhla před přijíždějícím výtahem myslící si, že v něm již někdo jede (při čemž jsem dole zjistila, že tam nikdo nebyl a výtah pořád stál v sedmém patře). Nebo den, kdy jsem si zavazovala před barákem neexistující tkaničky, jen aby přede mnou jdoucí soused již zašel a vyjel. Nebo jsem detailně zkoumala naši prázdnou schránku.
Děs a hrůza…
Napsala jsem asi všechny strategie, které jsem v těchto situacích kdy použila. Nemyslím si, že bych byla jediná (jen už kvůli matčinému průzkumu a mých poznatků), která by dělala něco podobného. Patrně to bude přirozená tabuizovaná věc v české společnosti. Nechceme se bavit s lidmi, které neznáme. Nechceme se s nimi ani setkávat. A už vůbec s nimi nechceme sdílet prostor 1×2 metry. Takže… se nestyďte… a napiště mi své taktiky, protože by mě to neuvěřitelně zajímalo!

15 komentářů: „Výtahové záchvaty asociálna

  1. Zajímavá myšlenka. Na jednu stranu jsem háklivá na svůj osobní prostor, ale ve výtahu mi to moc nevadí. Přeci jen, je to necelá minuta, co člověk jede. A když si s  člověkem nepovídám ani normálně, nevidím zase důvod s ním mluvit, aby nebylo ticho. Prostě stojím, koukám do prázdna, jako vždycky. Do očí bych se mu asi nedívala, to je fakt, už tak je člověk dost blízko a je to takové zvláštní, pravda.

    To se mi líbí

  2. Já třeba hrozně dlouho hledám klíče, když nechci jet s někým ve výtahu, ale ne ani tak proto, že bych byla asociální, spíš je to tím, že poslouchám do sluchátek nějakou fajn písničku a nechce se mi jí ještě vypnout :D. A zase nechat si ta sluchátka zapnutá je neslušnost, že jo.

    To se mi líbí

  3. Ja se pohybuju v panelovem sidlisti od 4 let a musim rict, ze domu nejezdim vytahem, bydlim v prvni patre. Ale jinak jezdim vytahem celkem casto a nikdy me nenapadalo, ze to je problem. Fakt nikdy mi to neprislo.

    To se mi líbí

  4. Tak proto jsem s tebou už tak dlouho nejel výtahem 😀 Já jsem asociální dost. Ale radši s někym jedu výtahem, než šlapat 11 pater. Mám sport rád, ale tohle zas nemusim každej den 😀

    To se mi líbí

  5. Jednou jsme, mladý muži, jeli spolu výtahem a já jsem, zcela sociálně, vedla konverzaci o výhodách výhledu z vašeho jedenáctého patra a vyšlo mi to až do našeho sedmého, hned jsem to radostně zvěstovala Káje a byla jsem na sebe náležitě hrdá!!!

    To se mi líbí

  6. A není nejjednoduší jako psát sms nebo upomínku do mobilu? Nicméně 7pater s těžkým báglem a taškou v ruce bych teda radši jel i s někým 🙂 Na střední jsme chodili povinně z 12.patra dolů, páč výtahy byly vyhrazeny jen pro cestu nahoru, takže jsem na schody celkem zvyklej.

    To se mi líbí

  7. Lilo: Záleži v jakém bydlíš patře. Já se taky někdy jen tak projdu, ale po deseti hodinách ve škole a jedné vyčerpávající hodině učení španělštiny se mi do 7. patra vycházet nechce 😦 :))

    To se mi líbí

  8. Do prvího patra chodím pěšky, takže doma se mě to netýká. Ale vybavuju si, že jsem to občas někde taky řešila 😀 To jsem myslím předstírala, že mě zaujala nástěnka nebo že píšu smsku 😀

    To se mi líbí

  9. Mně nevadí jezdit s někým výtahem. Mě vadí až příliš ukecané sousedky, které se vás stihnou zeptat na celou rodinu, školu, partnerské vztahy a postěžovat si o životě a o malém důchodu. Takže když vidím, že přede mnou nějaká jde do vchodu, zpomalím.  Jednou jsem dokonce "pozorovala" přírodu, abych se nějak zdržela. Jinak mi většinou nezbývá nic jiného, než to tu chvíli přetrpět. 🙂

    To se mi líbí

  10. Já výtahy moc nemusím. Raději bych šla pěšky snad i do 30. patra. 😀 Hlavně, když k někomu jdu na návštěvu sama. Když je nás víc, tak mi to tak nevadí. Ale upřednostňuji chůzi.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.