Všem cestujícím MHD je velmi dobře známo, že by měli pouštět starší lidi si sednout. Dokonce i reklamy DPP nás na to upozorňují a od mala je nám vtloukáno do hlavy, že je neslušné, aby starší člověk stál u tyče v cukajícím se prostředku hromadné dopravy, zatímco my si lebedíme na sedátku nad topením. Zní to logicky. Já jako příslušník mladé silné a statné generace pustím sednout staršího občana, protože ho určitě bolí nohy, mohl by upadnout, celkově je unaven z jistě náročné cesty a jeho reflexy patrně již nebudou to, co bývaly. Krásná a jasná myšlenka!
Jenže takováto prostinká věc jevící se tak jednoduše zas tak jednoduchá není. Složitost systému pouštění starších lidí vás může dohnat k šílenství… Jak totiž vyhodnotit, zda ta osoba na místo čeká? Jak zjistit, jestli už je to člověk starší nebo ještě pořád fit na stání? Máme počítat vrásky? Nebo se rozhodnout podle barvy vlasů (při čemž fialová a modrá by patřila do té skupiny, kterou pustit musíme…)? Nebo podle toho, jestli má hůl? Jestli nadává? A od kolika let tak začne být člověk starší?!
Takže pak jste v tramvaji, periferním viděním si paní prohlížíte a přemýšlíte; Kolik jí asi bude? Mmm… je moc hezky oblečená, ale obličej má zase celkem vrásčitý, ale u tyče stojí bez problému… Mám ji pustit? Neurazí se? Nebude na mě řvát? A teď nastane to příšerné dilema. Třeba je to jen dost nezachovalá padesátnice. Té bych příšerně zkazila den – možná týden -, kdybych se zeptala, jestli si nechce sednout. Ale co když je to zase dost zachovalá sedmdesátnice? Ta mě pro změnu umlátí taškou, pokud se jí nezeptám! A hlavně mě pohledem usmrtí ostatní cestující, kteří mají lepší odhad na věk a stav člověka než já. Mohla bych se tedy řídit pohledy ostatních? Ale to bych působila nevychovaně, když se zvednu, až když mě bude hypnotizovat vraždícím pohledem pár cestujících kolem. Ještě ten můj hloupý věk, při kterém nejsem ani dost malá na to, abych si sedla, a ani dost stará, aby si stoupali jiní. Je to jen na mně. Nemůžu si v klidu ani číst, protože pořád hledám někoho, koho bych možná pustit mohla. Pak přemýšlím, jestli teda ano nebo ne…
Před dávnými časy jsem to řešívala tak, že jakmile jsem viděla někoho staršího, zvedla jsem se a zdrhla někam pryč. Jenže ti starší si místa nesedli, protože buď nechtěli nebo ho neviděli. Takže výsledkem bylo, že jsme stáli oba. Pak jsem se jich tedy ptala, jestli si sednout chtějí, ale byly v tom ty výše popisované muka.
Teď už to většinou řeším tak, že si prostě nesedám!
Jo, to máš pravdu. Nejhorší je se zvednout, pak stojí všichni, ale starší si stejně nesednou, a najednou je ucpaná ulička kolem řady prázdných sedadel. A navíc je ještě problém pouštění když je ta tramvaj plná a teď vyhýbejte se tam, strkejte se, snažte se udělat místo a ještě se sami někam dostat…
To se mi líbíTo se mi líbí
Já už si taky nesedám, prostě nevím, kdy bych měla vstávat, vzdala jsem to. Ať udělám v MHD cokoliv, vždycky z toho vyjdu špatně já :D. Ať už jsou to vyčítavé pohledy celé tramvaje, nebo rozhořčení staré/ mladé paní (nedejbože slečny.
To se mi líbíTo se mi líbí
To je jednoduché poznáš to podle kyselosti, která čiší z jejího výrazu tváře a průpovídek. Jedna starší rudě zmalovaná dáma vyhodila mladíka ze sedačky tramvaje, jenže si nevšimla, že měl berli a od kolena dolu amputovanou nohu, spadla ji čelist, stydně seděla, chtěla, aby se znovu posadil, odmítl. Jednou skupinka slušných starších lidí vyhodila ze sedačky v metru mladého chlapce, aby udělala místo slepci s bílou holí, záslužné, ale proč čapli za ruku toho kluka a vystrčiliho velmi neslušně? Páč nikdo z těch slušných nebyl ochoten uvolnit své vlastní místo, fuj. Další a poslední situace, je opět z tramvaje, dáma duchodkyně si sedla, pán jí uvolnil místo, bylo jí to málo, vadili jí dva mladí muži sedící za ní a tak povídala "Že jsou zvejně ti dva asi nemocní, když sedí". Mladík opáčil, že by se mu při tom proslouvu mohla dívat do očí a neštěkat to za zády. Otočila se a nesmyslně dodala, že má rakovinu. Nutno podotknout, že člověk mající rakovinu nejezdí na nákupy, ale leží v nemocnici nebo doma v domácí péči. A na závěr, jak poznáme, že má člověk vážnou nemoc? Třeba ti dva měli nádor na mozku, kdo ví? Kdo by v tom případě měl nárok si sednout? Takovou dámu si sednout nepustím, páč její výkřiky nemají se slušností nic společného, ale jsou krajně drzé. Věk nevěk, slušnost ani úcta není dána stářím či mládím.
To se mi líbíTo se mi líbí
To je asi fakt jednodušší, nesedat si. Někdy mě lidi opravdu překvapí, když mi ještě vynadají za to, že je vůbec pouštím a nebo naopak. Naštěstí hromadnou dopravou už moc nejezdím, chodím pěšky.
To se mi líbíTo se mi líbí
[3]: presne podľa kyselosti 😀 Ja delím týchto ľudí do dvoch skupín. Tí čo sa tvária kysele zväčša sú zmalované(keď sa jedná o škatule) a tisnú sa pred teba, aby si ich náhodou neprehliadol. Potom tí naozaj starí, ktorí vyzerajú že každú chvíľu zomrú, ale úsmev na tvári im nechýba, ba dokonca po uvoľnení miesta si odmietajú sadnúť. Ja zo zásady púšťam tú druhú skupinu. Keď zvetrím niekoho z tej prvej čo len periférne, čumím zaujato do okna.
To se mi líbíTo se mi líbí
a ještě bay je někdy napadlo za to poděkovat! je to stejná slušnost (a samozřejmost) jako když jim to místo uvolníme 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Ann Taylor: Že ty jezdíš takovou tou porche tramvají od Škody? hahaha. tam je to nejhorší! A ty těhotná jsi mě moc pobavila 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Osobně pouštím jen mile vypadající starší lidi. Usměvavé a příjemné. Šedesátky s rudou rtěnkou, stíny až na zátylku a růžovými vlasy ignoruji. Možná je to nevychované, ale nemám je ráda. 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Já pouštím sednou ty, co jsou v okolí jednoho metru, popřípadě vidím-li že tam stojí s berlí a nikdo si toho nevšímá. Pouštím sednout často, ale já mnohdy při cestování spím, tak asi kolikrát nepustím 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Pouštím jak kdy, taky si občas říkám, že snad neurazím. Ovšem rozčilujou mě nerudové, kteří si asi očividně myslí, že tím, že patří do starší generace, tak je z nich nadčlověk, něco víc a oni můžou všechno. Ano, nějaká úcta ke straším by být měla, ale slušnost, ta by měla být na obou stranách. Typický příklad – úplně prázdná tramvaj, já sedím na jedné ze sedaček u níž není tyč na držení se (kamarád totiž vyzkoumal, že k tyčím sedají rádi, páč se jim pak líp zvedá), nastoupí protivná bába a just chce místo, na kterým sedím. Okolo je přes pětadvacet volných sedaček, ale ona musí chtít jen to místo, na němž sedím.
To se mi líbíTo se mi líbí
L.: Hihihihihihihihi. A pak nás pomlouvaj a jsou ještě víc nasraní!
To se mi líbíTo se mi líbí
Jelikož bydlím na vesnici, takovéhle věci vůbec nemusím řešit 😀 A když jsem jěště bydlela ve městě a jezdívala ráno do školy MHdéčkem, vzpomínám si, že u nás v Třebíči si o místo k sezení říkali většinou důchodi sami 😀 PO třech jízdách jsem rezignovala a do školy chodila pěšky 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Ano. Třikrát ano! Pokaždé nad tím dumám. Není ještě málo stará? Neurazí se? Neurazí se, když jí naopak nepustím. A co když jí pustím a to místo dřív zasedne támhleten pubertální zmetek? Dilema jak dělo, člověk si pak tu cestu vůbec neužije. Taky to řeším tak, že stojím a pokud se mi nechce, tak předstírám celou cestu spánek, aby se nikdo nemohl urazit, že jsem ho přehlédla.. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
Ono je to stání nakonec opravdu nejlepší…stejně sedíme celý den 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
[7]: Ne, tou nejezdím, jen občas. Já jezdím hodně vytíženou linkou, kam pro jistotu nasazují jen staré vozy, které "se mohou zničit", ale protože je to linka přes celé město, není tam nikdy k hnutí. Navíc dle wiki je to nejvytíženější linka v republice, i když je v Plzni a ne v Praze 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Ann Taylor: Tak to máš ještě štěstí, že jsou to ty staré vozy! Ten pseudo nový je příšerná záležitost, když je narvaný 😦 :))
To se mi líbíTo se mi líbí
Já to občas řeším tak, že koukám přesně na jinou stranu, z okna, do mobilu, do knížky a dělám, že nevidím. Taky mě občas bolí nohy! Ale když vidím, že by si stařeček/stařenka chtěli sednout, tak se zvednu a většinou řeknu něco jako "pojďte si sednout" a když řeknou, že nechtějí, trapně se zase posadím 😀
To se mi líbíTo se mi líbí
Zrovna včera se mi to stalo… A myslím, že když se člověk zvedne a potom zase sedne, tak to trapné není! 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
A jak toto vyřešit ve vlaku? Jezdím 3x týdně Pardubice-Olomouc a zpět a 2x týdně Pardubice-Brno a zpět a když už si připlácím za místenku, přijde mi nemístné, aby mě z ní někdo exkomunikoval.
To se mi líbíTo se mi líbí
Můj názor je, že když si připlácíš za místenku, tak máš prostě sedět. Důchodci si ji mohou koupit taky!
To se mi líbíTo se mi líbí
Párkrát jsem stál v rychlíku na Moravu třeba 2hodiny nebo seděl v uličce na báglu s ožralejma Němcema co jeli do Mnichova a jako zlatý MHDéčko v Praze 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
[19]: Máš místenku? Tak samozřejmě seď.
To se mi líbíTo se mi líbí