
Tak jsem se tedy oblékla jako normálně do zimy. Matka na sobě měla dlouhý bílý kabát, mé zimní bílé boty a bílé domácí kalhoty. Poradila mi, ať si vezmu rukavice, kdybychom se náhodou koulovaly. To už jsem začala přemýšlet, jestli mi někdo matku nevyměnil.
Vyšly jsme před dům a za chvíli na mě přiletěla sněhová koule. Překvapením jsem se nezmohla na nic.

První kouli jsme dovalily nahoru, abychom se na ni mohly koukat z okna panelového domu. Druhá se čistě logicky měla vyzdvihnout na první. Po pár marných pokusech jsme se usnesly na tom, že sněhulák bude ležet. Druhou kouli jsme položily tedy vedle té první, a třetí napojily na tu druhou. To, že když jsem si položila čepici na první kouli a uslyšela matku říkat „Víš, jak se pozná, že je ten sněhulák žena? Má bobra!“, bych radši ani nezmiňovala. Stejně jsme z něho nakonec udělaly muže, protože jsme byly moc líné na plácání prsou.
Přidělaly jsme šiškami oči a knoflíky, klacíky napíchaly vlasy, pusu a použily velký klacek do ruky.
Pak jsme vyšly do Albertu pro friska, zmrzlinu a víno.
Než jsem se stihla vzpamatovat z této zvláštní a nečekané nedělní situace, přišlo úterý a plánovaná mexická večeře s kamarádkou z Mexika a jejími kamarádkami.

Ještě před touto sešlostí mě má Mexičanka upozorňovala, že se nemám leknout, že jsou tam skoro všechny věřící. Na velkém stole stála taková malá růžová knížka. Z té předčítaly latinsky modlitbu před jídlem „Požehnej, Pane, nás i těchto darů, které z tvé štědré ruky přijímáme, – skrze Krista, našeho Pána.“, za kterou většina dodala amen.
Musíte chápat, že já vycházím ze skoro čistě ateistického prostředí a ani v Mexiku jsem si žádnou praktikovanější víru moc neužila. Tak mě to trošku překvapilo! Zajímavé bylo, jak celou dobu se usmívaly, byly veselé atd., a když přišlo na modlitbu, všechny obličeje zvážněly. Pak zazněl amen a jako Šíleně smutná princezna byly zase všechny usmívající se.

Jsem v kuchyni, dělám, že uklízím, a najednou slyším mou Mexičanku na druhou Mexičanku „Oye… voy con Karo poner la misa?“, z čehož jsem pochopila, že se asi bude připravovat nějaký další stůl, a ona chce, abych jí s tím pomohla. Bylo mi trochu divné, že se tváří tak spiklenecky, a vypadá to, jako by položení ubrusu na stůl bylo něco těžkého, co bych nezvládla. Také mi přišlo divné, že se vůbec bude nějaký stůl připravovat, když už se jedlo. Nakonec se ale dohodly, že teda s ní půjdu.
Najednou mi ale začala říkat, že mě provede po domě. Dům byl tří patrový, krásně zařízený a bylo vidět, že se o něj dobře pečuje. Sloužil totiž také jako vzdělávací centrum, tak se asi nemůžeme divit tomu, že to vypadalo reprezentativně.
Když jsme vystoupaly to jedno patro, ubezpečila mě, že se nemám bát, ale že tam mají kapličku a že musí připravit mši.
Aha! Tak mi to konečně došlo… Mše se totiž španělsky řekne misa. A mesa je stůl. A i když jsem slyšela misa, nenapadlo by mě v životě, že je misa opravdu myšlena!

Toto roucho ještě spolu se spondičkou a nějakými bůhvíkčemusloužícími provázky se muselo hezky
urovnat na stoleček. Kamarádka se o tom vyjádřila, že to musí být na pohled krásné, jinak se jí to nelíbí. Kněz tedy přijde v tom svém předpokládaném transu a už jsem vloží ruce do roucha, trošku se zatřepe a je oblečen! Musím uznat, že v době módy úzkých kalhot mu to dost závidím…
urovnat na stoleček. Kamarádka se o tom vyjádřila, že to musí být na pohled krásné, jinak se jí to nelíbí. Kněz tedy přijde v tom svém předpokládaném transu a už jsem vloží ruce do roucha, trošku se zatřepe a je oblečen! Musím uznat, že v době módy úzkých kalhot mu to dost závidím…
Vždycky, když jsme přicházely do kapličky, kamarádka ztišila hlas a poklekla. Stejně tak když přecházela před sochou Madony. A celou dobu mi říkala, že vypadám hrozně vystrašeně, na čež jsem jí odpovídala, že možná, ale že mě to strašně zajímá a že se mi to líbí! Protože mi všechna náboženství přijdou zajímavá… A po výletě na hory stráveném s biblí, kterou jsem si i poté ukradla domů, mě toto dostalo!
Byla jsem ale trošku nervózní… Po školním projektu o sektách jsem začala být možná až příliš ostražitá. Tak jsem se hned den na to zeptala paní učitelky na zsv, co si o Opus dei myslí, a byla jsem uklidněna, že to je státem uznávaná církev a že mě nebudou chtít zabít, znásilnit a zotročit.
Tuto historku už jsem vyprávěla několika mým kamarádům. A všem to přišlo úplně normální. Tak doufám, že aspoň tady se setkám s trochou pochopení pro mé překvapení!
Co to plácáš??? Ležím? Já jsem prostě kavárenský typ…
To se mi líbíTo se mi líbí
No já nevím, třeba tenhle text mě trochu vyplašil, no jo je to wiki, ale i tak :-O.
To se mi líbíTo se mi líbí