Byl pozdní večer…

Na létě se mi vždycky hrozně líbilo, že jsem za tmy mohla být venku. Procházet se, sedět, povídat si, pít… Tma má v sobě totiž něco zvláštního. Něco magického. Něco, co nám odebere zábrany, něco, co nám dodá sebejistotu. Důvěřivost možná…

Myslívávala jsem si, že je to způsobené vždycky jen alkoholem, který večer venku obvykle přicházel. Po pár střízlivých večerních chvílích jsem ale zjistila, že to nebude tak úplně pravda.

Najednou se míň bojíte komunikovat s člověkem, kterého máte před sebou. Najednou se přistihnete, že říkáte věci, na které byste normálně neměli koule. Anebo najednou vyblijete všechny svoje tajemství pěkně se všemi detaily a tehdejšími emocemi. Mluvím například o takových večerech, které se přehoupnou až do čtyř do rána. Po probuzení jste pak sami překvapení, co všechno jste si řekli. Nedokážete pochopit, že jste se bavili zrovna o tomhle a že vám protější strana řekla tohle, o čemž jste neměli ani nejmenší tušení.

Čím to je, že za tmy se lidé chovají tak odlišně? Jednou na hodině základů společenských věd nám profesorka vysvětlovala, proč jsou lidé u psychologa vždycky na tom lehátku a koukají do stropu. Jde o to, aby nekoukali na terapeuta, protože by z jeho tváře mohli vyčíst jeho názor na jimi vyprávěný příběh, takže by si příběh trochu poupravili. A tak si myslím, že podobný efekt má šero. Také nevíte, jak se druhý tváří. A i vy se můžete tvářit jak chcete a nemusíte se soustředit na to, abyste se pořád usmívali.

Další krása tmy je ta, že si připadáte anonymní. Všechno, co se stane, jakoby bylo někde mimo reálný svět, který je kdesi na světle. A nepočítá se to. Takže čas od času provedete věci, které byste na světle neprovedli.

Tma je neuvěřitelná a nevyzpytatelná věc s magickou mocí!