Psáno na Jitku, 5.12, 23:15
To je vám takhle jednou 5. 12. Jste ve škole až do setmění, povrchně vnímáte, že je Mikuláš, na záchodech potkáte spolužačku převlečenou za anděla, venku se ozývá nebývalý hluk.Cestou domů vzpomínáte na předešlá léta… Když jsme byly malé, táta s dědou se převlékávali za Mikuláše a čerta a my jsme musely zazpívat nebo říct nějakou básničku. Babička vždycky odněkud vyhrabala uhlí, zabalila ho do alobalu a s ním jsme dostaly ještě velkou tašku s hromadou čokolády, ovocem a většinou k tomu byl i nějaký kus spodního prádla nebo ponožky.
Když už se starším nechtělo převlékat do kostýmů, zahájila matka jinou tradici. Tašku s nadílkou nám někam schovala. První rok nám nápovědu byly šipky z čokoládových mincí a další roky už jsme si to musely najít samy. Nebylo to ale tak těžké, protože nám to matka schovávala každoročně pod peřinu. Někdy se však stávalo, že jsme na to zapomněly a večer nadílku zalehly…
V metru jsem si vyndala z tašky mobil a čekala jsem na signál. Hned po výlezu z metra jsem vytočila matčino číslo. Matka mi po chvíli hovor vytípla a zavolala mi zpátky. Zeptala jsem se jí, jestli má ranní službu, protože jsem věděla, že ráno nebyla doma, což znamená, že mohla mít denní (do 18 hod.) nebo ranní (do 15 hod). A já věděla, že musela mít ranní, protože je přeci Mikuláš a matka má povinnost mi připravit nadílku. Protože jsem její dítě a přeju si to a jsem na to zvyklá.
Neměla ji. Byla dosud v práci a já věděla, že na mě nečeká nic. Se smutkem jsem se tedy dobelhala domů.
Pojedla jsem, prokrastinovala jsem si, poumyla jsem se, pokecala jsem s příchozivším otcem, porozloučila se s odchozivším otcem, podělala nějaké drobné úkoly v domácnosti, povysvobodila kočku z vězení a dala se do referátu.
Přišla matka s gulášem a bolestí hlavy, která ji už tíží dlouho. Zprostředkovaly jsme si události v našich životech, já se šla umýt a matka koukala na televizi.
Když jsem se domyla, matka už měla všude zhasnuto a zavřeno, což znamenalo, že už spala. Pokračovala jsem na referátu.
Tu najednou matka vystřelí z obýváku a běží ke vchodovým dveřím. To si vzpomněla, že chce zamknout? Nonsense. Stejně nás nikdo neukradne… Matka ale překvapila a místo zamknutí dveří dveře otevřela a naštvaně se mě zeptala, jestli jsem dala kočce najíst. Říkám, že ano. Ptá se mě kdy. Odpovídám, že když jsem přišla ze školy; v 5. Odpovídá, že má ale furt hlad a běží do sklípku, který máme na chodbě. Běžím za ní a sděluji jí žhavý drb o jednom našem sousedovi. Celou dobu, co vyprávím, se na mě matka kouká a nehledá kocourovo jídlo. Pak mi řekne, jestli bychom to nemohly vyřešit vevnitř. Tak odbíhám do pokoje a pokračuju v konverzaci se sousedem, který mi drb o jiném sousedovi sdělil. Matčin návrat ze sklípku nezaregistruji, ale když vyběhne z kuchyně směr obývák, vyběhnu z pokoje i já a sděluju ji další zajímavé informace. Matka se se mnou ale bavit nechce a běží do obýváku s igelitovou taškou, ve které otec přinesl zeleninu. Divím se a ptám se matky „Si bereš s sebou křen?“. Matka něco zamumlá a rozejdeme se každá do svých pokojů.Sedím u počítače, přemlouvám se, ať dělám něco užitečného, a najednou periferním viděním zahlédnu, že je někdo za mnou. Matka si asi něco zapomněla. A tak se otočím a tam matka nad mou postelí s mikulášskou napěchovanou punčochou v ruce.
Já jsem mezi tím zapomněla, že je to vlastně dneska a vydala jsem ze sebe překvapené: Jéééééééé. Matka byla trochu nešťastna, že jsem ji objevila, a tak se to snažila zachránit vydáváním čertovského citostovce „Blblllblblbl“, ale protože matka taky už není nejmladší (a byla ostuzena tím, že jsem ji objevila), tak to neznělo úplně čertovsky a úmysl se dal poznat jen ze zkušenosti z minulých let, kdy nám matka vysvětlila, že čert dělá „Bll-bl-blbbll“.
Hned jsem se na nadílku vrhla! Čokoládová postavička anděla a čerta, bonbony, sušenky, čokoládové postavičky na stromeček, perníky a 750 ml šamponu s mentolem. Při čemž v jedné ruce držela úžasný čokoládový kalendář od Lady. A v druhé přidržovala ananas. Ostatní ovoce se jí tam prý nevešlo a mám si ho vzít v lednici. S tím už jsem začala o víkendu…Po bližším ohledání jsme zjistily, že matka – patrně vlivem prášků proti bolesti – mi nadělila i části ze sestřiné nadílky, takže jsem potom polovinu musela odevzdat.
Člověk se někdy ptá, na co ty tradice jsou. Takový kraviny. Racionální důvod žádný… Ale pak to přijde a vy – z čistě nepochopitelného hlediska – jste spokojení a tradice si vychvalujete.
Jediný kočičí tuleň na světe 
Dokonale mi to zvedlo náladu :DD to s tím křenem :DD
To se mi líbíTo se mi líbí
Mimochodem – taky už sem velká a soběstačná ale Mikuláše s adventním kalendářem vyžaduju furt! 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Já kdybych měla možnost,šlohnu andělovi křídla a tradá za vlaštovkama na jih 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Hezké obrázky? Tvoje? xD
To se mi líbíTo se mi líbí
Já už s rodiči nebydlím, ale stejně jsem furt (jejich) dítě, takže mi dneska mikulášská nadílka přišla poštou 😀 Opravdu si nedokážu představit prosinec bez adventního kalendáře a Mikuláše bez mandarinek… 🙂 Tenhle svátek mám stokrát raději než Vánoce 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Směju se, až slzím!!! Když už vytahuješ na světlo Boží dění v naší rodině, tak musím dodat, že už jsem spala, když mě vymrštila z postele myšlenka, že mi v ložnici začíná hnít tvůj ananas…
To se mi líbíTo se mi líbí
Marsi: Jinak to prostě nejde…
To se mi líbíTo se mi líbí