V mé oblíbené písničce od skupiny Calle 13 se zpívá „Perdono pero nunca olvido“ (odpustím, ale nikdy nezapomenu). Tato fráze se mi vždycky strašně líbila. A jak to tak bývá, někdy o větách a výrocích začnete přemýšlet. A já jsem s překvapením zjistila, že větě vlastně nerozumím. Jak odpustit, když nezapomenu? Jak se dá něco zapomenout?Dá se odpustit vrahovi, který mi zabil dítě? A když mu řeknu „odpouštím ti“, opravdu to tak myslím? Znamená odpustit, že tu osobu začneme mít rádi? Teoreticky by mělo, ne? Protože když mu odpustíme tu věc, tak už nemáme důvod ho rádi nemít. Znamená to, že už na něj nikdy nenahlížíme tak, že nám někdy ublížil? Že už si na to nevzpomeneme? A když si vzpomeneme, tak jen s úsměvem a myšlenkou jak nás taková blbost mohla tak rozezlit? Když mi někdo zabije dítě? I když mu dítě vběhlo do silnice, takže to vlastně jeho vina tolik nebyla? Co kdyby byl opilý?
Na co to je, když někdo něco někomu odpustí? Přinese to užitek i tomu, který odpouští? Můžou se zase obnovit zničené velmi dobré vztahy? Vždycky tam přeci budou nějaké pochybnosti ze strany poškozené osoby o dobrém srdci a úmyslech osoby druhé. I nepatrná blbost může vyvolat nejistotu nebo obnovit pocit nenávisti. Hledíte na ni se zadumaným výrazem a ptáte se Změnila se? Nebo je to to samé jako před lety?
A může se vlastně člověk změnit? Když ano… co udělat proto, aby tomu druhý uvěřil?
Mluví k vám tuleň, kterému lidé skákali po hlavě už od dětství. Vždycky si to uvědomil až pozdě. Byla to pro něj rána. A vztahy utrpěly obrovskou ujmu, která není schopná dát se zase do pořádku. I když už je to mnoho let, pořád nevím, co si myslet. Nevím, jak se chovat. Nevím, jestli odpustit. Nevím, jestli chci odpustit. Nevím, jestli můžu zapomenout. A nevím, jestli jim to vadí nebo je jim to jedno.
Možná… když mi jsou lidé jedno, tak je mi jedno i odpuštění, tím pádem jim neodpustím. Když mám tu osobu ráda, tak je větší možnost, že jí odpustím a sžiji se s tím, co mi udělala. A budu se snažit dát vztah jakž takž do pořádku. Co když ale přijde další rána? Co potom? Zase odpustit? Další španělská věta říká „Cuando perdonas demasiado, la gente se acostumbra a lastimarte“ (když hodně odpouštíš, lidé si zvyknou ti ubližovat). A jak poznáme, jestli omluvu myslí upřímně, nebo je to jen pokrytecká omluva pro ulehčení života?
To jsou sračky. Zlatá matika.
Skvělý článek,v zásadě souhlasím. Některé věci se prostě odpustit nedají, a některé jsou zase hlouposti a k odpuštění brání tolerance a porozumnění mezi lidmi.
To se mi líbíTo se mi líbí
Některé věci se zpočátku zdají, že se zapomenout nedají, ale čas to zařídí sám. Některé ale nezapomeneme nikdy. Stejně tak je to asi s odpouštěním, něco se prostě odpustit nikdy nedá. i
To se mi líbíTo se mi líbí
To je těžké. Někdy člověk zapomene, ale tak nějak vnitřně neodpustí. Jindy odpustí, ale nikdy nezapomene. Jediné, co je jisté, je to, že postupem času se celkem dost obrousí hranky.
To se mi líbíTo se mi líbí