Často se člověk nestihne ani překvapit

Abyste rozuměli… Moje matka ráda leží. Skoro nic ji nedonutí udělat jakýkoli zbytečný pohyb, natož provozovat nějakou aktivitu. Je vždy namalovaná na podpatcích se sukní. Proto mě tak vyděsilo, když ke mně v neděli přišla a zeptala se, jestli nechci jít ven. Na procházku. Projít se. Nohama. Po Čerňáku. Že bychom to zakončily nákupem pamlskoidních věcí v Albertu. Nevěděla jsem, co se děje, tak jsem řekla ano. Načež mi matka oznámila, že za 10 minut vyrážíme, a když jsem se nehýbala, určila to i konkrétně: V 13:08.
Tak jsem se tedy oblékla jako normálně do zimy. Matka na sobě měla dlouhý bílý kabát, mé zimní bílé boty a bílé domácí kalhoty. Poradila mi, ať si vezmu rukavice, kdybychom se náhodou koulovaly. To už jsem začala přemýšlet, jestli mi někdo matku nevyměnil.
Vyšly jsme před dům a za chvíli na mě přiletěla sněhová koule. Překvapením jsem se nezmohla na nic.
V tom však matka začala ignorovat cestičky v parku a vydala se přes čerstvě napadnutý sníh. Pak začala valit kouli, ze které se stala obrovská koule. Potom, co jsem se vzpamatovala, jsem začala taky vytvářet kouli. Člověk by neřekl, jak je sníh těžký! A také by neřekl, jak je těžké kouli uzvednout.
První kouli jsme dovalily nahoru, abychom se na ni mohly koukat z okna panelového domu. Druhá se čistě logicky měla vyzdvihnout na první. Po pár marných pokusech jsme se usnesly na tom, že sněhulák bude ležet. Druhou kouli jsme položily tedy vedle té první, a třetí napojily na tu druhou. To, že když jsem si položila čepici na první kouli a uslyšela matku říkat „Víš, jak se pozná, že je ten sněhulák žena? Má bobra!“, bych radši ani nezmiňovala. Stejně jsme z něho nakonec udělaly muže, protože jsme byly moc líné na plácání prsou.
Přidělaly jsme šiškami oči a knoflíky, klacíky napíchaly vlasy, pusu a použily velký klacek do ruky.
Pak jsme vyšly do Albertu pro friska, zmrzlinu a víno.
Než jsem se stihla vzpamatovat z této zvláštní a nečekané nedělní situace, přišlo úterý a plánovaná mexická večeře s kamarádkou z Mexika a jejími kamarádkami.
Přijela jsem v půl osmé, nepřezula jsem si boty, pokecaly jsme, povečeřely… Bylo nás u stolu asi devět. Dvě Mexičanky, jedna Brazilka vypadající rozhodně více česky než já, pár Češek, pár Slovenek, jedna Turkyně a slečna původem ze Čech, ale žijící v Sýrii a Egyptě snad.
Ještě před touto sešlostí mě má Mexičanka upozorňovala, že se nemám leknout, že jsou tam skoro všechny věřící. Na velkém stole stála taková malá růžová knížka. Z té předčítaly latinsky modlitbu před jídlem „Požehnej, Pane, nás i těchto darů, které z tvé štědré ruky přijímáme, – skrze Krista, našeho Pána.“, za kterou většina dodala amen.
Musíte chápat, že já vycházím ze skoro čistě ateistického prostředí a ani v Mexiku jsem si žádnou praktikovanější víru moc neužila. Tak mě to trošku překvapilo! Zajímavé bylo, jak celou dobu se usmívaly, byly veselé atd., a když přišlo na modlitbu, všechny obličeje zvážněly. Pak zazněl amen a jako Šíleně smutná princezna byly zase všechny usmívající se.
Po jídle přišla ještě modlitba „Děkujeme ti, všemohoucí Bože, za všechna tvá dobrodiní, jenž žiješ a kraluješ na věky věků.“ Latinsky však byla trošku delší a dělila se na poobědovou a povečeřovou modlitbu. Amen, amen a jde se sklízet!
Jsem v kuchyni, dělám, že uklízím, a najednou slyším mou Mexičanku na druhou Mexičanku „Oye… voy con Karo poner la misa?“, z čehož jsem pochopila, že se asi bude připravovat nějaký další stůl, a ona chce, abych jí s tím pomohla. Bylo mi trochu divné, že se tváří tak spiklenecky, a vypadá to, jako by položení ubrusu na stůl bylo něco těžkého, co bych nezvládla. Také mi přišlo divné, že se vůbec bude nějaký stůl připravovat, když už se jedlo. Nakonec se ale dohodly, že teda s ní půjdu.
Najednou mi ale začala říkat, že mě provede po domě. Dům byl tří patrový, krásně zařízený a bylo vidět, že se o něj dobře pečuje. Sloužil totiž také jako vzdělávací centrum, tak se asi nemůžeme divit tomu, že to vypadalo reprezentativně.
Když jsme vystoupaly to jedno patro, ubezpečila mě, že se nemám bát, ale že tam mají kapličku a že musí připravit mši.
Aha! Tak mi to konečně došlo… Mše se totiž španělsky řekne misa. A mesa je stůl. A i když jsem slyšela misa, nenapadlo by mě v životě, že je misa opravdu myšlena!
Otevřela větší dřevěné dveře a už na mě koukaly lavice jako znám z kostelů. Před nimi se tyčilo pódium, stolek a na zdi visela socha Marie dělaná ve Španělsku, ale mající české rysy. Kamarádka si rychle klekla na jedno koleno a šeptem mi vysvětlovala, že tuto budovu zastřešuje katolická odnož Opus dei (Boží dílo). Každá z rezidentek má nějaký den službu, kdy musí připravit mši, což spočívá v přinesení hostií ve zlatém kalichu, na který se nesmí sahat (na což jsem po chvíli zapomněla a posunula jsem ho rukou), malých roztomilých džbánečků s vodou a jakýmkoli vínem (které jsem nalila až po okraj, i když měl být jen do půlky), knihy s pozlacenými stranami, ze které se bude latinsky číst následující den, a patrně ještě nějakých věcí, na které jsem zapomněla. Dále se musí knězi připravit oblečení, aby – když přijde a už je v té modlící se fázi – nemusel myslet na to, jak si co kam oblékne. Má několik svých rouch. My jsme vzaly fialové, protože je masopust. Při významných příležitostech se nosí barva bílá. Dále tam bylo ještě zelené a snad červené.
Toto roucho ještě spolu se spondičkou a nějakými bůhvíkčemusloužícími provázky se muselo hezky
urovnat na stoleček. Kamarádka se o tom vyjádřila, že to musí být na pohled krásné, jinak se jí to nelíbí. Kněz tedy přijde v tom svém předpokládaném transu a už jsem vloží ruce do roucha, trošku se zatřepe a je oblečen! Musím uznat, že v době módy úzkých kalhot mu to dost závidím…
Vždycky, když jsme přicházely do kapličky, kamarádka ztišila hlas a poklekla. Stejně tak když přecházela před sochou Madony. A celou dobu mi říkala, že vypadám hrozně vystrašeně, na čež jsem jí odpovídala, že možná, ale že mě to strašně zajímá a že se mi to líbí! Protože mi všechna náboženství přijdou zajímavá… A po výletě na hory stráveném s biblí, kterou jsem si i poté ukradla domů, mě toto dostalo!
Byla jsem ale trošku nervózní… Po školním projektu o sektách jsem začala být možná až příliš ostražitá. Tak jsem se hned den na to zeptala paní učitelky na zsv, co si o Opus dei myslí, a byla jsem uklidněna, že to je státem uznávaná církev a že mě nebudou chtít zabít, znásilnit a zotročit.
Tuto historku už jsem vyprávěla několika mým kamarádům. A všem to přišlo úplně normální. Tak doufám, že aspoň tady se setkám s trochou pochopení pro mé překvapení!

2 komentáře: „Často se člověk nestihne ani překvapit

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.