Pavilon I

Minulý týden jsem celý strávila na horách, i když jarní prázdniny má má škola až za dva týdny. Z neděle na pondělí jsem se potřebovala pořádně vyspat, tak jsem si nenařizovala budík a přišla jsem na hodinu třetí. Dnes jsem musela být před osmou hodinou ranní na vyšetření.
Vzbudila jsem se o 30 minut dříve, než bych vstávala normálně do školy, provedla ranní hygienu, nasnídala se a vyjela směrem na centrum. K mému překvapení jsem měla asi 10 minut náskok. Vylezla jsem z tramvaje a krátkými rychlými kroky si to připosraně štrádovala dolů k hlavnímu vchodu nemocnice. Hned tam jsem narazila na automat na třiceti korunové poplatky. Vhodila jsem mince, vytáhla papírek a vyrazila kolem dětského k břišnímu. Od břišního jsem to vzala známou trasou dolů, ale neodbočila jsem na plastiku nebo k zubaři, ani na oční, ale šla jsem dál k závodní jídelně. Hledala jsem pavilon I. Všechny ukazatele sice říkaly, že pavilon I jsou nemoci z povolání, ale já věděla své. Sešla jsem tedy po schodech, které mě vždy zabíjí po odběru krve, a po zabočení kolem budovy I už jsem poznávala okna kliniky pracovního a cestovního lékařství, kde jsem dostala miliony vakcín před výjezdem do Mexika. V přízemí jsem mohla ještě zabočit na oddělení klinické psychologie. Vzala jsem to radši do druhého patra, kde jsem vešla rovnou na psychiatrii.
Otevřela jsem dveře, chvíli jsem tam stála, koukala na lidi sedící v čekárně a nehybně hodnotila situaci. Po chvíli slídění po šipkách jsem zjistila, že oddělení alergologie a klinické imunologie už je blízko a je třeba jen projít chodbičkou a otevřít dveře. Úvaha dobrá. A dokonce i správná, takže na mě koukala hnědo bílá recepce s nápisem RECEPCE a hnědé sedačky z čekárny.
Po krušných chvílích, kdy jsem na sebe upozorňovala, jsem vydala poplatek, kartičku pojištěnce a OP. Vysvětlila jsem, že doporučení od lékaře nemám. Bylo asi 7:40. Měla jsem přijít před osmou.
Protože jsem ještě byla trochu v horovém režimu, nečetla jsem si knížku, ani jsem se neučila. Dokonce jsem neposlouchala ani MP3. Tak jsem tam tak seděla, pak jsem se přesunula, abych viděla na televizi a psala jsem kamarádům, co se děje okolo, a hojně jsem i okolí fotila.
V televizi běžely dětské pořady. Mimo jiné jsem se mohla koukat na dokument o tuleních, které uváděl pán se sombrérem a kozou. Více mě však zaujalo, že mnoho škol nebude mít portrét prezidenta nad katedrou, nebo že snad od října do listopadu bude na obloze vidět nějaká hvězda či kometa, která bude svítit více než měsíc v úplňku (krásné noci přeji, matko). Také byla nalezena kostra tučňáka většího než toho největšího tučňáka, ale to mě úplně nebralo..
Karo: Koukám na alergologii na Broučky (+ foto) Zdař bůh!!
Kri: Nazdař! Nazdař! Co všechno dělají na alergologii?
Karo: Prý házejí kuželkama. A dělají křížovky na ruku.
Kri: A budou ti brát krev?
Karo: Doufám. Pokud do mě nezapíchnou aspoň jednu jehlu, budu smutná. Kuželky mi určitě taky odepřou!!
Kri: A prosimtě to mi taky pověz: házet kuželkama? Co si pod tím představit?
Karo: Těžko říct. Nějakýmu chlapěčkovi to slibovali a pak si ho odvedli do ordinace. Bůh ví, co se tam dělo.
Kri: Házet kuželkama… Hazí se na bowlingové koule aspoň?
Karo: Zeptala bych se. Ale bojím se. Třeba to uvidím. Podám hlášení. Už čekám skoro hodinu.
Kri: Nic moc. Chlapeček asi ještě hází. Asi dostal náhradní pokus.
Karo: Už dávno vyšel. Ale pak musel v klidu čekat. Asi je koule těžká.
Kri: Chudák. Aby to s ním neseklo žejo. Taková koule se nezdá.
Karo: A ještě k tomu další pokus.
Zdravotní sestra se mi párkrát omluvila a vysvětlila důvod tak dlouhého čekání. Také se mě zeptala, jestli mám někdy při alergiích dýchací potíže. Když jsem řekla, že ne, pověděla mi, že v tom případě asi spirometrii podstupovat nebudu. Vzhledem k tomu, že nevím, co spirometrie je, nemohla jsem s ní rozvíjet další konverzaci.
Asi po těch padesáti minutách čekání si mě zavolal mladý doktor. Vzala jsem si z čekárny kabát a tašku do školy a šla jsem za běžícím doktorem chodbičkou. Tušila jsem, kam zmizel, ale on se stejně ještě vyklonil, abych nezašla někam mimo.
Na židli jsem si odhodila kabát a tašku a sedla jsem si na jinou židli u velkého stolu, za který zasedl on. Pan doktor měl nedefinovatelný pohled, který mě příjemně děsil. Začal klasický pokec. Zjistilo se, že tedy nemám doporučení. Řekla jsem, že je to matky vina, že jsem tu, že mně by byly svědivé pupeny celkem jedno. Zjistilo se, že nemám dýchací potíže, ekzém, náběh na astma (zatím), ani rýmu. Jen kopřivku. Dále se zapsalo, že jsem v roce 2009 měla alergickou reakci na augmentin, v 2011 na příliš silné slunce a před pár týdny na něco v léku ACC s kombinaci se zimou. Sestra i otec jsou zdrávi, cítím se dobře, nebyla jsem hospitalizovaná (můj vtip o tom, jak jsem si překousla jazyk, padl na úrodnou půdu), neproběhl žádný porod, žádný potrat, a když se mě zeptal na poslední menstruaci a já vyhrkla „teď“, už mi nebyla konverzace tak příjemná. Potom jsme se začali bavit na gynekologické téma.
Nekouřím, alkohol příležitostně a jiné návykové látky neberu. Žiju s rodiči, byt teplý, doma kočku 14 let, občas provozuji různé sporty.
Tak jsem pokecali a pak přišla věta „Teď si odložte do půli těla.“ Začala jsem být trochu ve stresu. Kterou půli? Fakt jsem to slyšela? Znamená to, to co si myslím? Jakou jsem si dnes vz
ala podprsenku? To si mám sundat triko? Když ne, tak se mi bude smát! Vždycky stačilo, když jsem si ho jen vyhrnula!
Trhanými pohyby jsem si tedy tričko svlékla a čekala, nějakou reakci. Žádný překvapený zvuk jsem neslyšela. Naopak. Měla jsem si stoupnout doprostřed a hluboce dýchat. Byla jsem nervózní, ale tak jsem se tedy snažila nějak jako víc nadechovat. Po zádech přešel na předek. Měla jsem zadržet dech. Řekl mi to, zrovna když jsem vydechla, takže jsem se znovu nenadechla a chvíli jsem myslela, že se udusím. Nic se ale nekonalo a za chvíli už jsem mohla zase hluboce dýchat. Co si budem vyprávět, už jsem zažila pohodovější situace. Jsem zvědavá, jak budu zvládat gynekologa.
Dále jsem se měla položit na lehátko na záda bez bot. Příkazů bylo mnoho. Akce trošku složitější, ale zachovala jsem chladnou hlavu. Zjistila jsem, kde jsou záda, a jak vypadá člověk, když se na ně položí. Sundala jsem si boty a s tričkem v rukou jsem se položila na záda, které jsem tipla správně. Doktor přistoupil. Měla jsem uvolnit břicho. Tak jsem ho uvolnila, ale cestou jsem se smála, takže jsem se několikrát omluvila a snažila se nesmát. Dále chtěl vidět mé nohy. Vzhledem ke stavu chlupů na nohou jsem byla šťastná, že mám kalhoty, které se jen tak nehnou, takže vytáhnout nešly. Pan doktor mi věřil, že nemám otoky, a mohla jsem se obléct.
Přistoupila jsem zas ke stolu a to už pan doktor hlásil, že se přesuneme jinam, u čehož sahal po zácloně. V duchu jsem si zavtípkovala, že půjdeme oknem. Po chvíli jsem si ale už nebyla úplně jistá, jestli to vtip byl, nebo ne, protože nejdřív otevřel dokořán jednu okenici, potom druhou, a tak jako divně v tom okně stál. Nakonec ale od okna odešel, já si vzala bundu a tašku a přesunuli jsme se do jiné ordinace normálně dveřmi.
Tam už jsem věděla, že mě bude čekat tabulka! Čekaly mě tedy tečky, ale ty se také počítají. Ještě k tomu mi ladily s tričkem… Co víc si mohu přát? Doktor si natečkoval 2 řady o pěti puntících s konečným písmenkem na konci na mém předloktí. Potom na každé kápnul kapičku z lahvičky neprodejného vzorku různých látek. Potom mě upozornil, že mě bude muset trošku píchnout. Vzal takovou plastovou trubičku, píchnul do té tečky z látky a vyhodil ji. Takhle to udělal se všemi, při čemž ještě na konci řekl, že mě škrábne. Vzal tu jehličku, škrábnul mě vedle do ruky, dal mi do ruky tampónek a akce byla skončena.
Asi abychom se u toho nenudili, snažil se pan doktor udržovat konverzaci. Ptal se mě na školu a na podobné srandy. Mě konverzace obtěžovala, protože píchání do ruky bylo nesmírně zajímavé a já se na něj chtěla soustředit a užít si ho. Chápu ale jeho situaci; když to někdo dělá každý den 20x, tak si to potřebuje trošku zpestřit.
S tampónkem v ruce, s kabátem a taškou ve druhé, jsem si sedla zase do čekárny a pozorovala okolí.
Nakonec mi doktor spirometrii doporučil, takže jsem si za chvíli vzala tašku a kabát a šla do jiné ordinaci k počítači a divnému přístroji s trubicí nahoru. Sestra nevypadala zrovna šťastně, že to se mnou musí provést. A já byla – jako normálně – ve stresu, protože to bylo něco nového a divného a rychlého a já nechápala, co přesně se po mně chce. Ještě k tomu jsem nevěděla přesně kolik měřím a mých 165 se jí nezdálo.
Jediné, co mi bylo jasné, byla ta kuželková věc. Na monitoru totiž svítilo políčko s bowlingovou dráhou a dechem se bowlingová koule posouvala. Když se vydechlo hodně, koule srazila kuželky a všichni byli šťastní.
Sestra vytáhla takové velké kolečko s výstupkem a náústkem. Nejdřív jsem měla dýchat normálně jako dýchám. Což bylo těžký, protože normálně nedýchám do fakt tlustý trubičky. Pak najednou začal ze sestřiné strany nátlak, že se mám víc snažit, že mám dýchat víc a že mám vydechnout všechno, co mám a před vydechnout i to, co nemám. Což byly vlastně 2 odlišné příkazy a já byla zmatená. K tomu se mi nedýchalo nejlépe, protože ve mě pořád zůstávají různé hleny a čas od času si zakašlu. Do toho jsem se smála, protože jsem vůbec nevěděla, co mám dělat, vůbec mi to nešlo, sestra vypadala nervózně a já tam sfoukávala kuželky?!?! Nakonec se to tak-ňák povedlo. Byla jsem ale upozorněna, že se doktor asi bude zlobit. Vzala jsem si kabát a tašku a šla jsem zase do čekárny.
Zašla jsem si na záchod a doufala, že nebudou chtít moji moč.
V čekárně jsem jedla šumivé bonbony Ferda, které nedoporučuji ani když jsou v Bille ve slevě za 9 korun. Po chvíli přišla setra a koukala mi na ruku. Byla překvapená, že tam nemám žádnou alergickou reakci. A to ani tam, kde to byla jen zkouška, jestli moje kůže reaguje, tudíž nějaká reakce tam být musela. V tom se nad mým údělem rozesmála i paní, co tam čekala se svým synem.
Sestra odešla a já dojídala ty bonbony. Když jsem byla zrovna zaneprázdněna sypáním si posledních zbytků šumivých bonbonů do pusy, přišel doktor, že bychom na to tedy koukli. Nechala jsem zbytek bonbonů v pytlíku, který jsem hodila do přední kapsy u tašky, kterou jsem si vzala s sebou spolu s kabátem, a kráčela jsem do ordinace, kde jsem byla poprvé. Tam proběhlo zhodnocení alergické reakce, kterou jsem nakonec měla jen tam, kde to má každý. Ale jinak nic jiného. Nemohla jsem si vzpomenout na jméno léku proti alergii, který máme doma, a namluvila jsem doktorovi, že k němu chodí i má matka, která se však samoléčí doma (což jsem zjistila až po příchodu domů). Prý kdybych našla nějakou další alergii, tak ať zavolám, že pokecáme. Ale že je dobře, že jsem přišla takhle brzo. Že normálně chodí lidi, až když z toho je problém.
Rozloučila jsem se, vzala si výpis z vyšetření, vzala jsem si na sebe kabát a tašku a vyšla jsem po schodech ven. Stejným způsobem jako jsem přicházela; s bolavým zadkem a občasnou křečí v kyčli, malými rychlými kroky. Na konci schodů jsem zakopla. Tentokrát jsem to ale neustála a spadla jsem u toho na zem. Najednou se divím, že letím a s plácnutím se vidím a slyším klečící na kolenou. Taška mi poskočila až na hlavu a rukama jsem zapříčinila padnutí na obličej. V mžiku jsem se zvedla a počítala lidi, kteří mě viděli. To je hrozné, jak nikdo nedává najevo své emoce. Jediná smějící se jsem byla já. Pak když jsem procházela kolem jedné paní ve středních letech, zaslechla jsem její „To se stává“.
V tramvaji jsem si prohlížela výpis, co jsem dostala, a nestačila jsem se divit! BŘICHO MĚKKÉ? Co si to dovoluje!! Také jsem měla v
doporučení zakázáno slunění se. Při čemž vy, co mě znáte, víte, že asi bude nemožné dodržet.
V úterý máme 9 vyučovacích hodin. Přišla jsem do půlky třetí hodiny, zůstala jsem ještě na čtvrtou, najedla jsem se a šla za kamarádkou.
Vyčerpávající den!

12 komentářů: „Pavilon I

  1. Nevím, čím to je, ale ten styl, jakým je to psané, se mi fakt líbil. I proto jsem to přečetla celé, přestože jsem tu poprvé a tak úplně jsem neznala souvislosti.

    To se mi líbí

  2. Břicho tvrdé znamená problém, většinou zduřelý orgán nebo vnitřní krvácení. Proto je břicho měkké dobře 🙂 Není to hodnocení kvality tvých svalů, ale toho, co se skrývá pod nima 😉

    To se mi líbí

  3. Úplně jsem si vzpoměla jak jsem byla na alergologii já. Našli mi alergii na roztoče a takže bych neměla mít kočku doma. Teď ji doma mám a alergie odchazí. Což je super.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.