…a v dubnu to skončí

Tohle teda nikdo nečekal. Rozhodně jsem si nepředstavovala, že objednávání školních obědů na duben 2013 dopadne tímto článkem a těmito myšlenkami. Přísahám, že to bylo poprvé, co mě obědnávání skoro rozbrečelo.
Na začátku školního roku a během prázdnin jsem se zase strašně těšila na to, až konečně z gymplu vypadnu, protože jsem se těšila na VŠ, kam nebudu muset chodit pořád, nebudu muset vídat pořád stejné lidi a budou se ke mně chovat jako k dospělé.
Někdy během Vánoc jsem chtěla napsat článek o tom, jak je čtvrťák úžasný. Člověk se učí, má předměty, které ho baví, má kamarády, školu již zná, většina učitelů už nic nehrotí a u některých dokonce i zjistíte, že by to mohli být moc sympatičtí lidé.
Měla jsem i pár nikdyneodmaturujujsemneschopná krizí, kdy jsem chtěla, aby už byl červenec.
A teď jsem si objednávala ty obědy. Obědnávala jsem je na duben. A najednou jsem zjistila, že to jsou poslední obědy, co objednávám. Že potom už je nikdy na strava.cz obědnávat nebudu. Že mi kuchařky nebudou dávat větší porce a hezčí masa, protože jsem byla v obědní komisi.
Ale hlavně jsem si uvědomila, že skončí roky, kdy jsem každý den koukala na stejné obličeje. I ty, co jsem neměla úplně ráda. Ale hlavně ty, co jsem ráda měla. Je zvláštní se s někým bavit, vídat ho každý den a při tom vědět, že už se s ním potom asi nikdy neuvidím.
Je hrozné si uvědomit, že už nikdy neuslyším učitele angličtiny nadávat, že jsme too slow a ptát se Whose fault is it? Že už do školy nebudu jezdit na Prosek. Že už se na Prosek vlastně asi jen tak nedostanu. Že už si nebudu o hodinách zsv psát se spolužáky sedícími hned vedle. Ani si nebudu na jiném zsv dávat igelitový pytlík na hlavu. Asi už nikde nebudu mít na záchodech světlo, které vypaluje při svitu slunce oči. Asi už nebudu chodit do školy v sobotu. Už nikdy nebudu chodit na první hodiny do čtvrtého patra. Nebudu opouštět hodinu francouzštiny, abych si povídala s kamarády na chodbě. Nebudu umírat smíchy při každém tělocviku…
Dostala jsem se do takové divné skvadry lidí, kde každý je úplně jiný. Zjistila jsem, že existují úžasné existence, o jejichž druhu jsem neměla nejmenší tušení.
Nějak se mi bude stýskat. I když Gymlit není kdo ví jaká škola, jsem moc ráda, že jsem tam šla. A stejně ráda jsem, že jsem propadla.
Za ty čtyři roky si člověk na něco zvykne. A pak to musí opustit. A najednou se vypaří všechny špatné věci, které ho tak sraly, a zůstanou jen ty dobré.
Musím uznat, že jsem trochu ráda, že se teď nejvíce zatěžuji přípravou na ples. A že potom přijde stres z maturity. Takhle na ten konec nebudu tolik myslet…
—–
objednat oběd = obědnat

7 komentářů: „…a v dubnu to skončí

  1. Já momentálně prožívám ten pocit "už-chci-vypadnout-z-tý-vejšky" a mám pocit, že ten třetí rok, co tu trávím, z čehož jsem jeden semestr byla v Německu, je už hodně a už bych měla jít někam jinam. Bohužel osud tomu tak nechtěl a já doufám, že to bude stát za to.

    To se mi líbí

  2. Je to smutný. Taky se mi nechtělo ze střední. Těšila jsem se na to co bude, ale to co bylo, bylo skvělý. Chybí mi to i po těch letech pořád. Poslední fáze vzdělání s osobním přístupem. Pak už je člověk jen v letu a úplně sám.

    To se mi líbí

  3. Úplně jsem si vzpomněla, jaké to bylo těch pár posledních měsíců, kdy jsem si uvědomovala to samé, co ty. Po maturitě jsem se budila ráno a přišlo mi divné, že nejdu do školy. Chyběli mi spolužáci i ten stereotyp. Teď už na to moc nemyslím.

    To se mi líbí

Napsat komentář k Říjnová Zrušit odpověď na komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.