Znáte takové ty povinnosti, které prostě máte a musíte je udělat. Myšlenky na neúspěšné provedení povinnosti zakončujete v duchu rezignovanou větou No… tak co no… tak se prostě oběsím. to už pak bude jedno. Je to tak důležité, že cokoli by se vám připletlo do cesty, nemělo by šanci. Pro splnění cíle byste udělali všechno. Prostě to tak bude. Jiná možnost neexistuje.Ale najednou do toho vstoupí opravdu něco vyššího, co vás od cíle roztrhne. A jste v prdeli. Život nemá smysl, co si budem povídat… Ale tak jako najednou zjistíte, že to tedy budete moci odložit, no… Nebo že tam tedy nepůjdete. Nebo že tam naopak půjdete, když teda musíte. Nějak to přežijete i bez té věci. A život jde dál. Najednou to, co se zdálo zprvu nemožné je realita, se kterou jsme jakž takž smířeni.
Na toto jsem začala přicházet tuto neděli, kdy jsem měla jít na trampolínu. Byla by to jedna z mých skákacích posledních hodin, protože patrně už dál chodit nebudu.
V pondělí mě čekala schůzka se zubařem, na kterou se těším už asi čtvrt roku, protože jsem u něj nebyla hrozně dlouho a můj problém s citlivými zuby mě každý den víc a víc ubíjí. Ještě k tomu už jsem jednou skoro měla přijít, ale oni to odvolali. Pak jsem zase nemohla já a teď jsem tam měla jít místo ranního semináře z literatury, takže jsem se tam těšila dvojnásobně! A už jsem tam prostě musela.Toto osudné pondělí jsem se měla vrátit ještě do školy na seminář z politologie, který miluju. Pondělí bez tohoto semináře mi nepřipadá jako normální plnohodnotné pondělí.
Ze semináře jsem pak musela jet rovnou učit, protože moje finanční situace je po zakoupení nového telefonu víc než smutná. Takže jsem prostě musela, abych měla prostředky na plánované výdaje.
V úterý jsem měla učit taky. Bylo to důležité teď nejen kvůli penězům, ale hlavně kvůli testu, který hoch ve škole psal.
Ve středu jsem musela jít na předtančení, protože jsem lemra, co nic neumí, a už se nám ples blíží. Ještě k tomu teď budu pravděpodobně chybět, takže to musím nějak nahnat a být na všech hodinách.
Ve čtvrtek byl maturitní ples mé nejdražší sestřenice, kde přeci nemůžu chybět!
A v sobotu mě čeká den otevřených dveří na mé vybrané fakultě.
K tomu – jak jsem ve čtvrťáku – je toho celkem hodně. Musím si máknout s některými maturitními otázkami a přijímačky na VŠ se už také blíží. Takže cíl je se učit, protože se to všechno neúprosně blíží. Také se snažím, abych v té škole seděla co nejčastěji, protože si toho z hodin nejvíce pamatuji a doma pak nemusím dělat nic.
No… tolik důležitých akcí, které nemůžu vynechat! Týden naplněn. I kdybych vynechala jen jednu z těchto aktivit, tak bych to velmi těžce nesla. Všechno by se mi zhroutilo. To by bylo pěkně na hovno…
A teď si představte, že musím oželet všechny!
V neděli jsem přesvědčovala matku, že mám jenom horečku a že k zubaři a učit určitě budu moct. A i na politologii prostě musím. Když jsem se ale celou noc budila vlastním potem, řekla jsem si, že tyto aktivity asi vynechám. Rovnou jsem se smutkem odvolala i doučování úterní.
Vzhledem k tomu, že se nemoc vůbec nezlepšovala, řekla jsem si, že by asi nebylo dobré pouštět se do předtaneční pohybové aktivity. Vyhodila jsem z pokoje kocoura a den na to jsem oznámila sestřenici, že na ples nebudu moct jít.
Přičemž – vzhledem k tomu, že mi není zrovna nejlépe – jsem se na učení nekoukla ani z dálky.
Teď si hledám, jestli budou dávat přednost z dne otevřených dveří.
Zajímavé. Zprvu to vypadalo jako absurdní věc, která se v žádném případě nedá provést. Teď tu sedím v novém nemocničním pýžu s fialovými protizkluzovými ponožkami a škrtám si dlouhými čarami v diáři.
Jediný kočičí tuleň na světe 
😦 Ber to tak, že máš teď zrovna možnost začít dělat něco jiného, na co bys neměla předtím čas :).
To se mi líbíTo se mi líbí
No jako čas by byl, ale bylo mi blbě… takže se ten čas nemohl zužitkovat úplně podle nejracionálnějších pravidel…
To se mi líbíTo se mi líbí